 |
Psal se rok já-už-ani-nevím který (2005 – anebo tak, plus mínus rok dva – historie je spíš manželčina doména) a já tehdy neměl ani tušení, že se začne tahle podivná story. Tehdy mi zůstávalo (jak jsem si namlouval) jenom pár týdnů pozemského života. Doktoři mi tipovali tři až šest měsíců, ale já měl jiné plány (mezi námi i diagnózu, jenomže to bych jim nevysvětlil). Musel jsem si koupit nebo pronajmout (na tom nesejde) podkrovní byt někde v centru Amsterdamu. Také pivo. A kubánský doutníky. Vlastně ne, ty jsem si koupit chtěl. Smrtelná nemoc je rozhodně důvodem pro dárek z kategorie ode mě pro mě. Rád kategorizuju. Spisovatelé obecně rádi kategorizují.
Zašel jsem do trafiky, doutníky neměli (jaké překvapení), koupil jsem si cigarety a noviny, sedl si na lavičku a otevřel inzerci. Zatahovalo se, musel jsem pohnout, rychle najít byt, tedy ze všeho nejdřív aspoň telefonní číslo potencionálního majitele. Bylo to akutní. Můj stav taky. Nejen ten zdravotní.
Byt na hlavním náměstí, přesvětlený, s dvěma ložnicemi, velkou koupelnou, sklep zatopený, nic pro opravdového Čecha. Ani pro polovičatého Čecha, jakým jsem se shledal. Ne že bych potřeboval k bytu i sklep, stačí mi pracovna s gaučem.
Napíšu ten nejlepší román všech dob, a taky ho tak pojmenuju, a nebude mi k tomu třeba další místnost. Jenomže ta statika… Nejsem Holanďan. U nás domy ve vodě nestojí, nejsou na to přizpůsobený. A já jsem starý, na něco takového si nezvyknu.
Jak jsem tak zíral na inzeráty s byty, dumal jsem nad veledílem století. Nejsem ženská, umím dělat dvě věci najednou. Navíc dumám rád, kdykoli se naskytne příležitost.
Nejlepší román všech dob bude o Černé Vdově, která nebude mít jméno. V celím románu bude označovaná jenom jako la Vedova Nera, která své oběti nebude pojídat, kdepak, bude je prodávat do továrny v Chile. Pojídat bude jenom svoje děti, aby byla věčně živá a krásná. Jako vaše legendární Báthoryčka. I když ta byla spíš na panenskou krev.
Jenomže tenhle příběh je inspirovaný mou pololidskou maminkou, a ta odjakživa pojídala raději moje sourozence.
Kvůli mým neskromným spisovatelským aspiracím se nikdo nesmí dovědět, kde se právě nacházím. Zejména máma ne. Zkazila by mi je. Někdy to dělá, kazí mi život. Nebo spíš – jak ona ráda říká – komplikuje jej. Nedělá to schválně, s úmyslem ublížit mi. Jde jen o to, že když mě sní, stane se nesmrtelnou. A další děti si už k obědu nebude muset připravovat. Nebude muset shánět další manžele. Konečně bude moct odejít do důchodu. To jí přeju.
Všichni mě chtějí vidět naživu déle, než se chci vidět naživu já sám. Chci jenom dokončit svůj román, nic víc, nic míň. A umřít v pokoji, přirozeně. Jenomže to se nepovede, pokud budu muset dělat věci, co dělají živí, jako třeba trávit čas s rodinou a hrát si na honěnou s vraždící matkou, která je k nesmrtelnosti takhle blízko (tady si představte, jak můj palec a ukazovák znázorňují takhle blízko). Od nesmrtelnosti ji dělím jenom já, pomyslná mezera mezi prsty.
Onemocněl jsem na šedý lupus. Díval jsem se na Game of Thrones (jako každý) a když upalovali tu malou holku (její jméno vám už neřeknu, promiňte), skočilo to na mě jako rýma. Přes obrazovku.
Nevím, jestli máme dnes tak moderní technologie nebo zaúřadovala Zubatá (přece jen se nějakou tu dobu známe a slíbila mi velké finále… Nikoli lidské). Sliby plní, potvora. Na to je spoleh. Víte, s ní jsem taky tak trochu příbuzný. Ale abychom neodbíhali od tématu, vzpomenu ještě otce, první oběť della Vedovy Nery. Jsem jeho nejstarší syn, jediný z prvního manželství. Má ještě dvě děcka ze svých předchozích vztahů. Dnes by mu bylo asi 70. Plus mínus, znáte mě, nejsem moc na roky…
Och… moje nohy… jaksi mi napuchly…
Promiňte, ale o otci raději víc zítra. Rozbolela mě hlava a točí se se mnou svět. Mé tělo je příliš těžké, víčka také. Půjdu na kutě. Jenom na chvíli. Počkáte na mě, viď? Kdybych se náhodou nevzbudil, vězte, že to nebylo šedým lupem. Ta paní v trafice mi byla jakási povědomá… a cigarety chutnaly divně… Myslel jsem, že je to jeden z mnoha příznaku šedého lupu… ale ne, to mě jen maminka našla. A má sestřenice (vzpomněl jsem Zubatou) se ráda převléká za obyčejné ženy, třeba prodavačky v trafice.
*
Autora románu našli v skorých ranních hodinách následujícího dne mrtvého, bez zjevných známek vykazujících příčinu smrti. V novinách psali, že měl tělo pokryté šedými šupinami a na rtech spokojený úsměv, ale nebyla to pravda. Já ho viděl. V rukách svíral noviny otevřené na straně s inzeráty a prázdný notýsek kdovíproč pojmenovaný La Vedova Nera ležel vedle něj. Na ten obraz nikdy nezapomenu.
Kdysi chtěl napsat nejlepší román na světě. Jednou mi o něm říkal. Mněl být o vdovci, který neměl jméno a na konci zabil svoji matku. Končí zajímavě, brutální scénkou na hřbitově. Hlavní hrdina se stane nesmrtelným.
Možná vám ho jednou rozpovím. Ale ne dnes. Pořád mám totiž před očima zoufalý pohled svého oblíbeného spisovatele. Nesnášel nedokončenou práci.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.