Ohnivé pero Q1 2019: Franta zase boural

ohnive pero

Z temného nočního nebe vypouštěli obři nejasných tvarů salvy dešťových kapek, které zkrápěly krajinu pod nimi. Franta tou dobou mířil domů z večerní směny po klikaté cestě obklopené lipovou alejí. Pod očima se mu rýsovaly dvě silné vrásky a průzor mezi víčky měl užší než kdejaký obyvatel asijského kontinentu. Mrkal do osvícených kapek před sebou. Jel celkem pomalu. Jeden z důvodů byl, že Franta prakticky nic neviděl a ten druhý, že při dalším sebemenším přestupku mu už bez milosti seberou papíry.

Kapky bubnovaly a rozstřikovaly se o karoserii auta, stěrače úpěnlivě kvílely, motor nespolehlivě vrněl a to bylo nejspíš vše, co se dalo v danou chvíli slyšet.

Franta probodával očima vše, co se před ním nacházelo, když v tom probodl něco jiného. Něco, co nemělo na vozovce, co dělat. Srdce mu přestalo tlouct, ústa se rozevřela dokořán, těžké boty dopadly na pedály a jeho oči se setkaly s jinými, vytřeštěnými.

Oslněná světlá silueta najednou nabrala temnějších tvarů, to když její váha rozbila jeden ze světlometů a následně se sklouzla po předním skle, kde zanechala pavučinu, skutálela se po střeše a dopadla zpět na vozovku.

Brzdy kvílely až do chvíle, kdy se Frantovi podařilo uvést vozidlo do klidové polohy. Dále už jen kvílení stěračů a bombardování karoserie vodou, jako by se snažily zahladit pochroumané plechy a setřít pavučinu z předního skla. Auto jako by na něj volalo.

„Franto, šlápni na to!“

To ale udělat nemohl. Přemýšlel. V hlavě se mu vířily myšlenky a tříštily se o vnitřní stranu lebky, z těchto střepů si pak poskládal obrázek toho, kdo se právě válí v záři červených světel jeho automobilu.

Pohlédl do zpětného zrcátka. Tělo k němu bylo otočené zády, z těla mu cosi trčelo a k autu se pomalu linul čůrek tmavé tekutiny. Několikrát udeřil pěstí do volantu, až nechtěně trefil i klakson. Ohlušující zvuk ho opět probral. Rozepl si bezpečnostní pás, pomalu otevřel dveře a vyšel ven.

Temeno měl do pár vteřin promočené a voda mu nyní stékala z vlasů do obličeje. Pomalu kráčel potůčkem červené tekutiny k tělu. Záměrně se od něho držel asi v metrové vzdálenosti a opatrně ho obcházel, když pohlédl mrtvole do tváře, zkřivila tu jeho grimasa a on se opět zamyslel, jak rychle to vlastně jel, jelikož zdeformované tělo nepřipomínalo nic, co kdy v životě viděl.

Oběť byla nahá, respektive neměla žádné oblečení. Franta ale ani přes tento fakt nedokázal vyloučit, že to není člověk. Kůže byla bledá a holá, z ní vystupovaly dvě kostnaté ruce a nohy ve stejném počtu. Dále to bylo něco, co Franta určil jako žebro, které si našlo cestu kůží a nyní hrozivě trčelo ven a nechávalo kolem sebe proudit tmavou tekutinu.

To, co ho ovšem zarazilo nejvíce, byla tvář. Dvě vytřeštěná bělma, pod kterými se nacházelo několik otvorů, o kterých si Franta netroufal uvažovat, jestli je tam mrtvola měla již před nehodou nebo až po ní. Podobně na tom byl i u lebky, která byla taktéž holá a jaksi deformovaná.

Franta už ani nevnímal vodu, která mu v proudech tekla po holé kůži pod promáčeným oblečením. Hleděl jen na ten výjev a po chvíli došel k závěru, že to co srazil, není ani zvíře ani člověk, ale jakási humanoidní bytost. Pohlédl ke svému autu, stěrače stále kvílely.

„NA-STUP. NA-STUP.“

Pomyslel si, že mu už asi opravdu hrabe, když poslouchá součástky svého vozu, ale v danou chvíli měly nejspíš pravdu.

Vtom však strnul a chod všech orgánů v jeho těle se zastavil. Voda stékající mu po těle jako by zmrzla a on byl nyní ledovou sochou neschopnou pohybu. Na tvář mu dopadlo světlo. Několikrát zamrkal, ale nebylo mu to nic platné. Blížili se. E. T. zavolal domů a teď si pro něj jedou a co je nejhorší, odnese to i téměř vzorný občan Franta.

Přidržel si u očí dlaň, aby světlo alespoň trochu utlumil. Mířili na něj dva obrovské světlomety. Obrovitý stroj přehlušil i naléhání stěračů a bušení vody o vozovku. Pohlédl do obrovité otevřené kovové tlamy, která se ho chystala pozřít, stále se však nedokázal pohnout z místa. Nad světly na něj hleděl pár očí. Zvědavě, zkoumal ho. Poté pohled dopadl za jeho záda. Franta semkl víčka a modlil se. Přál si jen, ať už se zase probudí, třeba doma nebo i klidně v práci. Hlavně jinde.

„Co tady vyvádíte?“ Ozval se veselý hlas, Franta vytřeštil oči a celá bizarní silueta mu nyní dávala smysl. Pohlédl do usměvavé tváře vykloněného bagristy.

„Koukám, že jste něco srazil, ale nebojte, policajti už jedou. Teda spíš stojí opodál u krajnice, asi zabloudili.“ Zasmál se postarší bagrista a ukázal palcem za sebe. Uslyšel Franta kroky? Nejspíš déšť. Bagrista se zkoumavě zahleděl za Frantova záda, zbledl, strčil hlavu zpět dovnitř a za chvíli už za horizontem nebylo po výjevu ani památky.

Franta byl bílý jako stěna a stále strnulý. Možná bagrista ujel právě kvůli jeho divnému chování, nebo kvůli tomu, co viděl za jeho zády. Každopádně je tady opodál policejní hlídka, kterou on rozhodně nevolal. Pomyslel na svůj drahocenný řidičský průkaz, zpanikařil a rozhodl se.

Otočil se na patách a vytřeštil oči při pohledu, který se mu naskytl na asfaltu. Lépe řečeno, nebylo zde nic. Červená skvrna byla pomalu smývána z vozovky a po těle nebyly ani památky. Franta už neváhal ani vteřinu, naskočil do auta, dupl do pedálů a vystřelil odtud jako namydlený blesk.

Déšť stále nemilosrdně bombardoval pochroumanou karoserii i ve chvíli, kdy Franta míjel policejní vůz zaparkovaný u krajnice. Zdál se mu opuštěný, ale on myslel na jediné, aby už tahle noční můra skončila.

Stál u krajnice a vyčkával, ani netušil, jak snadné bude přivábit první kořist. Plechové vozidlo zastavilo u krajnice a do deště vyšli dva stejně oblečení lidé se světly v ruce. Neplánoval si ani útok na nějaké citlivé místo, věděl, že oni ho mají všude. Zkrátka vyskočil zpoza jednoho stromu a vzápětí už ho kromě deště smáčela i rudá, teplá tekutina s kovově sladkým nádechem. Než se ten druhý stihl zmátořit, už ležel vedle svého kolegy.

Ještě ani nestihl dojíst svou hostinu a už ho míjelo druhé plechové vozidlo během krátké chvíle, tohle ale bylo jiné, bylo cítit jedním z nich.

Červená kapalina mu skapávala na podlahu, malinko se mu točila hlava, stihl se nepozorovaně dostat do vozidla toho člověka, co se ho pokusil zabít. Připadal si zde jako ve vězení, ale celkem rychle se mu podařilo udělat do nepevného materiálu díru o velikosti svého těla. Trčící kost mu otupovala smysly, přesto se však dokázal potichu prosoukat dírou v sedadle. Už byl u něj. Voda dopadající na střechu vozu přehlušovala vše, i to nepatrné cvaknutí, když mu vyjely malé ostré drápky, aby se zaryly do toho měkoučkého lidského masa.

Vozidlo ho minulo sotva o pár metrů, když v tom se nekontrolovatelně smýklo doleva, vyjelo ze silnice a vrazilo do jednoho ze stromů. Nyní už to věděl, věděl, že není jediný, kdo přežil nehodu jejich lodi a taky to, že ho čeká další pochoutka.

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
  • Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
  • Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

Hlavným knižným sponzorom aktuálneho kola Ohnivého pera je vydavateľstvo Artis Omnis, vydavateľstvo fantastických kníh. Niektorí dnes už známi autori, ktorí kedysi začínali v Ohnivom pere, vydali svoju knihu práve v tomto vydavateľstve. Možno v Artis Omnis raz vyjde kniha aj autorovi tejto poviedky.


29. apríla 2019
Tomáš Fišer