Ohnivé pero - jeseň 2021: Na severní točnu

ohnive pero

Psal se rok 2004, dva Kroměřížští opilci Mirek Bouma a Velda Zelenka seděli v hospodě U třech devítek, kde zrovna dopíjeli svoje třetí pivo.

„Řeknu ti,“ pravil Velda hned, jak si utřel pěnu od úst, „z nějakého důvodu mi to pivo začne pořádně chutnat, až když mám tak třetí nebo čtvrté, těžko říct čím to je.“

„Jak se říká – s jídlem roste chuť,“ prohlásil Mirek a dokončil také svoje pivo. „O to těžší je potom přestat. Člověk to do sebe leje a leje, až nakonec skončí dole na autobusáku s tím kudrnatým bezďákem, kterého všude potkáváme.“

„No jo, ten chlast je svině,“ řekl Velda a hned na to se vesele ohlédl po mongoloidním vrchním, jak jim přináší další dva zrzky v čepicích.

„Tak na zdraví!“ Mirek pozvedl vítězně půllitr.

Po ťuknutí se oba napili jako vyprahlý šejkové táhnoucí přes celou poušť.

„Ty Mirku.“ Velda se tak ohlédl kolem hospody. „Co takhle podniknout nějaký výlet?“

„Klidně, ale kam? Na autobus se mi moc chodit nechce, v autobuse nemají hajzl. Co takhle jet někam vlakem?“

„To bychom mohli. Měl jsem ale na mysli trošičku jinačí výlet.“

„Jaký výlet myslíš, Veldo?“

„Co takhle, že bychom jeli na severní pól?“

„Ty ses vážně pomátl viď? Docela brzo, už po třech pivech. Začínáš stárnout.“

„No dovol!“ Velda se opět napil. „Nicméně, nezamluvme to! Já to myslím vážně. Vydáme se na severní pól.“

„A jak se tam chceš asi tak dostat, Amundsene? Vlakem? Letadle? A vůbec, kde bychom na to vzali?“

„Nemusíme na to nikde brát, ani na to nepotřebujeme žádný dopravní prostředek. Já mám totiž stroj času.“

Mirek vyprsknul pivo a poté se začal tak smát, jako by právě viděl hořícího klauna, prchajícího z potratové kliniky.

„Tak ten se ti poved, Veldo.“ Mirek se smál dál a přitom ukazoval na Veldu prstem. „Ten si slyšel kde? Řeknu ti, docela neobvyklý vtip.“

„Myslím to vážně.“

„No jasně, že jo. Máš stroj času, jako by to byla naprosto obyčejná věc. Takový každodenní spotřebič, který všichni denně používáme, jako třeba myčka na nádobí.“

„Našel jsem ho ve sklepě. Nejdříve jsem si myslel, že to je jen nějaké stará kolo za války, ale po podrobnějším prozkoumání jsem došel na to, že se jedná o stroj času.“

Mirek se chvilku zamyslel. Napadlo ho přirozeně, že si z něho jen Velda dělá srandu, že tohle je jeden z jeho praktických vtipů. Tentokráte tomu tak výjimečně nebylo. Velda Mirka vzal o jedno další pivo do sklepa, kde se Mirek mohl na ten takzvaný stroj času podívat.

„To je ono jo?“ Hleděl Mirek na staré kolo jako vyorané tele na nový bavorák před stodolou. „Kdo by to byl řekl?“ Nesčetněkrát si stroj osahal. „Vždycky jsem si představoval stroj času jako nějakou schránku nebo budku. Po všech těch pořadech v televizi, jako například Doktor Who nebo Futurama. Tohle jsem ale nečekal. Obyčejné staré kolo, no to jsou věci.“

„Vyzkoušel jsem to a skutečně to funguje,“ dodal Velda, zatímco Mirek dál zkoumavě kolo pozoroval. „Tak co říkáš, Mirku? Vydáme se na Severní pól?“

„Víš, vždycky mě zajímalo, jak ho objevili. Nebo taky, kde se vlastně Severní pól nachází. Samozřejmě na nejvyšším bodu země, ale jde mi spíš o to, co tam přesně je. Je tam jenom sníh a led, nebo je tam taky kolem toho i nějaká vesnice.“

„To mě právě taky zajímá, proto jsem si vybral Severní pól jako místo, kam se vydáme. Musíme se ale na to nejdříve připravit.“

V průběhu dnes si nakoupili vše potřebné, co by mohli potřebovat na takovou cestu. Muselo to však být převážně to, co připomínalo předměty desátých let minulého století, neboť přesně do té doby se chystala za pomocí stroje času vydat. Jakmile bylo vše nachystané, nasedli společně na kolo, oblečení v Sibiřských kabátech z druhé světové války, používající jejich předkové ve válce proti nacistům. Velda seděl dopředu jako řidič a Mirek se kryčel zatím, držíc se za jeho ramena. Vypadali takhle vskutku směšně, jako dva prastaří piloti formule jedna soutěžící za Mongolský tým, jenž si nemohl dovolit nikterak luxusní výbavu. Nadešel čas odstartovat, Velda naťukal na malém ovládání zavěšeném na přední straně kola v místech, kde by se normálně nacházely řídítka, polohu a dobu. Stroj měl tu velikánskou výhodu, že je dopravil nejenom do určité doby, ale i na určité místo. Ostatně díky tomu se také mohli dostat až na Severní pól, jinak by se tam mohli jen těžko podívat. Na takovou náročnou cestu by totiž ani jeden z nich dohromady finance nedal. Navíc, jak by ta cesta probíhala? Museli by jet nejdříve do té hnusné Prahy, a to by ještě museli cestou tam přestupovat v Hulíně, protože v Kroměříži ten Pražský rychlík nezastavoval. Z Prahy by pak měli dvě možnosti, buď letěli rovnou letadlem nejdříve do Osla v Norsku, odkud pravidelně létala letadla směrem na Grónsko, anebo by jeli vlakem či autobusem do Kodaně, odkud by teprve letěli do Nuuku, hlavního města Grónska, odkud by musely pokračovat dále na psím spřežením až na Severní pól, pokud by to bylo vůbec možné. Jim osobně už stačila ta cesta samotná, jelikož stroj nepřenesl přímo na Severní pól, to dalo rozum, vždyť to by ta cesta nebyla vůbec zajímavá. Místo toho se přenesli do Kanady Nunavut, nacházející se u hranic s Grónskem, mezi kterým ležel Baffinova zátoka. Tato provincie sestávala z několik rozlehlých ostrovů, naši přátelé se však přenesli do kontinentální oblasti této provincie, nebylo to náhodou. V jednom přímořské městě měli najíst svého prostředníka, který je měl na Severní pól dopravit, samozřejmě o tom tehdy ještě nevěděl. Velda s Mirek se objevili mezi sněhem kousek od přístaviště, při tomhle přesunu vypadali možná ještě o něco směšněji než ve Veldově sklepě, ze kterého vyrážely. Měli nasazené sněžné brýle moc nepasující do této doby a oba byli pokryti kupou sněhu.

„Tady se vážně sněhem nešetří,“ zvolal Mirek a vteřinu na to z kola sletěl. „Tady je větší zima než u nás v mrazáku.“ Svíjel se na zemi zimou a hleděl kolem. „Kde to vlastně jsme?“

„Tady někde by se měla nacházet putika, kde Robert Peary nabíral dobrovolníky.“

„Dobrovolníky na co?“

„Přece na výpravu k Severnímu pólu.“

„A ty si myslíš, že si zvolí jako dobrovolníky zrovna nás?“

„Já si to nemyslím, já to vím,“ pronesl Velda sebevědomě a ještě se přitom i na Mirka škodolibě usmál.

„To jsem teda zvědavý jak,“ řekl Mirek nedůvěřivě a začal kontrolovat věci, které si přinesli s sebou.

„Nech to na mě jo? Pokud budeme dělat všechno správně, mělo by to vyjít.“

Každý z nich měl dvě chlupaté krosny, připomínající kůži z koberců. V nich měli převážně trvanlivé potraviny jako například turistický salám, konzervy s fazoli, se sardinkami v oleji a také rýžový chleba.

V momentě, co došli do putiky, zraky všech přítomných stanuli přirozeně na nich. Dva trapáci s kobercovými krosnami a divnými brýlemi. Něco takového se tam vyjímalo jako třísetkilový tlouštík na mejdanu kulturistů.

„Dobrý den,“ pozdravil Velda, „hledáme pana Pearyho. Slyšeli jsme, že se chce dostat na Severní pól a moc rádi bychom se k němu připojili.“

V tom vstal kousek od nich vysoký muž s knírkem. Vedla ihned při pohledu na něj, věděl, o koho se jedná.

„No ne!“ Veldovi se podlamovali kolena. „Jste to vy že ano?“

„Bohužel,“ odvětil muž s knírem. „O tom pánovi jsem ale slyšel, pokud se chcete vydat na Severní pól, pojďte raději s námi. My se tam dostaneme ještě dřív než on, za to vám ručíme.“

„A smím vědět, kdo jste?“

„Jsme česká polární výprava.“

„No ne!“ vyjekl nevěřícně Velda. „Já jsem taky čech. Jak se jmenujete?“

„Karel Němec.“

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

13. septembra
David Šťastný