 |
Bylo jí patnáct let. Byla sirotek a lidé o ní říkali, že má dar. Dokázala číst z karet budoucnost stejně snadno, jako čtou historici v kronikách minulost. Lidé za ní přicházeli z celého kraje, aby si vyslechli její slova. Byla-li dobrá, radovali se. Byla-li zlá nehněvali se, měli alespoň příležitost připravit se na horší časy.
Vítr a lidé roznesli pověst o ní po celé zemi, a i za její hranice, a tak na prahu domu její tety, kde žila, stanulo už mnoho podivných cizinců. Jeden z nich teď seděl proti ní a prohlížel si ji stejně pozorně, jako ona jeho.
Jistě je mladší, než vypadá, uvažovala Kartářka. Chování a držení těla vypovídalo o lepším původu, ale jeho starý a poněkud zašlý šat tomu odporoval. Tvář měl poznamenanou únavou, přesto mu to v očích jiskřilo zvědavostí.
„Nuže, co tě ke mně přivádí, pane? zeptala se, když už se jí zdálo ticho příliš dlouhé.
„Copak to nevíš?“ odpověděl jízlivě a zamračil se na ušmudlaný balík karet ležící mezi nimi na stole. Pochyboval o ní.
„Jistě, že to vím,“ odsekla Kartářka, uražená Cizincovou nezdvořilostí, „něco hledáš. Musíš se ale první zeptat, abych ti mohla odpovědět. A dobře si rozmysli, na co se mě ptáš.“
Cizinec zajel rukou pod kabátec a vytáhl malý zlatý klíček visící mu na krku na dlouhém řetízku jako talisman. „Chci vědět,“ řekl nespouštěje z očí klíček houpající se ve vzduch, „kde je skřínka, kterou ten klíč otvírá a co je uvnitř?“ Kartářka pokývala hlavou, na klíček se ani nepodívala a ledabyle začala míchat karty. Třináct jich vyložila lícem dolů a odložila zbytek balíku bokem. Cizinec hltal každý její pohyb a lačně hleděl na vyložené karty, které snad znaly jeho osud. Kartářka se v duchu usmívala spokojená s jeho reakcí. Začala pomalu obracet karty. Dvanáct z nich otočila a třináctou zakryla rukou.
„Skřínka, kterou hledáš je pohřbena pod kostelem v opuštěné vesnici Malheur dva dny cesty na sever. Je pod označeným kamenem u oltáře.“
„Takže je zakopaná v kostele,“ přerušil ji Cizinec a naklonil se blíž k ní, „to je zajímavé!“
„Ne tak docela. Vlastně tu krabičku pohřbili, půdu pak vysvětili a postavili nad ní kostel a okolo něj vesnici.“
„Ještě zajímavější! A co je tedy uvnitř?“
„Šperk. Zlatý medailon s diamanty.“
„Cenný?“
„Ano, velmi cenný.“ odpověděla poněkud váhavě.
Cizinec vstal. Hodil na stůl několik mincí, uklonil se Kartářce o trošku víc, než bylo třeba a s výrazem, který jí připomínal hladového psa se chystal k odchodu, Kartářka ho však zarazila mezi dveřmi.
„Kdybych ti řekla, abys tam nechodil,“ zeptala se ho, „poslechl bys mě?“
„To přeci víš,“ usmál se a odešel.
Ano, vím, pomyslela si a otočila poslední kartu. Postava s kosou v černém hábitu – Smrt.
Cizinec se zastavil před dveřmi domu. Zavřel oči a vychutnával si tuto chvíli. Hledáním záhadné skřínky strávil téměř celý svůj život, stejně jako jeho otec a jeho otec a jeho otec… Tolik roků pátral ve starých knihách, kronikách, poznámkách pořízenými jeho předky již před stovkami let, a to vše bezvýsledně. Už se vzdal naděje, když mu jeho přítel vyprávěl o zázračné Kartářce, která se nemýlí. Vlastně tomu moc nevěřil, ale doufal. Pevně doufal, že má ten dar, že mu řekne, kde najde svou skřínku s bájným pokladem. A teď byl tady, v malé zapadlé vesnici, jen dva dny cesty od svého pokladu. Doufal v něco víc než v jediný šperk, ale zlato a diamanty, to se dá dobře prodat. Teď potřeboval peníze víc než kdy jindy, aby zachránil skromné panství svých otců. Věřil. Chtěl tomu věřit.
Otevřel oči. Dva dny na sever. Dva dny a bude bohatý… nebo alespoň bohatší než teď. Nasedl na koně čekajícího u cesty. Pobodl ho a tryskem vyrazil na sever cestou, kterou mu určily karty.
Zvládl to za den a půl, i když málem uštval koně. Vesnice nebyla příliš velká, jen pár domů dlouho opuštěných a na návsi na malém kopečku stál skromný kostelík. Uvázal koně k plotu před kostelem a opřel se do jeho dveří, bránily se, ale žádné dveře nemohou odolat síle muže lačnícího po penězích.
Vstoupil. Do nosu ho udeřil pach zatuchliny a hniloby. Rozkašlal se, ale pokračoval dál. Našel kámen, pod kterým měla být pohřbena krabička, neměl však nic, čím by jej uvolnil.
Vrátil se tedy do vesnice a začal prohledávat domy, dokud v jednom z nich nenašel krumpáč. Teď už mu nic nestálo v cestě.
Ochladilo se a začalo pršet. Přeběhl do kostela, vypáčil označený kámen a dal se do kopání. Skřínka nebyla pohřbena příliš hluboko. Byla stará, velmi stará, vyrobená z jeřábového dřeva – symbolu ochrany, a nádherně zdobená. Nemohl se ubránit úsměvu. Holka z vesnice, co si hraje s kartami dokázala to, co muži z jeho rodiny nedokázali po generace – našla jeho skřínku. Vytáhl klíč, vsunul jej do zámku a otočil. Mechanismus tichounce cvakl a hladce povolil, jako by ho vyrobili včera, nikoli před staletími.
Cizinec otevřel skřínku a zatajil dech. Byl tam a byl nádherný. Zlatý medailonek zdobený detailními rytinami a vykládaný třemi diamanty si hověl na dně krabičky vyložené fialovým sametem. Vzal ho do ruky a vytáhl ho ven. Byl nadšený. Byl tak nadšený, že necítil náhlý chlad. Byl tak nadšený, že neslyšel burácet bouři. Byl tak nadšený, že ho ani nenapadlo uvažovat o tom, proč medailonek pohřbili ve skřínce z jeřábu, proč nad ním postavili kostel a proč je vesnice opuštěná. Byl tak nadšený, že si nevšiml té zvláštní věci, té entity, bez tvaru a hmoty, ale přesto v hloubi duše postřehnutelné. Nevšiml si, že to vylezlo z krabičky, jakmile ji otevřel. Nevšiml si, že se to plazí po podlaze. Neviděl, jak se mu to omotává kolem nohou. Necítil, jak mu to zatíná spáry do jeho hrudi. Neslyšel, jak mu to funí u ucha.
Nasadil si medailon a s pocitem dokonalého uspokojení vykročil ke dveřím. Vzal za kliku a zatáhl. Kdyby se nenechal zaslepit touhou po „svém pokladu“, snad by ho napadlo zeptat se Kartářky na důvod zvláštního úkrytu krabička, nebo na důvod její poslední otázky.
Otevřel dveře a překročil práh kostela. Temnou oblohu prozářil blesk. Ledový vzduch rozechvěl hrom. Bláto se rozprsklo pod dopadem Cizincova těla. Potom vstal. Na rtech úsměv, který bezpochyby patřil ďáblu.
„Ahoj světe,“ pravil hlasem, který již nepatřil jemu, „dlouho jsme se neviděli.“
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.