Ohnivé pero - jar 2021: Dřevorubec

ohnive pero

Ještě před pár minutami jsem seděl před svým srubem, brousil svou krásnou, velkou se-keru a sledoval, jak se měsíční paprsky úplňku odráží o ostří. Takhle to mívám rád. Polovina noci, když už všechno v tichosti spí. Chladný vzduch s vůní jehličí zajíždí do mých plic a ven vyjde jen obláček páry. Prostě ničím nerušený klid. Alespoň obvykle to tak bývá. Ten večer ne.

Moji pohodu ukončil křik, přesněji kvílení, které se ozývalo odněkud, jako by z daleka, a přece jen jsem měl pocit, že přímo přede mnou. Odhodil jsem brousek a se sekerou se vydal do temného, leč mně známého lesa, podlitého mlhou. Ještě pár vteřin se řev rozléhal, než bylo zase ticho. Možná ještě větší než dřív. Tak jsem stál, čekal, jestli se ještě něco stane, jestli ještě něco uslyším, ale nic. Pomalu jsem se vracel zpátky domů.

Další dny jsem prohledával les. Zkoušel najít něco, co by mně řeklo nebo alespoň napo-vědělo, co se dělo. Nic.

Nikomu jsem to neřekl. Nebyl důvod. V nejbližší vesnici se nikdo nepohřešoval, a po-kud ano, tak se o tom nemělo vědět. Navíc jsem nechtěl vesničany znepokojovat. Už tak měli dost problému, hlavně s nedostatkem jídla. Po několika dnech jsem na to sotva pomyslel a po několika týdnech úplně zapomněl.

Další měsíc, kdy jsem strážil les, se nic napínavého nedělo. Nudné porážení stromů, nudné krmení zvěře, nudné odhánění pytláků. V tu dobu jsem viděl svět dost černobíle. Dny, kdy jsem za něco stál, byly dávno pryč. Připomínal mně to kovový prsten na prsteníčku. Když jsem ztratil Jelenu, lásku mého života, tak můj dobrodružný život skončil. Dny, kdy jsem byl ochráncem slabých, byly dávno pryč.

Avšak jednoho večera svitla naděje. Zrovna jsem pochrupoval, když se to stalo. Ze spánku mě probralo, mně známé, kvílení. Ostrý mužský výkřik. Stejné jako před měsícem. Vy-letěl jsem z postele jen s tepláky, hodil na sebe hnědý kabát dlouhý po kolena, popadl sekeru a rozrazil dveře ven.

Byl květen, ale noci byly stále chladné. Pohlédl jsem na nebe. Měsíc byl obrovský a až přespříliš zářivý. Rozběhl jsem se. Běžel jsem, jak jen to šlo. První na sever, poté na jih, ze zá-padu na východ. Výkřiky se rozléhaly. V jednu chvíli jsem měl pocit, že by jich mohlo být víc. Trvalo to opět jen pár minut, než úplně přestaly. Naděje na dobrodružství byly tatam. Byl jsem naštvaný a zmatený.

Potřeboval jsem si vybít zlost. Začal jsem sekerou máchat kolem sebe do okolních stro-mů. Ani jsem se nedíval, do čeho sekám. V jeden moment, když byla čepel nad mou hlavou, pocítil jsem kapky dopadající do mých vlasů. Lehce jsem zvedl hlavu. Nebyl to déšť. Má ruka vystřelila k čelu. Zprvu jsem si nebyl jistý, co to je. Tekutina mně mezitím stékala po obličeji. Vazká, rudá tekutina.

„Krev,“ podivil jsem se a rychle zvedl sekeru, abych si ji mohl prohlédnout. Byla lehce odřená, ale čistá.

Vzhlédl jsem nad sebe. Skrze jehličnaté stromy lehce svítil měsíc, jenže to bylo to jediné, co jsem viděl.

Zčistajasna jsem zachytil pachovou stopu. Nedostatek světla musel posílit mé ostatní smysly. Nozdry se roztáhly, obličej zkřivil. Trvalo mně pár vteřin, než jsem rozpoznal onen pach, ale jakmile se tak stalo, hned jsem věděl, co se děje. Mokrý pes. Úplněk.

Na nic jsem nečekal a chytil sekeru pevně oběma rukama, nachystaný se bránit. Těch pár vteřin, co bylo ticho, se zdálo jako sto let. Cítil jsem adrenalin, napětí, nedočkavost. Přizná-vám, že jsem měl strach. Srdce mně bušilo ostošest, mé dlaně byly zpocené. Ale konečně jsem se cítil znovu naživu. Miloval jsem každou jedinou sekundu toho večera.

Pomalu jsem otáčel hlavou a pozoroval temné koruny jehličnanů. Klid. Doslova ticho před bouří. Znenadání za mnou něco dopadlo na zem. Věděl jsem, že to nebylo nic velkého, podle malé rány. I přesto jsem se tupě otočil. V jedné vteřině jsem měl oči upnuté na otevřené tělo zajíce a v té druhé mně na záda dýchala psovitá šelma. Nechal jsem se nalákat na jeho past. Jako dřevorubec jsem zlenivěl, moje ostražitost byla tatam.

Slyšel jsem šílený tlukot srdce bestie. Byl stejně nažhavený jako já, ale vyčkával. Věděl, že jsem si nemohl dovolit nic víc, než jen pevnější stisk sekery, pokud to ještě bylo možné.

Po pořádném nádechu jsem se chtěl rozmáchnout a ukončit ho jedním seknutím, jenže byl rychlejší a mrštnější než já. Už při prvních náznacích pohybu mě sekl ostrými drápy pod levá žebra. Zaškobrtnul jsem a upadl na bok, zvedl kabát a podíval se na tři krvavá říznutí.

„To bude jizva jako blázen,“ zamumlal jsem pod vousy a upřímně se usmál.

Pohlédl jsem nad sebe na obrovského, rozzuřeného, černého vlkodlaka, který stál na zadních. Z huby mu ještě kapala krev. Zuby měl tak velké, že se mu neskryly v tlamě. Nos skrčený. Oči děsivě lidské. Nechal mě se postavit.

„Oba víme, že rána se dožije jen jeden,“ řekl jsem a znovu se pokusil máchnout sekerou. Tentokrát úspěšně. Netvor se snažil uskočit dozadu, ale neodhadl vzdálenost. Překvapeně se se skloněnou hlavou díval na rozseknutou hruď. Řez vedl od levé klíční kosti přes hrudní kost až k poslednímu pravému žebru. Nebyl moc hluboký, ale byl tam, což ho ještě víc rozzuřilo.

Vyskočil proti mně a srazil mě na zem. Pevně jsem držel rukojeť sekery, o kterou se opí-ral předními tlapami, zatímco se snažil dostat skrz ostrými zuby. Mé ruce se třepaly. Cítil jsem, že to nevydržím moc dlouho. Cítil jsem, že to ví.

Sebral jsem poslední zbytky sil. Nehodlal jsem umřít. Levá ruka povolila, tupý konec se-kery těžce dopadl na zem vedle mé hlavy. Pravá ruka tlačila. Zvíře upadlo na bok. Všechno se stalo tak rychle.

Klekl jsem si a rychle sekl. Vlkodlak po mně ještě stačil vyskočit. Se sekerou zaraženou v lebce byl okamžitě mrtvý. Dopadl na mě. Cítil jsem, jak se jeho tělo mění zpátky na lidské. Chlupy odpadly, drápy zmizely. Najednou to byl zase ten mladý švec z vesnice, kterého jsem znal jen od vidění.

Vstal jsem se a vyrval sekeru z jeho hlavy. Poté jsem jeho nahé tělo zabalil do mého ka-bátu a přehodil se ho přes rameno. Sekeru jsem vláčel za sebou.

Vím, co se dělá v takových situacích. Vykopete díru a zbavíte se těla. Mnohem jedno-dušší, než děsit vesničany. Mladý švec měl navíc dobrodružnou povahu. Lidé by si pomysleli, že utekl.

Po několika hodinách, když bylo vše hotové a pomalu svítalo, jsem se šel opláchnout k nedaleké říčce.

Nabral jsem vodu, abych si mohl umýt obličej a krk. Přejel jsem mokrými prsty k pravému rameni, protože mě divně svědilo. Zarazil jsem se.

„Zase se spolu setkáme, Jeleno,“ zašeptal jsem při hlazení kousance od vlkodlaka.

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

29. marca 2021
Klára Tučková