Nedá mi to, abych nezačal citací. Je z Ikarie, č. 7/2000 a autorkou následujících slov je recenzentka tohoto časopisu, Magda Dědková: „…ale abych autorce nekřivdila (americká kritika trilogii Xenogenesis pochválila), první dva díly jsou možná lepší. Jestli ovšem čekáte srovnání, tak se nedočkáte, protože jsem je nečetla. Byvši k tomu vyzvána, skočila jsem rovnýma nohama do třetího dílu. Zjistila jsem, že to lze, zmatení mysli se nekonalo, děj je poměrně přehledný, kniha může existovat i samostatně.“ Na následujících řádcích se pokusím vysvětlit, proč se Magda Dědková mýlí a knihy samostatně existovat nemohou.
Kdybyste se mě zeptali, o čem trilogie Xenogenesis je, tak odpovím, že o vztazích. O vztazích mezi dvěma mimozemskými rasami, které uvažují natolik rozdílně, že jakákoli možnost sblížení se na první pohled zdá nemožná, a které se přesto musí naučit spolu žít. A nejen to. Musí se naučit žít jedna v druhé.
Oankali jsou věční vesmírní poutníci. Putují od galaxie ke galaxii a obchodují. Ne však s věcmi, myšlenkami nebo třeba hvězdných prachem. Obchodují s geny. Jejich neustálá obměna je pro život Oankali stejně přirozená jako pro lidi dýchání. Od dob, kdy se vydali do vesmíru, se změnili k nepoznání, protože však nedokáží zapomínat, něco z té civilizace, ze které vzešli, v nich zůstalo. Stejně jako v nich zůstalo něco ze všech ostatních, jež při svém nekonečném putování potkali a jejichž geny zkřížili se svými.
Xenogenesis je také o vztazích mezi lidmi navzájem, o tom, že v sobě máme zabudovány dvě dominantní vlastnosti, které nás vždycky spolehlivě dovedou k sebezničení, inteligenci a hierarchičnost.
Lidská rasa je zde na pokraji vyhynutí. Po jaderné válce zbyli jen jednotlivci, jejich šance přežít je minimální. Pro Oankali ale lidé znamenají dar v podobě nezvykle bohatého genofondu, znamenají pro ně obchodního partnera. Co na tom, že lidé mají být v této transakci těmi, co tahají za kratší konec provazu, Oankali jsou velice racionální civilizace a věří, že jejich partneři nakonec nutnost obchod uskutečnit pochopí. Marně.
Oankali jsou pro lidi zase jedinou nadějí. Tato naděje na život je však vykoupená ztrátou vlastní identity. Lidská rasa může dál existovat pouze jako součást nové, té, která vznikne vzájemným zkřížením obou původních.
Xenogenesis je o vnitřním boji lidské rasy, která se s tím není schopna smířit a i ve chvílích, kdy jí jde o holé přežití, se nedokáže povznést nad vlastní malichernost, egoismus a xenofobii. Není to hezký obrázek, to, co se o sobě přes Oankali dozvídáme. A nejděsivější na tom je, že paní Butlerová má asi pravdu.
Xenogenesis je také o rodinných vztazích, představte si, že máte pět rodičů, dva lidské a tři oankalské, otce, matku a óloi, třetí pohlaví, bytost, díky které mohou Oankali obchod uskutečňovat. Óloi mají schopnost kombinovat geny a utvářet tak podobu ještě nenarozených dětí k obrazu svému. A nejen to, jsou si schopna zapamatovat genovou strukturu každého živého organismu, vytvořit v sobě jeho obtisk a kdykoli jej převést do živé podoby. Jinak se tomu říká také klonování.
Xenogenesis je o snaze pochopit sebe sama, o odlišnosti. Konstrukti, kříženci člověka a Oankali, jsou jedinečné bytosti, kombinují v sobě vlastnosti obou ras a potřebují najít vnitřní rovnováhu, která jim díky naprosté neslučitelnosti dvou různých mentalit, oankalské a lidské, chybí. Možná právě do tohoto motivu se nejvíce promítá skutečnost, že autorka, Octavia E. Butler, je původem afroameričanka.
Každý díl Xenogenesis je jednou stranou trojúhelníka, objasňuje motivaci chování mužského, ženského i óloiského pohlaví zvlášť. Tak jako je Úsvit především o Lilith Iyapo, první lidské ženě, která spojila svůj život s oankalskou rodinou, Rituály dospělosti vypráví o jejím synovi, napůl člověku a napůl Oankali, Akinovi, prvním konstruktu mužského pohlaví narozenému lidské ženě a Imago je o prvním zkříženém óloi, Jodashi, jež má v sobě zabudováno lidský gen, způsobující rakovinné bujení, a tak je schopno měnit nejen podobu svou, ale všeho, s čím přijde do styku.
Bez pochopení zoufalství, které zažívá Lilith v Úsvitu, kdy jen velmi pomalu začíná rozumět, že lidé pro Oankali nejsou pouhá pokusná zvířata, ale víceméně rovnocenní partneři, nelze pochopit vztah Akina a lidské komunity Odpůrců v Rituálech dospělosti a ani to, proč lidé, kteří se s Oankali nesmířili, Lilith a jí podobnými tak pohrdají. Ale na druhou stranu také to, proč v podstatě není důvod jimi pohrdat.
Bez pochopení úlohy óloi v oankalské rodině, tak důkladně vysvětlené v Úsvitu, kde je všechno, i pohlavní styk, zprostředkováno právě jen pomocí óloi a dotýkat se mohou pouze jedinci stejného pohlaví, nelze pochopit, proč Jodash v Imagu tak zoufale hledá vlastní rodinu, že se nejedná o nějakou plytkou tělesnou touhu, ale životní nutnost, protože óloi bez rodiny upadá do stavu podobnému katatonii. A u Jodash je to vše navíc ještě znásobeno vědomím, že rozpad osobnosti by u něj znamenal také rozpad těla do prvotních buněk, schopných podobně jako ono mutovat vše, s čím přijdou do styku. Což by ve výsledku znamenalo katastrofu s nedozírnými následky.
Bez pochopení toho, že členové oankalské rodiny jsou ke svému óloi přitahováni tak silně, že jakékoli odloučení pro ně znamená obrovské utrpení, nelze pochopit, proč lidé Jodashi tak rychle podléhají. Vždyť i oankalské óloi si svými „feromony“ dokázalo k sobě lidi připoutat, co teprve óloi, které má v sobě geny lidské.
A tak bych mohl pokračovat dál. Všechno tu souvisí se vším, motivy z jednotlivých dílů se objevují a zase ztrácejí, aby se vynořily o mnoho stran později a vše to dohromady vytváří pevně daný kaleidoskop, kde každý detail má své přesně určené místo. Bez znalosti kterékoli z částí vzniká obraz neúplný a tudíž v mnohém pokřivený a zkreslený.
Xenogenesis je výjimečná kniha, zručně napsaná, s uvěřitelnou psychologií postav (zvlášť skvělé jsou pasáže z Úsvitu, ve kterých má Lilith za úkol přesvědčit v uzavřeném prostoru kosmické lodi právě se probouzející skupinu lidí, že „spolupráce“ s Oankali je pro ně to nejlepší řešení), plná neotřelých nápadů (například motiv lodi, která je živým organismem schopným regenerace) a v neposlední řadě s hlubokým filozofickým podtextem.
Xenogenesis je pochmurnou vizí lidské budoucnosti, kdy ani vcelku optimistický závěr Imaga v podobě vzájemného sblížení obou ras nedokáže zakrýt nepříjemný pocit, že lidé opravdu časem budou potřebovat nějaké Oankali, kteří by je tahali z bryndy.
Číst Xenogenesis je opravdu zážitek. S jednou podstatnou podmínkou. Musíte začít od prvního dílu.
Dávám: Úsvit: 9/10 Rituály dospělosti: 9/10 Imago: 8/10