Ohnivé pero Q1 2019: Příliš pozdě přichází příliš brzy

ohnive pero

„Dávejte si všichni pozor, to je má rada pro vás. Prošli jste přísnou prověrkou a byli vyškoleni ve speciálních kurzech, tudíž předpokládám, že víte, co vás čeká. Ale přesto – má rada zní: Nikdy nepociťte ani k jednomu z těch tvorů sebemenší náznak soucitu. Jsou tu z velice dobrého důvodu – aby neohrožovali počestné občany tam venku,“ pronášel ledovým hlasem ředitel southbergské Kliniky pro zvláštní pacienty. „Tak, a nyní si všichni vylosujete vlastního pacoše, o kterého se budete příštích osmačtyřicet hodin starat.“

Larry s očima navrch hlavy přistoupil k desetipalcové obrazovce tabletu, který byl ukotven do podpůrných sloupků sahajících až k zemi. Na displeji se míhala změť náhodných čísel. Klikl na libovolné místo na obrazovce a číselný chaos se zastavil. Z tabletu na něj neonově rudým číslem svítila číslovka sedm.

„Výborně, Larry, vygeneroval sis sedmičku,“ pochválil jej ředitel, jako kdyby vykonal něco obdivuhodného. „Tak tedy nahoru do patra, je to číslo dveří dvě stě třináct. Hodně štěstí.“

Larry našlapoval co nejtišeji. Stále nemohl uvěřit, že je to právě on, kdo uspěl ve výběrovém řízení města na pozici ošetřovatele zvláštních pacientů místního sanatoria. Tomu říkám ultramega brigáda, pomyslel si Larry a poškrábal se po poďobané tváři.

Vstoupil nehlučně do dveří s cedulkou hlásající číslo pokoje a jméno pacienta. Henrietta Jerrotová, jméno bylo vyvedeno zlatým ozdobným písmem. Larry vešel hlouběji do vysoce moderní cimry zařízené drahým nábytkem i přístroji.

Larry si ale ničeho z toho nevšiml.

Stál jako přikovaný. Jeho nohy se musely během vteřiny přeměnit na dva kusy olova, jinak si to neuměl vysvětlit. Užasle hleděl na mladou ženu s rukama připoutanýma k pelesti postele. Ležela nehybně, Larryho na okamžik napadlo, zda není mrtvá. Ihned se však přesvědčil, že tomu tak není. Dívčin hrudník se mělce zdvíhal. Spočívala naprosto klidně na lůžku a ošetřovatelova příchodu si ani nevšimla.

Larry omámeně přistoupil k posteli a posadil se na jedinou židli, která stála u ženiny hlavy. Opatrně se na ni sesunul a fascinovaně na spoutanou pacientku hleděl. Ta znenadání otevřela oči.

Nikdy ve svém životě, dokonce ani ve snu nebo v nějakém filmu, Larry neviděl tolik bolesti, kolik se skrývalo v pohledu mladé Henrietty. Mlčky jej probodávala vyčítavým pohledem, přičemž stačilo několik vteřin tohoto upřeného dívání a Larryho útroby zaplnila ona zakázaná esence, před kterou je ředitel tolik varoval: soucit. Zíral na dívku s pocitem slitování a ohromnou touhou odepnout jí pouta, která se jí zařezávala do kůže na zápěstích.

Co tady s těmi lidmi dělají, napadlo Larryho mimoděk. Toto přece není léčení, ne? To se nebezpečně blíží tortuře.

„Jak se jmenuješ?“ otázal se Larry vcelku zbytečně. Vždyť její jméno znal z nápisu na dveřích. Chtěl si pouze ověřit, zda dívka může mluvit.

Ještě chvíli na něj bezhlesně zírala, poté zachraptěla dlouho nepoužívaným hlasem:

„Henrietta.“

Larry horlivě přikyvoval, jako kdyby děvče zodpovědělo nějakou složitou IQ otázku.

„Proč jsi tady?“ vyzvídal dál a znepokojeně pohlédl na hodinky na pravém zápěstí. Za deset minut mu tu končila služba a on měl za úkol pacienta umýt, převléknout a nakrmit. Pokud nechtěl na sebe strhnout nežádoucí pozornost, měl by si pospíšit.

„To nesmíme říkat,“ zachraptěla znovu Henrietta a provázela ošetřovatele intenzivním pohledem.

Larry spěšně vstal zkoušeje zahnat tíhu zklamání usídlující se mu v prsou a vzal do ruky žínku ležící na pojízdném stolečku. Dívku jemně omyl (proboha, proč je tak strašně hubená?) a odepnul jí pouta, aby se mohla převléknout. V okamžiku, kdy náramky opustily její zápěstí, zahlédl v jejích očích záblesk něčeho nelidského. Něčeho tajemného a zároveň fascinujícího. Jako kdyby najednou ožila, narovnala se a vyzdravěla.

Larry se jiskrách v jejích očích částečně polekal. Spěšně dokončil svou práci, opět dívku připoutal a zmizel. Dole v hale zažádal, aby mohl v pokoji 213 odsloužit dvě směny za sebou. To byly čtyři dny. Za tu dobu se snad něco dozvím, napadlo jej. Ředitel mu věnoval pokřivený úsměv a podezřívavý pohled, ale zatím mlčel.

Larry si doma založil speciální deník svých zážitků z pokoje 213.

Den první: U Henrietty se nic nezměnilo. Stále na mě jen intenzivně zírá a mlčí. Když jsem ji převlékal, dotkl jsem se její dlaně a nepříjemně to zastudilo. Zeptal jsem se jí, co to bylo. Řekla, že jen výplod mé fantazie. Ale já to fakt cítil! Vždycky, když jí sundám pouta, do tváří se jí nažene zdravá barva a oči získají ten silný a neotřesitelný lesk.

Den druhý: Ředitel se mně nepříjemně vyptával, proč ošetřuji jen pacientku na pokoji 213. Byl opravdu podrážděný a já se bál vyhazovu. Koktal jsem něco o příjemném prostředí. Nakonec mi dal pokoj. Ale řekl mi, že na mě dohlédne a ať se zítra neleknu, když uvidím něco nepěkného. Co tím myslel? Henrietta vypadá každou hodinou lépe. Možná je to tím, že dnes jsem ji bez náramků nechal skoro dvacet minut v kuse. Vypadala nádherně a vznešeně. Všiml jsem si, že jí z dlaní stoupá slabý sloupec páry. Něžně se dotkla mé tváře a já zase cítil to studené štípnutí. Ani se mi nechce myslet na to, co to znamená.

Den třetí: Hrůza! Řediteli došla trpělivost a v Henriettině pokoji zatopil na nesnesitelných 40 °C. Děvče vypadalo, jako by se mu pálila a škvařila kůže. Byla skoro v deliriu a pořád sípala, že je jí strašné horko. Skoro jsem nad ní brečel, tak mi jí bylo líto. Potýkal jsem se s touhou odepnout ta zpropadená pouta a vypustit lvici z klece. Odolávám však.

Den čtvrtý: Ředitel mě informoval, že pacientka z pokoje 213 nebezpečně zesílila a odolává jeho léčbě, což nemůže dále dopouštět. Mám se prý klidit z kliniky a nechat jej dodělat, co začal, jinak budu hořce litovat. Křivě jsem se na něj pousmál a odešel do Henriettina pokoje. Pohladil jsem ji po nesnesitelně horké hlavě a naprosto klidně odemknul její pouta. V ten okamžik vypadala skvěle. Vstala, lehce mě políbila na tvář, až to mrazivě štíplo a vydala se ke dveřím. Ještě než z nich vyšla, její hnědé vlasy se změnily na zářivou blond a oči jí svítily ledovým chladem. Okolo dlaní vznikla aura ledového vzduchu. Chystala se vyřídit si účty se všemi v tomto blázinci. Žádné léčení pacientů, jen tryzna.

Pozoroval jsem, jak jednoduchými pohyby rukou mrazí všechny zaměstnance sanatoria. Od dlaní jí odletoval solidní sloupec mrazu, který spálil na kost každého, kdo se jí postavil do cesty.

Vzpomněl jsem si na to, co říkala moje máma.

Příliš pozdě někdy přichází příliš brzy.

Pokoušel jsem se cítil provinile za vzniklou situaci.

Nepodařilo se.

Cítil jsem jen radost a zadostiučinění.

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
  • Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
  • Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

Hlavným knižným sponzorom aktuálneho kola Ohnivého pera je vydavateľstvo Artis Omnis, vydavateľstvo fantastických kníh. Niektorí dnes už známi autori, ktorí kedysi začínali v Ohnivom pere, vydali svoju knihu práve v tomto vydavateľstve. Možno v Artis Omnis raz vyjde kniha aj autorovi tejto poviedky.


22. apríla
Dominika Veselá