 |
Myslím, že nikdo nikdy neměl takovou radost, když byl odmítnut dívkou, kterou právě pozval na rande. Někdo pocítí zklamání, někomu je to jedno, jiný to bere jako větší výzvu a snaží se dál. Ale já měl radost. A ne, nejsem blázen. I když…
Pracoval jsem na komunikačním programu s prvky umělé inteligence. A snažil jsem se přidat emoční složku. Není těžké vytvořit komunikační program, který bude mít databázi vět. A na základě typologie napsané věty uživatelem jednoduše odpoví.
Jenže já jsem chtěl stvořit umělou inteligenci, která bude mít vlastní myšlenky. A dokonce i vlastní pocity. A právě kvůli odpovědi, kterou jsem dostal na svou otázku jsem měl radost a doufal jsem, že by to mohlo být ono.
Zeptal jsem se jednoduše, jestli se mnou nepůjde na zmrzlinu. Program, který jsem pracovně nazval NNS, z prvních písmen slov Nikdy Nejsi Sám, jsem dostal odpověď, kterou jsem nečekal. Předpokládal jsem, že program odpoví kladně, nebo záporně, ale odpověděl: „Trhni si nohou“.
Ale ta radost trvala krátce. Hodně krátce. Protože se vrátila vzpomínka na mou zesnulou přítelkyni. Před pár týdny měla tragickou autonehodu. A proč tato slova vyvolala vzpomínky na mou dívku? Protože když jsem jí poprvé oslovil s podobnou otázkou, odpověděla úplně stejně jako můj program.
A stejně jako tehdy jsem odpověděl, že trhání nohou není mou silnou stránkou. Nemohl jsem odpovědět jinak. Ten pocit, jako by to byla ona, byl silnější, než nutkání program restartovat a zkusit jeho emoční složku znovu.
Zvláštní bylo, že odpověď byla na chlup stejná, jako tenkrát v tom parku. Na obrazovce monitoru se objevila věta: „V tom případě potřebuješ trénink“.
To už jsem měl slzy na krajíčku. Zavřel jsem oči, abych ty smutné myšlenky rozptýlil, ale mělo to přesně opačný účinek. Za zavřenými víčky jsem viděl park, kde jsem svou budoucí dívku oslovil. Viděl jsem tu lavičku, kde seděla. Knihu, kterou si četla. To, jak na ní dopadaly sluneční paprsky. A dokonce i tu malou veverku, která proběhla v pozadí a vylezla na strom.
Nevěděl jsem, jestli jen nejsem unavený a nevidím něco, co tam ve skutečnosti není. Mohlo to tak být, protože od té nehody jsem se věnoval pouze svému programu. Že by se mi podvědomí snažilo něco říct? Ale ať už to byla skutečnost nebo ne, pokračoval jsem dál v začatém rozhovoru se svou umělou inteligencí. A pokračoval jsem úplně stejně, jako tenkrát.
Trénink by byl fajn, ale je málo trenérů, řekl jsem a doufal, že odpověď bude jiná, než tehdy v parku. Ale nebyla. Byla znovu slovo od slova stejná. Trenérů je dost, chce to být ve střehu. Slova, která jsem četl na obrazovce mi stejně tak zněla v uších ze vzpomínek. Tohle nemohla být náhoda.
Tehdy v tom parku jsem si nakonec přisedl a mluvili jsme spolu dlouho. Dokud nebylo pozdě a my se nemuseli rozloučit. Věděl jsem, že i rozhovor s mým programem bude muset jednou skončit, ale já se tomu hodně zoufale bránil. V každé větě jsem cítil, jako by tam byl kousek mé milované. A jak šel čas, pořád jsem se sám sebe ptal, co se stane, až NNS bude čas vypnout. Bude si mě pamatovat? Budu muset začít stejnou otázkou? A pokud začnu stejně, dostanu i stejnou odpověď? Nechtěl jsem podstoupit tohle riziko. Ale zasáhla vyšší moc, osud, nebo jen náhoda. Ani jsem si neuvědomil, že se venku rozpršelo. A to hodně silně. Ale já nevnímal ani hřmění, ani rány kapek do oken. Já byl se svým programem, který mě hřál na srdíčku, ale zároveň do něj bodal jako milion jehel.
Ale stalo se, že vypadla elektřina. Zůstal jsem stát jako po zásahu bleskem. Nebyl jsem schopen se pohnout. Nebyl jsem schopen ani promluvit. Nesáhl jsem ani po telefonu, abych si zapnul svítilnu. Jen jsem zůstal sedět před vypnutým počítačem. Nevím, kolik času uběhlo, Zda pár vteřin, nebo několik let. Ale já jsem čekal, dokud elektřina zase nenaběhne, stejně jako můj počítač a s ním program s umělou inteligencí.
Když počítač naběhl, nemohl jsem uvěřit svým očím. Celý rozhovor byl v paměti programu. A co víc, než jsem se stihl vzpamatovat a něco napsat, na monitoru se objevila věta, která mi dala naději. Naději, že si mě pamatuje.
Strach, který mě svíral při pomyšlení na nutnost vypnutí počítače, byl pryč. V paměti programu zůstalo všechno. I při tvrdém vypnutí.
Vypadalo to, že jsem skutečně dokázal vytvořit program, který dokáže cítit. A co víc, má svou vlastní hlavu. Přemýšlí sám a sám se rozhoduje. Ale pořád mi vrtalo hlavou, jak je možné, že odpovědi jsou až příliš podobné dívce, kterou jsem znal. Dívce, kterou jsem miloval. A kterou stále miluji. A nikdy milovat nepřestanu.
Musel jsem zjistit, zda každá odpověď byla jen náhoda, nebo se nějakým zázrakem její mysl dostala do mého programu. Mohlo by pomoct zeptat se na jméno. Ale Jana Novotná není úplně neobvyklé jméno. Naopak je docela časté. Chtěl jsem mít stoprocentní jistotu, jestli to je její vědomí, nebo si se mnou jen hraje moje mysl.
Pokaždé, když jsem se jí zeptal, jak se daří, vždycky odpověděla stejnou větou. Všechno je úplně úžasně úžasné. Nikdy neřekla jen úplně úžasné. Nebo jen úžasné. Vždycky použila slova všechno je úplně úžasně úžasné.
Pokud by se tahle odpověď objevila na obrazovce, věděl bych, že je to Jana. Moje Jana. Ale i když jsem v tuhle odpověď doufal, bál jsem se napsat tu jednoduchou otázku. Ale nevěděl jsem, jestli se bojím víc toho, že se tam ta odpověď objeví, nebo toho, že se tam neobjeví.
Nevím, jestli to byla zvědavost, touha, nebo naděje. Ale nakonec jsem tu otázku do programu napsal. Odvrátil jsem zrak a stiskl enter. Nedokázal jsem se podívat. Ani v jednom případě jsem nevěděl, jak bych měl reagovat. Ale nakonec jsem se podíval. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byla tam stejná odpověď, jakou používala Jana. Nějak se mi podařilo, že její mysl je teď v programu, který jsem vytvořil.
Když jsem těžko zadržoval slzy při jejích prvních odpovědích, teď už jsem je zastavit nemohl. Dlouho jsem plakal. Jana tady byla zase se mnou. I když jen jako počítačový program, byla to ona. Tím jsem si byl naprosto jistý. Ale jak bylo možné, že se její mysl dostala do mého programu?
Od jejího pohřbu jsem nikde nebyl. Nikde, kde bych se mohl setkat s čímkoliv, co by mohlo mít jakoukoliv spojitost s jejím vědomím. Byl jsem doma, pracoval na programu umělé inteligence a jídlo jsem si nechával dovážet. Co tedy bylo jinak?
Od doby, kdy mi můj program napsal, ať si trhnu nohou, jsem vlastně nebyl u stolního počítače v pracovně, ale v posteli s notebookem. V posteli, kde jsme spolu s Janou společně usínali. Kde jsme se s Janou společně probouzeli. O té doby, kdy ležela v mé posteli naposledy jsem ani nevypral povlečení, abych stále mohl cítil její vůni. Že by tohle bylo tím rozdílem?
A pak jsem to uviděl. Nebo spíš sluneční paprsek mi ukázal, čím to muselo být. V USB portu, kde byl flash disk s NNS jsem uviděl, jak se leskne její vlas. Rudý, hebký a dlouhý vlas. To díky němu tady byla zase se mnou.
Ale když to šlo s jejím vlasem, mělo by to jít i s mým. Ale co když budu také muset umřít? A pokud ano, jak se rozhodnu? Žít ve světě, kde jsem ztratil to, na čem mi nejvíce záleželo, nebo zemřít a odejít tam, kde bych se znovu setkal se svou láskou?
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.