Ohnivé pero - jeseň 2021: Jak krásné je tě tady mít

ohnive pero

Marie. Ach, Marie! Jak krásné je tě tady mít!

Vidíš tu temnotu? Tu hloubku pod námi? Spolu se jí už nemusíme bát! Chyť se mě a posviť nám na cestu. No tak! Proč se zdráháš?

Je tady mokro, já vím. Odpusť mi ten chlad a tíseň. Moře je dnes kalné a voda zkrátka těžká. Tak to tady chodí.

Zvykneš si! Marie. Ach, Marie, až uvidíš ty poklady, které moře skrývá! Bude nám tu spolu krásně, uvidíš. Jenom… jenom mi podej tu ruku. Prosím.

Tak… ukaž, chytnu si tě sám. Nezdráhej se toho doteku. Je jako moře – kluzký, ledový, voní po rybách… Ale ty ho zahřeješ, viď?

Tak! Vidíš? Údy se nám proplétají jako… jako by to tak mělo být! Mělo to tak být, Marie? Myslím, že ano. Myslím, že osud to tak chtěl. Chtěl, abychom byli spolu, abychom si proplétali údy…

Ale na co čekáme! Poplujme! Čeká nás dlouhá cesta. Moře je hluboké, velice hluboké, a tam, odkud přicházím, nedosáhne jediný sluneční paprsek. Až do teď! Marie, ty jsi můj paprsek, můj kousek nebes, co prozáří osamělou temnotu hlubin.

Upustil jsem tě? Ach, promiň, Marie. Kdyby ses tak držela pevněji!

Ne, odpusť mi to. Nezlobím se. Já jen… klouže to. Nejsem zvyklý držet něco tak jemného. Tak… křehkého. Jsi jak sasanka, co tančí v mořském proudu. Mám rád mořské sasanky, ale nehladím je. Koušou a jejich dotek pálí. Ty nepálíš, Marie. Krásně hřeješ. Tebe se můžu dotýkat. Tebe můžu hladit, viď?

Kam pluješ? K hladině? Za matkou?

Zapomeň na ni! Už jsi velká. Už nepotřebuješ, aby se o tebe starala.

Ne, nemusíš mít strach. Já se o tebe postarám, ukaž… chytnu tě za vlasy. Jsou tak jemné, rudé jako korál, hebké jako lístky řas. Sevřu tě pevněji. Neboj, teď už mi nevyklouzneš!

Tak. Vidíš? Nasákly vodu, sají tíhu moře. Už si zvykáš, Marie.

Poplujme hlouběji. Poplujme rychleji! To nejhezčí nás teprve čeká! Rozeženeme hejna třpytivých ryb, prozkoumáme tajuplné jeskyně a pohádkové vraky lodí, vyřádíme se v jemném písku mezi purpurovými korály a budeme sledovat, jak se rojí hvězdice na mořském dně. Ach, ode dne, kdy jsem tě spatřil, jsem čekal na tento okamžik!

Ano, je to dávno. Bylas malá, docela malinká holčička. Tajně jsem tě připlouval pozorovat za horkých letních dnů, kdy ses chodívala chladit do náruče vln. Promáčené šatečky se ti lepily na pokožku a ve vláscích se ti třpytily krystalky mořské soli. Marie. Ach, Marie! Tak na tebe přece volávala matička, když sis dlouho do večere hrávala na molu:

„Marie! Ach, Marie! Už jsem ti stokrát říkala, ať nechodíš k vodě po setmění!“

Ale ty jsi ji neposlouchala. Milovala jsi moře, viď? Milovala jsi temnotu a tajuplnost nesčetných hlubin. Jaké světy asi ukrývá? Jaký je vesmír za tím zrcadlově lesklým závojem?

Ukážu ti ho! Marie, věděl jsem, že jsi ta pravá, že ty jediná ho dokážeš ocenit v celé nedozírné kráse. Vidíš, osud nás dal dohromady! Vždyť je tomu tak dávno, kdy jsem naposledy mohl s někým takto mluvit.

Už jsme skoro tam. Tam – ten příkop! Jde z něj strach, já vím. Zeje na mořském dně jako Leviatanova tlama. Do jeho jícnu není vidět. Panuje mu věčná noc. – Odtamtud pocházím. Na jeho dně je město – hladké onyxové věže a sloupy opilované časem, které vystavěli mí otcové, Ókeanův palác ze smaragdových kvádrů, široké podmořské síně, bezedné tunely a chodby takových tvarů a velikostí, jaké si ani nedokážeš představit.

Tiché a mlčenlivé město. I ryby se mu vyhýbají. Je mrtvé. Velice mrtvé. Bylo mrtvé už v době, kdy se náš kněz uložil k velkému spánku.

Ale teď už ne, Marie. Budeme tam spolu a budeme si povídat! Co říkáš?

Mlčíš. Ne, to je v pořádku. Odpusť, to já pořád žvaním. Je krásné mít s kým mlčet. Je ale také krásné mít si s kým povídat. Odpusť, Marie, a pochop – jsem starý blázen, velice starý, ale když jsem tě spatřil, jako bych zase omládl a zhloupnul.

Máš pravdu, dost bylo řečí! Poplujme. Poplujme! Do hlubin, kde naše srdce splynou v jedno pod bezmeznou tíhou sedmi moří.

Ne, nic neříkej. Určitě víš, proč jsem tě sem vzal. Je mi až stydno, jakou bláhovou myšlenkou jsem se nechal uchvátit. Ale je to tak. Tak, jak to osud chtěl. – Jsem králem opuštěného království, princ, co tě vysvobodil z okov nevědomosti. Marie… Lásko má, hvězdo nejjasnější… není krále bez spřízněné duše, v jejíž klín by za věčné noci složil ustaranou hlavu. Marie, lásko má, má bílá perlo na špinavém dně… Staneš se mou královnou?

Mlčíš. Marie, proč mlčíš? Nabízím ti slávu a bohatství, o jakém se ti nesnilo. Nabízím ti krásy a poklady, jaké oko smrtelníka nikdy nespatří. A ty mlčíš?

Je to mým vzhledem? Neladí snad chapadla k tvým zelenkavým očím? Hnusí se ti slizký dotek? Roztřepená tvář? Mám tolik očí, že tě vidím tisíckrát jasněji, než ty budeš kdy schopna. Bojíš se snad, že vidím příliš?

Možná ano, Marie, za ta léta jsem si tě dobře prohlédl. Vzal jsem si tě sem, protože jsem věděl, že mě nezradíš. A přece jsi kopala! Kopala jsi a vřískala, když jsem tě tahal pod vodu. Svíjela ses, rudými nehty mi rozrylas šupiny. Uhodilas mě, Marie, ošklivě jsi mě uhodila. A já ti to odpustil do posledního škrábance. Než ses konečně přestala svíjet. Než jsi přestala kopat. Všechno jsem ti odpustil!

Co víc po mně chceš? Chceš, abych se klaněl? Chceš, abych žadonil o lásku?

Jsi jako všichni lidi! Namyšlená. Povrchní. Omezená! Zlákalas mě jako siréna na záři svých očí, jen abys mi ze života ukradla poslední světlo. Obalamutilas mě a teď se vysmíváš mým citům. Vzali jste si zemi a teď chcete moře! Co bude dál? Ukradnete hvězdy z noční oblohy?

To sotva, Marie! Až se mí otcové probudí, i vy se obrátíte v prach, z kterého vás uplácali. Jste jenom zrnka písku na mořském dně, utlačení tíhou nebeských sfér. Švábi, co se rozprchnou při prvním záblesku pravdy.

Ale tebe by mohli ušetřit. Já bych se za tebe přimluvil, Marie. Copak nechceš?

Marie! Co se stalo se světlem v tvých očích? Kde je teplo tvojí kůže? Kde je láska, kde je něha, kterou tvoje tělo tolik překypovalo? Civíš na mě prázdnýma očima – bledá a studená jako zbytek tohohle prokletého moře. Lhostejná a bezcitná jako hlubiny vesmíru!

Marie! Ty stvůro! Nechceš být mou královnou? Tak táhni! Táhni si k hladině! A vyřiď své matce, cos tu viděla. Vyřiď to všem! Až tě příliv vyplivne na bahnitou pláž, až najdou tvoje modré, opuchlé, hnijící tělo okousané od krabů a much, až mezi kelímky a plastovými sáčky naleznou červy prolezlá ústa a vyklované oči, řekni jim – jen řekni! – že si pro ně přijdeme!

Až moře znovu povstanou a spojí se ve světový oceán, až se mí otcové probudí a pohltí poslední pevninu, řekni jim, Marie, že si pro vás přijdeme!

A nezbude na Zemi ani kapka lásky. Jen bolest.

Stejná bolest, jakou jsi vrazila do mého srdce…


  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

18. októbra
Martin Novák