Ohnivé pero - jeseň 2022: Krabička

ohnive pero

Otevřel oči. Nic. Jeho zrak obklopovala všude přítomná tma. Nerozuměl tomu. Jeho omámená mysl ale zatím nenaskočila do plných obrátek. Nejspíše se nacházel ve snové realitě. V místě, kde se setkávala fyzická přítomnost s opojným sněním.

Znovu zavřel oči. Zhluboka se nadechl. Jeho plícemi proudil podivně zatuchlý vzduch. To bylo zvláštní. V místě, kde žil nikdy takový zkažený vzduch nedýchal. Toto zjištění ho přinutilo opět otevřít oči a naplno již začít vnímat realitu.

Stále nic neviděl. Okolí pohlcovala černota. Pomalu pozvedl pravou ruku. Ihned narazil na pevnou překážku.

„Co to?“ zamumlal. Jeho hlas byl hrubý a chraptivý, jako by nějakou dobu již nemluvil.

Nyní pohnul levou rukou do strany. Opět prakticky ihned narazil. Na dotek byla hladká a mírně chladivá. Nerozuměl tomu. Znovu pokrčil paži a zašátral nad sebou. Tentokrát již více naléhavěji. Sotva ale svou ruku dokázal pokrčit a nahmatat pevnou zeď nad hlavou. Nic neviděl ale tušil, že překážka se nalézá asi dvě jeho dlaně nad ním. Přibližně stejný prostor mu byl poskytnut po jeho bocích. Natáhl nohy, i zde téměř hned narazil.

To nemohla být pravda. Určitě ještě dřímal a jeho vědomí ovlivňoval opravdu podivný sen. Vnitřně však tušil, že tomu tak není.

Musel se uklidnit, celá situace bude mít logické vysvětlení. Snažil si vzpomenout na události, předcházející tomu, než se ocitl v této temnotě. Jeho mozek však na snahu nereagoval. Mysl byla prázdná. Snad za to mohla zatuchlost, kterou dýchal. Tak moc by potřeboval do svých plic nabrat svěžest.

Když si nebyl schopen vzpomenou na minulé události přímo, pokusil se k nim dojít pomocí nějakých vodítek. Zkroutil ruku tak, aby se v malém prostoru dotkl své hrudi. K jeho překvapení nebyl oděn ve zbroji, kterou jen málokdy odkládal. To znamenalo, že než se ocitl v této absurdní situaci, nepředpokládal žádné nebezpečí. Možná se dokonce nacházel doma ve své osadě.

Myšlenka na domov nastartovala jeho myšlení do vyšších obrátek. Rázem si alespoň částečně vzpomněl. Myslí se přenesl do minulých událostí. Hleděl do tváře své družky. Ostatní rasy obývající planetu by s ním nejspíše nesouhlasili ale on věděl, že to je ta nejkrásnější samice, která chodí po zemi. Široké lícní kosti, dodávající její hlavě řádné rozměry, mohutná ramena, ve kterých byl vrostlý černý pancíř táhnoucí se z půlky zad až k prsním svalům v hrudníku, věc odlišující burthy od jiných ras. Ozdobou statného těla jeho družky byl i pár mohutných ňader, pokrytých jako zbytek jejího těla jemnou hnědou srstí. Burthové nebyli obrazem ladnosti a jemnosti, jako například ti hubení elfové ze Zelených lesů. Byli naopak příkladem drtivé síly a bojovnosti. Ctností, které byly k přežití skutečně potřebné.

Hleděl na svou družku a odepl si hrudní brnění. Vrátil se z dlouhé lovecké výpravy. Pastviny Dralburu byly poslední dobou prázdné, a tak se musel spolu s dalšímu burthskými lovci vydávat dál a dál na jih, kde očekával větší hojnost potravy. Mnohdy tak byl pryč dlouhé dny. Většinou se pak ale vracel s úlovkem, který dokázal nakrmit celou osadu. To však nebyl příklad dnešního návratu. Společně s dalšími burthy sice nějakou potravu do osady přinesli, ale její množství vystačí sotva na pár dní. Brzy tak budou muset vyrazit na další lov.

„To nevadí,“ odpověděla konejšivě jeho družka, když ji rozladěně pověděl o výsledku jejich lovu. „Okolní kraje jsou plné různých jedlých plodů. Hlady trpět nebudeme.“

„Jedlých plodů?!“ zavrčel zlostně a hlubokým hlasem dodal: „Jsme burthové, nemůžeme se živit plody!“

Pohledem se odtáhl od své partnerky a rozhněvaně odhodil hrudní pancíř, který si mezitím sundal. Vzhledem ke své stavbě těla, kdy každému burthskému jedinci vyrůstaly z těla podivné černé pláty sloužící jako částečná zbroj, by válečník pro lov žádné brnění ani nepotřeboval. Poslední dobou ale nebylo v okolí Dralburu tolik bezpečno, a tak bylo lepší být opatrný.

„Za dva úsvity vyrazíme znovu,“ řekl odhodlaně a opět se zadíval na svou družku. Její tvář osvěcovala záře měsíce. To byl jeden z důvodů, proč se s ní sešel zde před okrajem burthské osady. Ohně planoucí mezi burthskými příbytky toto světlo pohlcovaly, a to neměl rád. Paprsky měsíce dodávaly tváři jeho ženy nebezpečné stíny.

„Brandracu,“ oslovila ho.

Líbilo se mu, když mu říkala jménem. Znělo tak silně a mocně. Trochu to otupilo jeho zlost na výsledek lovu. Rozhodl se k ní přistoupit. Najednou se ale něco stalo. Viděl, jak jeho partnerka ztuhla a pozvedla hlavu k nebi. Nikdy v její tváři nečetl strach, nyní její oči ale volaly o pomoc. Prudce se otočil, připraven okamžitě se postavit blížícímu se nebezpečí. Poslední, co však viděl bylo padající nebe. Temná černota, která zakryla celý jeho svět. To byly jeho poslední vzpomínky. Poté se nacházel v tomto podivném vězení.

Zlostně zamručel a znovu se pažemi pokusil dotknout stěny nad jeho tělem. Prostor kolem něho mu nedával příliš prostoru ale i tak proti stěně udeřil. Pevná bariéra přece musela jít zničit. S tímto vědomím uštědřil několik ran. Nic se nestalo. To ho však neodradilo od jeho úsilí, a tak začal zuřivě tlouci do okolních stěn.

Brzy však byl přinucen své brutální snahy zanechat. Zmocnila se ho závrať. Snad za to mohl zatuchlý vzduch, který dýchal ale jeho mysl byla opět tupá. Krátce zavřel oči a snažil se popadnout dech. Dýchalo se mu čím dál hůře. Mohl by se tu snad udusit?

S touto myšlenkou znovu začal omámeně přemýšlet nad svou situací. Zeď byla nad jeho tělem ale i po stranách. Jedinou stranu, kterou ještě nezkusil prozkoumat byla ta pod jeho zády.

Během své úvahy dostatečně zklidnil svůj dech. Pocit mdloby s tím alespoň částečně odezněl. Natáhl své ruce podél těla a nahmatal překážku po stranách. Nyní se zaměřil na zem, na které ležel. Ke svému překvapení ucítil půdu. Ležel na zemi, což znamenalo jediné.

Ihned začal podél temné překážky hrabat. V omezeném prostoru a v pozici vleže to šlo těžko, ale i tak začal brzy odhrnovat první kusy zeminy. Pocítil naději. Ať bylo kolem jeho těla cokoli, jistě to nemůže sahat až do hlubin země. Osvobození bylo blízko.

S nadějí zaryl vší silou prsty pravé dlaně podél překážky do zeminy, aby v dalším okamžiku narazil na pevnou zeď.

Ne to nemohla být pravda! Jaké podivné čáry uvěznily jeho tělo. Znovu zuřivě zarazil prsty do země a zahrabal v hlíně. Bolestný zvuk vylomení jeho dlouhého drápu se nesl prostorem. I tak ale nepřestával hrabal dál, co mu omezený prostor a vzduch dovolil. Bez výsledku.

Závrať znovu nastoupila plnou silou. Zřejmě již spotřeboval většinu životodárného vzduchu a každým dalším nádechem se propadal dále do nicoty. Musel pryč.

Odhrnul poslední zbytky zeminy a pozvedl paže. Temná překážka stále věznila jeho tělo. Posledních několik nádechů a poté se jeho mysl odebrala do klidného stavu nevědomí v očekávání blížící se smrti.

„Driszo,“ zamumlala omámeně ústa jméno jeho družky. Poté již nebylo nic.


Ohromná dlaň nesla černou krabičku. Růžové nehty zamazané od hlíny se zarývaly do jejích hladkých stěn. Netrvalo dlouho a položila krabičku na velikou dřevěnou desku. Chvíli se nic nedělo, následně ji ale obří ruka letmým pohybem otevřela. Ven se vysypala tmavá hlína, ve které ležel nehybný tvor.

Dva prsty uchopily ztuhlé tělo a zvedly ho do výše k obřímu zelenému oku, které si ho prohlíželo se směsicí nadšení a údivu.

Obrovská ruka se odtáhla od oka a přenesla tvora na bílý podklad. Opatrně tam jeho tělo rozprostřela. Prst srovnal jeho nehybné končetiny a uzoučké kopí probodlo jeho tělo a tím ho navěky připevnilo k bílé podložce.


  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

12. septembra
Marek Žampach