Ohnivé pero - jeseň 2026: Pošlu tě tam, kde láska nemá chybu

ohnive pero

„Strážce Erote, přiděluji ti narozenou tížanku – a tímto ji křtím na Emotku.“

„Ale…“

Tvůrce se vypaří – na Zemi se rozblikalo dvě stě narození a on musí každému přidělit strážce – hned!


„Nechci to!“ Mámina bolest se jejím odporem prohlubuje.

„Pošlu tě tam, kde láska nemá proč ani tvar, a proto nemá chybu,“ konejší mámu její strážce.

„Pusť mě!“ Vdechnutí plodové vody mi zabrání v přísunu kyslíku. Kopu a buším do tmy, dokud se neodstřelím do světla.

„Je to fialové, nedýchá!“ konstatuje lékařka.

Nahodím ji gejzírem plodové vody.

„Tvůrcebytěsťal!“ A pak vydechne úlevou. „Čas narození půlnoc.“

Snášejí mámu… houpy houp, houpy houp.

„Exitus matky taky půlnoc.“

Zaklovnu se do prázdna. „Jauuu!“ vyjekne můj strážce.


O čtyřicet tížanských let později

Pocity – divíme se, co přitáhli jsme si já i ty. Pánem buď emocí a myšlenek a uchraň se předpojatých domněnek… vyřvává mobil.

Nakonec spolužákův hovor přijmu.

…

„Šéf právě zrušil moji služební cestu – takže můžu!“

…

„Kde že?“

…

„Těším se! Teda, víš jak… už tolikrát mě napadlo, že tam musím zase zajít!“


Prsty slunce proklouznou do kostela a hází na přítomné prasátka.

„Závidím mu…“ zasní se spolužák.

„Jako že už pradědu nic neto?“

Otočím se.

Co?

Stáďan…

Je tady!

Náhoda?

Hodně jalové slovo! O kom že jsem si vysnila díru do polštáře?!

Díkyyyy… posílám urničce hubičku, když se nikdo nedívá.

Dívá… Stáďan.

Mám radost, že se klepu.

„Nebuď smutná,“ utěšuje mě spolužák.

Kousnu se do rtu.

„Něco nového?“ nakloní se ke mně Stáďan.

Rochním se v jeho ústním odéru – intimitě, o které se mi doposud jen snilo.

Nevím ani, co mu odpovídám.

Rozhlédnu se… kde je?

Nehnu se z místa, aby mě našel.

Je pryč.

Nechala jsem ho odejít, po kolikáté už…


Doma to zase vidím růžově – potkala jsem ho!

Napíšu mu k svátku! Brouzdám po netu, prsty se mi třesou… ne… to snad není možný… svatý Erote, to si ze mě děláš prdel – má ho DNESKA!

Napotřetí mi mobil z ruky nevypadne a konečně blahopřání odpálím do éteru – s překlepem.

Čekám…

…a pak v zájmu sebezáchovy mobil vypnu a zapluju do postele.


Pucuji si brýle tak důkladně, div neprasknou skla.

Cink cink cink… cinkají příchozí zprávičky.

Snídaně chutná fantasticky – když se převléknu a tričko strčím do pračky, ještě chvilku se držím – však mě na sebe nechal čekat pět let.

Když už to dál nevydržím, popadnu mobil. Přejíždím prstem po příchozích zprávičkách, dokud nezbude ani jedna. Nejdřív nechápu. Pak už jo.

Nic.

Mrtvo.

Ani doručení.

Fucking – jako před rokem, jako před dvěma lety, jako před pěti.

A dost!

Ende! Schluss!

Je konec – i v představách. Hlavně v představách.


Jsem tu potřetí – a zas najednou nevím, proč vlastně.

Popadnu dva balíky najednou.

Otočím se směrem ke kase…

Stáďan!

Prudce si dřepnu na bobek za horu toaleťáků.

Dotvůrcedele, dotvůrcedele, dotvůrcedele!

Ještě jednou vylezu a honem zase zapadnu – jo, Stáďan – nezdálo se mi to.

Škvírkou ho pozoruju. Sklouznu přes Stáďánovy upjaté rty, pěstěné ruce až ke staženým půlkám. Vyndává procítěně potraviny z nákupního vozíku na pás u kasy. Ty prsty mě budou svlékat…

Proplesknu se z každé strany a udělám vyklepávajícího se psa, abych to ze sebe setřásla. Paní vedle mě zapomene, že strašně potřebuje jar a ztratí se v uličce.

Postavím se a mířím k pokladně – čas není nafukovací a takhle ho fakt trávit nechci!

Nemusela jsem se namáhat – tak maká na přetvářce, že mě nevnímá. Jednoho dne se snese na napěchovaných balóncích jako na létajícím koberci, zatímco jeho zkroucená housenka, uhnilá a nepoužíváním ztrouchnivělá, odpadne na zem, kde se o ni poperou vyhladovělí netopýři. Počkat… netopýři nejsou masožravci…

„Erote? To si ze mě fakt děláš prdel?! Já mám nervy jenom jedny! Teda vlastně je ani nemám! Co tady straší?? To doma nemá supermarket???“

„Emotko? To jsi říkala mně?“ Stáďan vedle mě stojí jako by nic.

Poprvé v životě mám pocit, že ke mně moje jméno patří.

„Tak teď už chápu, proč jsem to popletl a tátovi místo do Alberta jel pro chlast sem.“

Vznáším se po jeho boku, nastoupím.

Světla jeho Peugeota zhasnou. Konečně.

Vyprahlá ústa vonící sladkým indickým čajem, hygienou a utajovanou intimitou, přisát se na ně! Jeho náruč, patřím do ní odjakživa – kdybych na místě zemřela, život by stál za to.

Padám do oslnivého světla.

On zkoprní.

V jedovatém pohledu se mu zablýskne odmítavý chlad. Neurvale se odtáhne. Odstrčí mě z klína. Otočím se a mžourám do světla, které nás zaplavilo. Až teď mi dojde, že to nebylo proudící souznění mezi námi, ale reflektory Audiny.

„Klid,“ zašeptám Stáďanovi do ramene. „Však vycouvají na nějaké neobsazené místečko…“

Jenže kouzlo okamžiku se vytratilo – Stáďánův odpor cítím až pod kůží.

Zlostí se mi zatmí před očima. „Makej si dál na tom svým divadle, ale mě z toho vynech! Ať ti ta skřípnutá housenka v poklopci třeba uhnije a odpadne!“

Běžím domů. Chrlím ze sebe hnusná slova, jsem si čím dál odpornější, ale nemůžu si pomoct a chrlím je dál.

Až když nasaju lahodnou osamělost svého bytečku si uvědomím, jak strašně potřebuju… dotvůrcedele! Ten toaleťák!


Tvůrce, mrtví jsou dospělí bez snů a radosti, ať nikdy nejsem mrtvá! Stvořil jsi mě jako lovce – dej, ať žiju svoji přirozenost, však takovou jsi mě stvořil. Amen.

Dopoledne plyne tiše a elegantně. Sluním se v každé vteřině radostného očekávání. Jistota, že přijde večer, je skutečnější než zamrzlý mop na balkoně. A také vím, že…


Lednový úplněk vypaluje ledovou lásku před supermarket. Moje škodovka Černá nevěsta zdobená třpytivou námrazou bruslí po zledovatělém parkovišti. Neslyšně zastavím v koutě parkoviště a zhasnu světla.

Pošlu ho tam, kde láska nemá proč ani tvar, a proto nemá chybu… Něžná nervozita mi vibruje po páteři od kostrče až po temeno hlavy. Slast roste – na číhané, jako zamlada.

Cítím kořist blíž.

Stáďan!

Otočil se.

Dotvůrcedele… tuší mě.

Sklopím oči.

Pozdě.

Zastaví se – úzkost v jeho zorničkách vystřídá naděje.

Těší se?!?

Potřebuje mě… odfrknu si opovržlivě. Proč ne… drobná změna plánu.

Zamknu za sebou dveře Černé nevěsty a dvakrát zalomcuju klikou.

Vezmu ho za ruku a vedu si ho do Nevěsty zdobené ledovým sametem.

Teď už jsem to já, kdo si nechává říct kudy a kam.

V chatce plápolají kamna. Kdo je lovcem a kdo kořistí?

Hlavně buď ticho, nebo tě fakt zabiju… obejmu ho.

Adamovo jablko se mu ztěžka zhlouplo. Přitisknu pusu na jeho pootevřené rty, chvějí se jako tropická noc, proud dechu, těžký a zrychlený. Sálající vlny horka pod kůží, zbytky kolínské vody na jeho krku. Dech, už klidný a hřejivý, jeho dech. Zvláčnělé rty, nespěchají, patří k sobě odjakživa.

Nezkušenost z něho dělá mladého muže.

Nejistota se přelévá ve vědomou něhu.

Meruňkový samet…stávám se jestřábkou, pohupuji se v rytmu vesmíru, a přitom jsem nikdy nebyla víc přítomna duchem.

Růžové vakuum rozklepané roztouženosti? Ne, holá vášeň, je svá, vidí, nespěchá.


Pošlu ho tam, kde láska nemá proč ani tvar, a proto nemá chybu… ale ještě je čas, spousta času.

Kecám! Ale svůj sen si nechám! Svůj sen si nechám, protože… protože s ním život chutná mnohem skutečněji. A s tebou taky… ušklíbnu se a pohřbím Stáďána pod peřinou, abych mohla vyvětrat.

Přitáhne mě k sobě. „Když jsem tě poprvé objal, znova jsem se narodil.“

„Já taky.“

Když jsem tě chtěla zabít… ale to si raději nechám pro sebe.


Večer. To tichoučko. Nasaju lahodnou samotu své čerstvě povlečené postele.

Za okamžik už mě obtáčí hebký had dřímoty a já se ztrácím v jeho náruči. V jediné náruči, která mi zůstane navždycky a která mě jednoho dne ze svého sevření nepustí. Teda, pardon, strážce Erote, kromě té Tvojí, samozřejmě.


  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

26. októbra
Joli Mathesová