Ohnivé pero Q2 2017: Intermezzo

ohnive pero

Prší. Už ani nemohu říct, že prší zase, protože prší pořád. Nejsou to jednotlivé přeháňky, ale jeden nekonečný vytrvalý déšť. Ani nepoznám, kdy je ráno nebo večer. Vypadá to pořád stejně. Šedivě a chladně. Vyhovuje mi to. V té chvíli, co začne pršet, zpozorníte, jakmile uslyšíte ten zvuk. Kap, kap, kap. Bubnující kapky z nebes. Uklidňující, že? V tomhle městě zpozorníte, když pršet přestane. Ten šum se vám vryje do paměti a zvyknete si. Mám déšť ráda, nic nepředstírá, je v podstatě chladný, jako já. A zvuk, který vydává, když jsou kapky rozprašovány, v tu chvíli co dopadnou, je pořád stejný. Nikdy vás nepřekvapí. To lidé ano. Na déšť jsem si zvykla rychle. Na lidi si nezvyknu nikdy.

Prší. Fouká vítr. Je šero, tak jako vždycky. Dívám se z okna a pozoruji ty směšné postavy, které se snaží utéct před deštěm. Skrýt se před větrem. A dostat se do světla, z ponura, které je venku. Spěchají, spěchají celý život, s nadějí. Sedím ve ztemnělém pokoji. Tma je venku a tma je i tady. Nikdy nerozsvěcím. Nemám důvod. Když rozsvítíte, oni vás vidí. Všichni vás vidí. Když svítíte, můžete vidět všechny své nejhorší představy. Ale když jste ve tmě, tak ne. A já se bojím, proto nikdy nerozsvěcím. Lidé to dělají proto, aby se nebáli. Ale já mám strach, když jsem ve světle. Když jsem vidět. Jak asi vypadám? Poslední dny, možná týdny, nevím to přesně, přemýšlím nad svým jménem. Eleanor? Možná Elise. Nějak tak to bylo. Nikdo mě už dlouhou dobu neoslovil. Jak by taky mohl. Ze svého bytu jsem několik let nevyšla. Už nevím jak dlouho, dávno jsem to přestala počítat. Spala jsem, čekala, sbírala síly a dojídala zbytky. Ale brzy to přijde znovu. Budu to muset udělat, budu muset jít ven a někoho najít, seznámit se, dostat ho sem. Ale lidský život je tak vratký, jako domeček z karet. Stačí jen trochu fouknout. Stačí, aby se o něj opřel lehký vánek, a hned padá k zemi. Jen trocha krve a rozsypou se v prach. Ale nemůžu si pomoct. Jak bych taky mohla, taková já jsem, tohle vím. Tik, ťak, tik, ťak.. Hodiny. Čas. Smrt. Smrt? – ta si přijde pro všechny, i pro mě. Jednou, až nastane můj čas. Ale ten ještě nenadešel. Ještě dlouho ne, jsem tak živá, anebo mrtvá, nevím. To já si potom přijdu pro někoho a předám ho sestře smrti. Pod závojem tmy si půjdu pro to, co mi patří. Jen si vezmu duši. Za chvíli bude venku už úplná tma.

Prší. A lampy ještě nesvítí.

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
  • Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
  • Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

20. novembra
Ondřej Vlachý