Ohnivé pero - jeseň 2021: Matčina pomoc

ohnive pero

Osvětim, Polsko 1943

Muž si přitáhl k tělu úžeji svůj černý kabát a ruce zabořil hlouběji do kapes. Spěchajíc tiše nocí klonil hlavu k zemi. Snad proto, aby mu vločky sněhu nepadaly za límec kabátu nebo proto, aby nevnímal tolik všechny ty okolní hrůzy. Avšak všechnu tu bolest, smutek a strach nedokázalo přikrýt ani sametové roucho noci.

Ze stínů se vynořily dvě nevysoké postavy. Byly to dvě zhruba sedmnáctileté dívky. Obě současně se vrhly muži kolem krku. „Strýčku!“ šeptaly a tiskly svá vyhublá těla oblečená ve špinavém rozedraném oblečení do strýcova kabátu.

„Leno, Ilso! Pojďte, nemáme moc času,“ oslovil dívky naléhavě. Všichni moc dobře věděli, co riskují.

Měsíc zakryly těžké tmavé mraky a řezavý vítr ustal. Jako by i příroda napomáhala té zvláštní trojici. Dvěma vězněným dívkám, s číslem vytetovaným do kůže a jejich strýci – Rudymu Bergerovi, jednomu ze zdejších dozorců.

„Co tady děláš?!“ zahřměl za jejich zády sytý mužský hlas. Všichni tři se polekaně otočili a spatřili nedaleko od sebe tmavou siluetu náležející vysoké postavě.

Rudy odstrčil Ilsu a Lenu za sebe a udělal krok směrem k promluvivšímu muži. Ten hluboký hlas mluvící hrdelní němčinou poznal moc dobře. Patřil Heinrichu Braunerovi, dozorci obávanému pro svoji zálibu v týrání vězňů.

„Heinrichu, neměl bys být u velitele tábora? Sháněl se po tobě.“

„Právě se od něj vracím. Ale co tu, k čertu, děláš ty?“

Rudy se snažil ovládnout obavy zběsile pádící v jeho nitru. Heinrichovo srdce, pokud tedy vůbec někdy nějaké měl, by tohle nepochopilo. Uměl si představit, s jakým požitkem by udal Rudyho nadřízeným. Minimálně. Dotkl se pravého boku, kde měl pod kabátem ukrytý revolver. Jenže pokud by teď vystřelil, výstřel by se rozlehl nocí a probudil část tábora. To nemohl potřebovat. „Víš… vedu tyhle holky Mengelemu. Říkal, že dostal nápad a chce ho hned vyzkoušet,“ zalhal Rudy a doufal, že mu na to Heinrich skočí. Měl sice svalnaté tělo, nicméně co měl ve svalech, hlavě už se tolik nedostávalo.

Skutečně to vypadalo, že Heinrich té lži uvěřil. Pokývl a dal se do chůze, stejně jako Rudy se svými neteřemi.

Jenže po několika krocích se zastavil jako kdyby si na něco vzpomněl. „To těžko, Mengele odpoledne odjel.“

Mraky se částečně protrhaly a skrze ně prostoupilo trochu stříbrného světla, jež ukázalo výjev Heinricha držícího nataženou pistoli. Mířil Rudymu přímo na srdce.

„Neblázni, Heinrichu. Asi došlo k nějakému nedorozumění. Určitě se to vysvětlí,“ pokusil se zachránit situaci. Jenže předem věděl, že je to zbytečné.

„Rudy, nejsem takový hlupák, jak si možná myslíš,“ ušklíbl se Heinrich. „Umím si dát jedna a jedna dohromady. Vůdce vytvoří dokonalou Říši a je svatou povinností nás všech mu v tom pomoci. Pro zrádce tady není místo.“ Z jeho až fanatického přesvědčení Rudymu přeběhl po těle mráz. Dokonce se mu zdálo, jako by se už tak studený vzduch ještě o něco ochladil.

Ne, nezdálo se mu to. Zimou se třásly i Lena s Ilsou, jen Heinrich, jako by ten chlad nevnímal. Jeho ruka ukrytá v kožené rukavici se chystala zmáčknout spoušť.

Jenže o zlomek vteřiny předtím, než Heinrich stačil svůj úmysl provést, se za ním cosi pohnulo. Nejprve se jen lehce rozčeřil vzduch a následně jakési poloprůhledné bělostné ruce sevřely Heinrichův krk.

„Zahoď tu pistoli.“

Rudy i dívky sebou při zvuku toho hlasu trhli. Znali ho až moc dobře – patřil Ingrid, Rudyho švagrové, Ilsině a Lenině matce, která zahynula tady v tom polském pekle před několika týdny.

Sotva Heinrich Ingrid uposlechl, ta stiskla jeho krk ještě pevněji. Zhroutil se bezvládně na zem s nehybným obličejem a skelnýma očima zírajícíma na noční oblohu. Na místech, jichž se dotkly Ingridiny ruce, se rozlévaly temné spálené fleky.

Za okamžik se objevila průhledná postava drobné ženy s tmavými vlasy a černýma očima. Nedotýkala se země, vznášela se nepatrný kousek nad ní.

„Mami!

„Ingrid…“

Žena jim pokynula rukou a mírně zavrtěla hlavou. Ve velkých temných očích se jí cosi zalesklo. „Běžte. Prosím,“ vyslovila naléhavě.

Kdesi blízko se ozval zvuk motoru.

„Trochu je zdržím, ale vy utíkejte. Neohlížejte se a dostaňte se odsud co nejdál!“ Její hlas zněl čím dál naléhavěji.

Dívky se k ní vrhly. „Zůstaneme s tebou!“

„Neopustíme tě, mami!“ Chtěly ji obejmout, ale jejich ruce hmátly do prázdna.

Ingrid znovu zavrtěla hlavou. „Musíte jít. Nebojte, jednou se setkáme a pak nás už nic nerozdělí. Ale ne dnes. Mám vás ráda a navždycky budu s vámi. I když mě neuvidíte,“ dodala.

Rudy popadl dívky za ruce. A právě včas. Kdesi za jejich zády se ozval štěkot psů a rozkazy vydávané v němčině. Jejich mateřštině, jež jim kdysi připadala jako ten nejkrásnější jazyk na světě, jako nejkrásnější melodie; zněla jejich uším nyní cize a odporně.

Všichni tři se dali do běhu a za chvíli je pohltila inkoustová tma. Toužili po opojném doušku svobody – a bylo jim jedno, na jak dlouho jim bude dopřán, i kdyby jen na několik prchavých minut, měli pouze jediné přání. Nechat za sebou tu továrnu na smrt a utrpení…

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

6. septembra
Alena Vernerová