Kniha Ztracený trůn patří volně do tzv. Videssoského cyklu, ovšem opravdu pouze volně. Autor zaplnil další bílé místo na mapě a vytvořil mocnou říši Makuran pod vládou Krále Králů Makuranu Peroze sousedící na jihovýchodě s Videssosem a na severu s rozlehlými pláněmi obydlenými kočujícími barbary a nájezdníky Khamorťany. Svým způsobem jde spíše o jednoduchý fantasy příběh držící se zaběhaných konvencí žánru, jehož hlavním hrdinou je Abivard, syn Godarze – dihquana pohraniční pevnosti Vek Rud.
Krátce po začátku knihy, po odhalení manipulací Videssosu s cílem popudit Khamorťany proti Makuranu, se Peroz vydává na velké válečné tažení do severních stepí. Podle zákona a tradice musí každá država a pevnost poskytnout vojenskou sílu a tak se k tažení s výjimkou nejmladšího syna připojuje Godarz se svými syny a většinou mužské posádky pevnosti Vek Rud. Celé triumfální tažení, během něhož stále Godarz využívá příležitostí k výchově synů a poukazuje na nesmyslnost a hrůzy války, se však díky úspěšné léčce kočovných Khamorťanů mění v obrovské fiasko. Málo kdo střetnutí přežije a ještě méně se jich vrací zpět, aby o porážce podali zprávu.
Svým způsobem měl Abivard štěstí v neštěstí, když si jeho kůň zlomil nohu právě při nasazení ke zničujícímu útoku, ze kterého se stalo takové fiasko. Přežil a vrátil se domů, do pevnosti Vek Rud, aby se zde ujal svých dědičných práv a stal se tak novým dihquanem. A nyní začíná ta politická část dobrodružství, neboť Abivard musí uzavřít strategická spojenectví se svými sousedy, což se nejlépe provádí tak, že uzavře politicky výhodné sňatky. Tak provdá několik svých sester na okolní panství a sám si za ženu vezme Roshani z pevnosti Nalgis Crag, které vládne dihquan Pradtak.
Náznaky prvních nesrovnalostí a problémů začínají, když se Abivard dozví od královského posla, že po smrti Peroze na trůn neusedl jeho mladý syn Sharbaraz, ale že ten se vzdal svého následnictví ve prospěch staršího a zkušenějšího Smerdise, který byl dříve správcem královské pokladnice. Nedůvěru Abivard pojme až ve chvíli, kdy na jeho dvůr dorazí ozbrojený výběrčí daní požadující zvláštní daň, ze které se zaplatí „válečné reparace“ Khamorťanům, aby v odvetě neútočili na Makuran. Takové puštění žilou se Abivardovi moc nelíbí, a jelikož i další Smerdisovy kroky ukazují na jeho neschopnost dobře vládnout ku prospěchu svého lidu, začne pátrat po jeho důvodech a kontaktuje se i se svými sousedy.
Podezření v něm způsobí stručná a vyhýbavá odpověď od Pradtaka následovaná soukromou zprávou od jeho sestry Denak, která se právě za Pradtaka z politických důvodů provdala. Postupně tak vychází najevo, že změny na trůnu v hlavním městě jsou výsledkem rozsáhlého spiknutí a Perozův právoplatný nástupce Sharbaraz je vězněn v pevnosti Nalgis Crag. Pomalu, ale jistě, se tak Abivard dostává do víru politiky, když zosnuje plán na osvobození Sharbaraze z místa jeho nedobrovolného pobytu s cílem pomoci mu získat zpět své právoplatné postavení.
Nyní začíná vzbouřenecké tažení na hlavní město Mashiz. Z počátku hladce vítězící a nové vzbouřené dihquany se rozrůstající armáda však krátce před cílem narazí na nečekaný odpor a je vytlačena do pouštní pustiny, kde by byla odsouzena k záhubě. A právě v té chvíli přichází Abivardova žena Roshani s myšlenkou, obrátit se na pomoc do Videssosu, kde ji také po kratším vyjednávání dostanou a s jejíž pomocí nakonec rozdrtí uzurpátora Smerdise.
Svým způsobem jde o fantasy, u které jsem se zamýšlel, jak málo stačí, aby byla kniha do tohoto žánru zařazena. Ve své podstatě jde o fiktivní historický příběh z fiktivního světa, ve kterém se asi třikrát či čtyřikrát objeví nějaké kouzlo (dvakrát věštění budoucnosti či nahlížení do minulosti skrze misku vody, dále kouzlo dočasné změny podoby a nakonec kouzlo slepoty). Spíše než jako fantasy, dalo by se na tuto knihu nahlížet jako na takové malé slohové cvičení o tom, kterak vládnout malé pevnosti, a také o tom, jak by mohla probíhat politika a mocenský boj v takovém světě.
Kniha jako taková se čte dobře. Děj uplývá bez větších překvapení, překlad je docela slušný a kromě několika překlepů a pár nesrovnalostí – např. popis signálu, kterým se mají přivolat posily na straně 217 a jeho skutečným zněním o dvě strany dále – mi nic extrémního do oka nepadlo. Fantasy se samozřejmě překládá lépe než hard SF, ve které se každá neznalost či nesrovnalost překladateli ošklivě vymstí.
Turtledove Harry, přel. Václav Čuba, obal Keith Parkinson, originál The Stolen Throne (1995), Book I of the Time of Troubles, ISBN 80–86139–37–9, brožovaná, 415 str., 199 Kč, vyšlo leden 2001
Autor recenze by tímto chtěl poděkovat knihkupectví Arrakis za zapůjčení recenzního výtisku pro Český SF&F server a časopis RAMAX