 |
História upírskej tematiky v poézii je dlhá a mnohotvárna. Má aspoň toľko odtieňov, koľko bolo autorov, ktorí sa jej venovali. Zdalo by sa, že význam či použitá symbolika týchto básní musí byť veľmi limitovaná, ale opak je pravdou.
Rovnaká téma, podobný obsah a približná pointa sa dá spracovať naozaj rozdielne. A aj tie básne, ktoré sú svojím vyznením temer identické, nesú samozrejme autentickú pečať autorovej individuality a často nezameniteľnosti. Je skoro neuveriteľné, akú atmosféru dokážu vteliť niektorí umelci slova do svojich veršov. Minule sme si predstavili vôbec prvú upírsku báseň v dejinách, a potom dve slávne básne Baudelairove, vybrané z Kvetov zla, pričom tá druhá bola dokonca pri prvom uverejnení zbierky vyškrtnutá cenzúrou z knihy pre svoju nemravnosť! Všetky tri ukážky z minulej časti mali však obrazný charakter, neboli z dnešného pohľadu žánrové či explicitne fantazijné, označenie „upír“ v nich bolo prenesenej, metaforickej podstaty. Teraz si ale predstavíme dve básne, v ktorých o nadprirodzenej a desivej povahe upíra niet sporu. Obe sú dlhé, preto, aj keď to nerád robím, odcitujem len predmetné úryvky.
O jednom z popredných klasikov – géniovi menom Johann Wolfgang Goethe sme sa zmienili už v celkom prvej časti nášho seriálu, a to v súvislosti s baladami. I teraz si priblížime ďalšiu jeho baladu, ktorá sa volá Korintská nevesta. Je veľmi zaujímavá už len pre svoju tému, kde nové náboženstvo, teda kresťanstvo, vytlačuje pôvodnú vieru gréckeho obyvateľstva. Mladý pohan prichádza do domu, kde býva krásna mladá dievčina, ktorá mu bola kedysi prisľúbená za manželku. Dozvedá sa od nej, že jej matka konvertovala na kresťanstvo a ona sama na matkino prianie zložila rehoľný sľub čistoty. To však mladíka, ktorý zahorí telesnou túžbou, ani trochu netrápi a obaja sa v noci oddajú rozkoši. No mladík zisťuje, že jeho milá už pred nejakým časom umrela a že sa miloval s upírkou. Je vampirizovaný a čaká ho smrť. Na záver prosí upírka svoju matku, aby jej telo i telo jej milenca spálila, aby sa mohli obaja spoločne vydať na cestu k bohom, ktorí boli vytlačení kresťanstvom…
Nevěsta korintská (úryvky)
(…)
Právě duchů temná chvíle bila,
teď se volnou teprv zdála být.
Chtivě ústy ubledlými pila
víno, na němž krve barvu zřít.
Marně chleb jí však
z pšenice dal pak,
nechtěla ho ani sousto vzít.
A teď jinochovi číši svěří,
jenž jak ona s chvatem, chtivě pil.
Lásku žádá tiché při večeři;
láskou, ach, on v srdci ochořil.
V ní však odpor vzňal,
nechť si prosil, lkal,
v lůžko až se s pláčem uchýlil.
Ona přijdouc, uvrhne se k němu:
nerada, ach, zřím tě trápena!
Ale, ach! kdy přilneš k tělu mému,
s chvěním věc zvíš, mnou jež tajena.
Sněžná na pohled,
chladná však co led
milenka jest tebou zvolená.
Prudce silným ramenem ji chvátí,
v žáru lásky vzplanuv mladistvém:
Doufej u mne přec se poohřáti,
byť jsi třeba z hrobu přišla sem!
Dech i polibek!
Lásky nadbytek!
Neplaneš, a víš, že vzplanul jsem?
Úžeji je láska k sobě svírá,
v rozkoš se jim slze vměšujou;
chtivě z úst mu žáry ssaje, sbírá,
vědomi druh druha jenom jsou.
Jeho lásky zjev
hřeje stydlou krev,
srdce jí však nezní ve prsou.
(…)
Ze hrobu jsem nucena se bráti.
po tom statku pohřešeném jít,
ztraceného muže milovati,
krev pak vřelou ze srdce mu pít.
Konec kdy je s tím,
musím za jiným,
zuřením pak zhyne mladý lid.
Nemůžeš dél žíti, mládče krásný!
v chorobě zde zhynout musíš nám.
Já svůj řetěz dala tobě jasný,
od tebe pak kadeř z vlasů mám.
Pohleď na ni blíž!
Zítras’ šediv již,
hnědým jen se objevíš zas tam.
Poslední ať prosbu matka slyší:
Hranici již urovnati nech;
otevři mou malou, hrůznou chýši,
milujícím klid dej v plamenech.
Jisker kmit kdy zřen,
popel rozžhaven,
k starým bohům my se dáme v spěch.
Nasledujúce verše lorda Byrona predstavujú ranú zmienku upíra v anglickej literatúre. George Gordon Byron je velikán svetovej poézie a škandalózna celebrita vtedajšej doby. Svojich súčasníkov pohoršoval milostnými avantúrami a poburoval nespútanou povahou a vskutku hviezdnymi maniermi. Napriek tomu, či práve i preto, bol miláčikom publika. Dôležitejšie však je, že jeho dielo bolo rovnako vtedy ako i teraz široko rešpektované, prijímané a obdivované. Je svorne považovaný za najväčšieho britského básnika tzv. druhej vlny anglického romantizmu. Jeho eskapády prenechajme populárnej literatúre, my sa pozrime na jeho poému (poéma je dlhšia lyricko-epická báseň, akýsi modernizovaný epos), v ktorej sa spomína vampirizmus. Poéma rozpráva príbeh istého Benátčana (džaur), ktorý sa stretáva v súboji na život a na smrť s Turkom Hasanom. Samozrejme, kvôli žene, a ešte samozrejmejšie: spor má tragické vyústenie. Džaur zabije v boji Hasana, ale je na jeho hlavu uvalená kliatba, ktorá mu hrozí premenou na upíra.
Džaur (úryvok)
Turban do prostého kamene vytesán,
sloup obrostlý plevelem divokým,
a na něm již jen stěží se přečíst dá
za mrtvé z koránu modlitba.
Takto tedy ten kus země označen byl,
kde Hassan v pustém údolí duši vypustil.
Zde snad ten nejvzornější Osman dlí,
jaký se kdy v Mekce poklonil,
vínem ze všech nejvíc opovrhoval,
otočen k svatyni nejzbožněji se modlíval.
Když mocné volání neslo se ve vzduchu,
rozléhalo se všude: „Alláhu, Alláhu!“
Avšak jeden cizinec smrt mu přivodil
i on sám cizincem ve vlastní zemi byl,
padl, když napřažen k ráně stál,
aniž by mstu krevní vykonal.
Však na jeho duši v ráji již
přesladké panny čekají,
krásnému slunci bude blíž
tam temnotu neznají.
Už se blíží – zelenými šátky mávají
polibkem hrdinu vítají!
Kdo v bitvě s džaurem život položí
si nesmrtelnost jistě zaslouží.
Ale ty, bezvěrče, měl by ses bát,
až Munkar kosou pomstu přijde vykonat,
pak v bolestech budeš bloudit zas a znova
kolem ztraceného trůnu Iblisova,
oheň neskutečný, co uhasit se nedá,
v srdci bezmocném se ti usadí,
a žádnou řečí světa nelze prozradit,
jaká muka to peklo vnitřní přivodí!
Předtím však dostaneš upíří podobu,
každé noci vstávat budeš z hrobu,
svůj rodný dům coby duch obléhat
celé rodině krev budeš sát,
v hodině půlnoční mok života pít,
sestře, ženě, dceři nedopřeješ klid.
Leč tuze odporná ti přijde tato strava,
co mrtvému zdání života dává,
avšak než naposled oběti tvé zavřou oči,
poznají, že to otec byl jejich popravčím,
proklejí tě, ty jim kletby vrátíš zpět,
uvadne a uschne tvého rodu květ.
Leč ta, co tvé prokletí ponese dál,
je ta nejmladší, kterou si nejvíc miloval,
v poslední chvíli tě „otče“ osloví,
to slovo ti do srdce vžene plameny!
Své poslání však musíš dokončit,
poslední ruměnec, záblesk v očích ji vzít,
věnuje ti naposled matný pohled,
než zchladne, bez života, jako led.
Pak prokletou rukou vytrhneš jí
chumáč vlasů zlatých, kadeřavých,
které si za života v copy splétala,
pár vrkočů na památku milému dala,
avšak teď je svíráš v hrsti
coby věčnou upomínku své bolesti,
krví své nejmilejší celý zmáčený,
skřípající zuby i ret znavený.
Pak do hrobu ponurého zas se vypravíš,
s ghouly a ifrity po cestě si zařádíš,
dokud se tito v hrůze neodtáhnou
od stvůry horší, než oni sami jsou!
Tu je namieste zopár vysvetliviek: džaur nie je krstné meno, ale je to turecké slovo označujúce neverca, v tomto prípade kresťana. Munkar je niečo ako anjel smrti a Iblis je zas islamské označenie pre diabla. Ghúli sú noční démoni, požierači mŕtvol a ifríti takisto zlovoľní mocní démoni. Tieto bytosti sa objavujú v arabských legendách a moslimskej tradícii.
Všetky časti seriálu Gorana Lenča Fantastické a nadprirodzené v poézii
Goran Lenčo je milovník a obdivovateľ Krásna a poézie, ktorá podľa neho najväčšmi vystihuje podstatu krásy. Fantastika ho očarovala už v detskom veku a čitateľsky i recenzentsky dáva prednosť takej, ktorá predstavuje modernú mýtopoetiku. Vydal i zopár zbierok básní a lyrických próz. Pod týmto linkom nájdete všetky články od Gorana Lenča na Fandom.sk.