 |
Je šero, stmívá se a stíny se táhnou jako žvýkačka nalepená na botě. Stojím na hřbitově a užívám se dosyta společnosti mrtvých nebožtíků. Nemám rád, když mě někdo v tenhle kouzelný moment, který si dopřávám tak jednou za měsíc obtěžoval a tak jsem si vypnul mobil. I tak mi píše málo kdo a volá jen babička s jejím typickým dotazem: „Žiješ?“
Sem tam se něco mihne a já už se cekem bojím. Dnes jsem za svoji milou přišel celkem pozdě. Chodím k ní každý šestnáctý den v měsíci, to jsme se, totiž poznali a taky ten den zemřela. Je to trochu ironie. Mohlo mě něco napadnout. Vždy když se cítím být šťastný, tak se něco pokazí. Je to tak s pravidelnou přesností.
Třeba už moji rodiče, otec alkoholik, matka semetrika. Ani jeden kladný vzor do budoucnosti. Všechno v mém životě byla souhra náhod a správných načasování, i když jsem toho moc nedosáhnul, tak jsem rád, že jsem došel až sem, nemyslím na hřbitov.
Ale abych vrátil zpátky k naší věci
Moje milá byla těhotná a o to mě to víc bolí, ale můžu být rád, že se mi z ní zachovalo aspoň něco a to naše malá holčička Janička.
Nebylo to zrovna lehké, ale nějak se s tím vypořádávám, už kvůli malé.
Povím vám tedy, jak se vše událo, mohu za to já a jen já…
Jeli jsme s jedné oslavy, kamarád Martin slavil zrovna třicetiny a tak jsem přesvědčil svoji snoubenku, (zapomněl jsem zmínit, že jsme byli zasnoubení, že?), aby jela se mnou, že stejně nebudu pít a tak jsme vyrazili. Oslava byla úžasná, o vám teda povím, ale cesta zpátky už tak úžasná nebyla.
Chtěl jsem si zkrátit trasu a tak jsem jel polní cestou, neosvětlenou, docela nebezpečnou. Stromy se skláněli a skoro se dotýkali našeho auta. Rachocení větví na kapotě. Už jsme skoro byli doma, (a to víte, že nejvíce bouraček zažijete kousek od svého domu?), a najížděl jsem na hlavní silnici, bylo to domů už jenom dva kilometry, hloupé dva kilometry. Najednou do nás vrazil kamion, samozřejmě že ze strany, kde seděla moje snoubenka.
Byl to silný náraz, naštěstí někdo rychle zavolal záchranku, takže mě i když skoro mrtvého zachránili. Ji už ne. Dítě se podařilo zachránit, byla totiž v osmém měsíci těhotenství. Pojmenoval jsem ji po ni, Jana.
A tak stále stojím na hřbitově a přemýšlím. Co by se stalo, kdybych zemřel já místo Jany?
Jdu pomalím krokem ze hřbitova, jsem doma a nemohu spát. Najednou se znenadání ozvalo tiché zaklepání na naše okno. Vcházím před dům a zase nic. Tma. Mžourám do ní a z ničeho nic vidím Janu, tedy tu mrtvou.
Upadám do mdlob, za nějakou mě neznámou dobu mě probouzí soused. Šel domů z noční směny, a už svítá. Mému zážitku, se směje. Prý bych se měl nechat vyšetřit, utrousí napůl žertem a napůl vážně.
Ale od té doby je tu kolem mě pořád něco divného. Zesiluje a zeslabuje se rádio, podivné vrzání po schodech, tajemné “stíny“, a náhlé změny teplot. To vše mě sužuje. Začínám z toho bláznit. Říkám si, že musím být silný. Mám přece dítě, ale ani to mě asi neuchrání od totálního zhroucení. Přes den se to dá, ale v noci. Bojím se… bojím se ji. Bojím se toho, co nejde zachytit a o to je to horší.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.