Ohnivé pero Q1 2019: Dohoda dvou obchodníků

ohnive pero

Cilian Clendah seděl ve vysokém, zdobně vyřezávaném křesle a zamyšleně ťukal brkem o desku stolu dovezeného až z dalekého východu. Jako malý si přísahal, že jednou získá vše, po čem toužil. Ta přísaha ho jako bič práskající nad hlavou dovedla k postavení nejbohatšího obchodníka ve městě. Četné mozoly od mnutí dlaní byly důkazem jeho úspěchu.

Položil brk a skrz řadu oken s neobvykle kvalitním, čistě průhledným sklem se zadíval na hradby královského hradu. Ten výhled byl nádherný, on se jím však dávno přestal kochat. Stejně jako ostatní věci ve svém životě ho bral jako samozřejmost. Dmul se pýchou nad tím, co dokázal získat, zároveň si začínal uvědomovat, že během cesty za úspěchem také něco ztratil. V prošívaném kabátci, za jehož cenu by mohla čtyřčlenná rodina žít pohodlně i několik týdnů, v křesle z nejvzácnějšího dřeva, v přepychově vybavené pracovně se cítil tak, jak se necítil již dlouho. Jako chudák.

Otočil se od okna, aby se vrátil k práci, a úlekem nadskočil. Naproti psacímu stolu seděl muž v dlouhém kabátě z jemné, bílé kůže. Spokojeně pokyvoval nohou, zatímco se rozhlížel po místnosti jako zbožný věřící uchvácený výzdobu katedrály. Cilian ihned zatoužil vědět, odkud si neohlášený návštěvník nechal dovézt svůj nevšední oděv, zeptal se však na jinou věc, která ho zajímala stejně dychtivě. „Kdo jste?“ Bylo značně nevychované vcházet bez vyzvání a Cilian by dal své roztrpčení patřičně najevo, obchody se ale nezačínají sjednávat pokáráním.

Neznámý k němu sjel pohledem. „Obchodník jako ty.“

„Co pro vás mohu udělat?“ propletl si Cilian tradičním gestem prsty na rukou.

„Líbí se mi tvůj dům.“

„Děkuju za uznání. Vybavil jsem ho celý sám.“ Ženu neměl, nic jiného mu tedy nezbývalo.

„Ano, vyzařuje z něj mužská samolibost. Chci ho.“

Cilian nadzvedl obočí. „Je mi líto, není na prodej.“

„Na tom nezáleží. Já vždycky dostanu, co chci.“

„Kdo jste?“ zopakoval Cilian svou úvodní otázku.

„V různých kulturách mě jmenují různě. Démon, ďábel, zlý duch…“

„Přišel sis pro mou duši?“ zasmál se obchodník nevěřícně. „Nic špatného jsem neudělal.“

„Jsi hluchý? Přišel jsem pro tvůj barák.“

Cilian zkřivil koutek úst. Celou situaci by považoval za žert konkurence, kdyby z osoby před ním nevyzařovala tísnivá aura vážnosti. Opřel se do křesla. „To má být trest? Za co?“

„Jsi bohatý, to stačí.“ Ďábel zálibně přejel bříšky prstů po naleštěné desce stolu. „Lidé mě často nazývají zlem, ačkoliv sloužím veřejnému blahu – trestám přece hříšníky a vyvolávám strach odklánějící od špatností. To vše bez špetky uznání. Je to stejné jako s jakýmkoliv jiným úřadem. A jako mnoho jiných úředníků jsem pochopil, že je lepší stát se obchodníkem a nabízet služby za úplatky.“ Vstal a přešel k oknu, kde nalepil tvář na skleněnou tabulku. Zrakem přejel od královského hradu k hlavní ulici pod nimi. „Pro své podnikání potřebuju sídlo. Mezi výstředníma zbohatlíkama v téhle čtvrti lehce zapadnu. Stačí, když na mě ten dům přepíšeš.“

„Pak mě zabiješ?“

„Nechám tě jít.“

„A proč bych to měl dělat?“

„Protože jinak tě zabiju,“ šlehl po něm ďábel zlověstným pohledem. „Dobře se znám se Smrtí. Za zlaťák by si nechal koleno vrtat.“

Cilian se úzkostně uchechtl. „Jestli Smrt skutečně existuje, nevezme si mě. Ještě nepřišel můj čas.“

„Smrt vezme jakoukoliv práci, stačí dobře zaplatit. Tento týden má zrovna slevu na souchotiny.“

„To nemůžeš! Neudělal jsem nic zlého!“

„Na boháče mám jinej metr, to je stejný jako mezi lidmi. Ale abys věděl, že jsem frajer, udělám ti nabídku. Přece se ze mě stává obchodník. Vezmu si tvůj dům se vším bohatstvím výměnou za jedno splněné přání.“

Cilian sklonil zamyšleně hlavu, čelo i ruce se mu potily. Přijde o svůj majetek, ale může získat mnohem víc. Přikývl. „Chci, aby vždy, když budu potřebovat peníze, objevily se mi v kapse.“

„Hlupáku,“ vyhrkl ďábel povýšeně. „Víš, v pohádkách – takových těch s ponaučením nakonec,“ zašklebil se odporem, „ďábel využije každé příležitosti smrtelníka podvést. Dokážu ti, že ve skutečnosti jsem povaha milostivá. S tvým přáním ti trochu poradím.“

Cilian se zatvářil nechápavě.

„Co když na sobě zrovna nebudeš mít žádné oblečení s kapsou, pitomče? Kde by se ti ty vytoužené penízky zjevovaly, hm?“

Cilian se plácl rukou do čela. „Pravda. Chci, aby vždy, když budu potřebovat peníze, objevily se mi v kapse, v dlani nebo kdekoliv jinde tak, abych je mohl okamžitě použít.“

„Tak se mi to líbí!“ luskl ďábel prsty. Na stole přistál rozvinutý pergamen. Smlouva. Z Cilianova výrazu bylo patrné, že teprve teď ďáblovým slovům skutečně uvěřil.

„Podepiš.“

Cilian si zamnul dlaně. Nakonec udělal výborný obchod.


Zdrcený obchodník seděl na starém vědru na okraji městského rynku. Jen vzdáleně k němu doléhal hukot davů bloumajících rybím trhem. Podpatkem zlostně rozdupl ohlodanou kost, jež k němu připlula splaškami. Když si po setkání s ďáblem šel pro uklidnění koupit listí na kouření, marně hledal mince v kapse, stejně jako když si opatřoval luxusní dům hned za rohem. Nechápal, jak ho mohl ďábel tak obelhat.

„Já tě neobelhal,“ zjevil se ďábel vedle něj. Pusu měl mastnou, jak nevybíravě okusoval nakládaného slanečka.

„Ještě jsem v kapse nenašel žádné peníze!“

„Co sis za ně chtěl pořídit? Luxusní dům? Kuřivo?“ Ukousl kus ryby, pak špinavým prstem ukázal k jednomu stánku. „Musíš mít hlad. Jdi si koupit něco k snědku.“

Cilian se za chvíli vrátil. V ruce držel pšeničnou placku.

„Tak co, byly tam?“ zeptal se ďábel s viditelným nezájmem. Odpověď znal.

„Jak je to možné?“ podivil se obchodník.

„Myslel jsem, že jsi chytřejší. Tvé přání znělo, že když budeš potřebovat, dostaneš peníze. Žít se dá i v chatrči a kuřivo nezažene hlad ani žízeň. Zvykni si mít jen to, co skutečně potřebuješ, ne co chceš a čeho si stejně nevážíš.“

„Podvedl jsi mě!“

„Co to plácáš?“ nadzvedl ďábel obočí. „Splnil jsem ti přesně, co sis přál.“


Cilian se prodíral koupěchtivými zástupy mačkajícími se mezi plátěnými stánky. Trh pořádaný k výročí založení města přilákal mnoho obchodníků. Dlouhý bílý kabát okamžitě poznal. Ďábel stál u stánku ševce, kde s brunátným mužem rozhazujícím rozčileně rukama ověřoval svůj obchodní um. Přátelsky se s ním pozdravil.

„Vím, co jsi tou ukázkou zamýšlel,“ pronesl smířeně. „Naučil jsi mě opět si vážit i těch nejobyčejnějších věcí. Poznal jsem, jak málo člověku stačí, aby žil, a dokonce u toho dokázal být šťastný.“

Když Cilian odešel, zkřivil ďábel nechápavě tvář. O čem to ten popleta mluvil? přemítal pro sebe. Vždyť já chtěl jen ten jeho barák…

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
  • Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
  • Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

Hlavným knižným sponzorom aktuálneho kola Ohnivého pera je vydavateľstvo Artis Omnis, vydavateľstvo fantastických kníh. Niektorí dnes už známi autori, ktorí kedysi začínali v Ohnivom pere, vydali svoju knihu práve v tomto vydavateľstve. Možno v Artis Omnis raz vyjde kniha aj autorovi tejto poviedky.


13. mája 2019
Klára Kubíčková