Ohnivé pero - jeseň 2020: Hledání dračího osudu

ohnive pero

Už od dětství jsem obdivoval draky. Zamiloval jsem si je po zhlédnutí filmu Dračí srdce. Dokonce moje první slovo bylo BA. To je, jak jsem se později dozvěděl, dračí výraz pro osud. Měl jsem veliké štěstí. Kdybych zaměnil jedno jediné písmeno, už by to nebyl osud, ale smrt. A přidání dalšího písmena by znamenalo neštěstí.

Jednoho dne se ale můj život změnil. Bylo to hodně dávno, kdy jsem s tátou procházel hračkářství a já ho uviděl. Uviděl jsem figurku draka s jezdcem na zádech. A v tu chvíli jsem poznal, co je mým osudem. Stanu se dračím jezdcem. Nebo, za předpokladu, že drak poletí, tak letcem.

Chtěl jsem vidět každý film, kde se objevil drak. Hledal jsem legendy o dracích, abych se dračímu světu přiblížil co nejvíc. Dračím světem jsem byl naprosto pohlcen.

Našel jsem ty, kde draci hlídají obrovský poklad. Ale to mi nedávalo žádný smysl. Proč by drak hlídal poklad? Co by z toho získal? Jak si mohl drak poklad užít? Bylo to z pouhé chamtivosti? Radosti, že zlato nemůže mít nikdo jiný? To je přece nesmysl, draci jsou ztělesněním cti, odvahy a v jejich srdcích jsou jen dobré vlastnosti.

Našel jsem i legendy, kde draci ničili a zabíjeli. To byla ještě větší snůška hloupostí, než pověsti o hlídaném pokladu.

Nejkrásnější a nejpravdivější legenda, alespoň z mého pohledu, je ta o drakovi Goqovi, kterého nikdo nikdy neviděl a nikdy nic nevykonal. Zdánlivě nic.

Tento drak totiž žije v podzemí a jeho dech ohřívá zemské jádro. Bez Goqa by planeta Země už dávno neexistovala, nebo by procházela nikdy nekončící dobou ledovou. On je jediným žijícím drakem. On je tím, kdo se mrknutím oka, nebo lépe řečeno nádechem a výdechem rozhoduje o osudu lidí. Těch lidí, kteří nemají ani ponětí, že někdo takový existuje.

Kromě jednoho. Moje první slůvko mě s tímto tvorem propojilo. Musel jsem ho najít. To byl můj cíl. Můj sen. Můj osud.

Ale kde hledat? A jak bych se mohl stát dračím jezdcem, když jediný drak musí být v podzemí a ohřívat zemské jádro? Byl to vůbec můj osud? Nebo jsem jen přehnaně fantazíroval? Ale tak silný vnitřní pocit nemohla být jen fantazie. V tom bylo něco víc. A neřekl bych, že mi doma do jídla přidávaly marihuanu. To bych spíš věřil tomu, že draci neexistují.

Tenhle pocit mě donutil hledat ve všech legendách, filmech a dokonce i paleontologických rubrikách, abych našel místo, kde hledat. Všude se opakovalo, že žijí ve skalách, v jeskyních, ve zříceninách hradů, ale nikde nebylo konkrétní místo.

Když už jsem skoro přestal doufat, že bych našel nějakou stopu, nebo vodítko, jsem objevil spis z roku 1193 psaný někým, komu se přezdívalo Lví srdce. No, kdyby měl přezdívku Dračí srdce, bylo by to asi jasnější, ale stejně jsem nic jiného neměl.

Jediné slovo. Stonehenge. To bylo to vodítko.

Problém ale byl, že jsem se potřeboval dostat pod tu stavbu. Tam musel být ten drak.

To mě ale stavělo před určité dilema. Buď se pokusím najít draka a naplnit tak svůj osud, ale to by znamenalo zničit jednu z nejmonumentál­nějších staveb historie lidstva. Navíc lopatou bych to kopal minimálně sto let. Takže by bylo nutné použít dynamit. Hodně dynamitu. A dalším problémem bylo, kde seženu tolik dynamitu.

Po dlouhém zpytování jsem došel k závěru, že lidstvo si kdykoliv může postavit nový Stonehenge, ale já mám jen jeden krátký život na to, abych naplnil svůj osud. Takže jsem začal plánovat cestu do Anglie. Cestu za nalezením draka.

Jak ale vyřešit problém s dynamitem? Naštěstí jsem našel návod, jak s pomocí mýdla, octu, prášku na praní, laku na nehty a cibule vyrobit ne dynamit, ale výbušninu. Naštěstí pro mě mnohem silnější výbušninu, než je dynamit.

V den svých dvacátých narozenin jsem vyrazil do Anglie. Neměl jsem nic, kromě batohu a hodně peněz, za které jsem plánoval nakoupit přísady na dynamitovou náhražku.

Cesta byla dlouhá a čím víc jsem se blížil cíli své cesty, tím víc jsem byl nervózní. Možná to bylo i tím, že jsem se rozhodl spáchat nejhorší a nejodpornější zločin proti kulturnímu dědictví lidstva. S nervozitou tedy přišlo i svědomí. Ale už jsem nemohl couvnout. Cítil jsem, že tohle musím dokončit. Zkrátka, když se někdo rozhodne vyhodit do vzduchu Stonehenge pomocí výbušniny vyrobené z cibule obalené ve směsi z mýdla, octu, laku na nehty a prášku na praní, tak pro to musí mít hodně vážný důvod. Minimálně takový, jaký jsem měl já. Chtěl jsem najít draka. Mohl jsem jen doufat, že to policie pochopí, kdyby mě náhodou chytili.

Musím říct, že jsem měl možná štěstí, když jsem cibuli nemusel krájet. Protože slzy mohly způsobit nefunkčnost celé výbušné látky. Nejspíš proto bylo mezi doporučeními připravovat výbušnou směs v potápěčských brýlích.

Na hotelu jsem si všechno připravil a večer vyrazil na svou poslední cestu. Poslední cestu, kdy nevím, co je mým osudem. Po téhle výpravě všechny moje cesty budou směřovat k naplnění mého osudu. Aspoň jsem si to myslel.

Podařilo se mi nepozorovaně proniknout až do středu Stonehenge a začal jsem ke každému kameni pokládat jednu výbušnou cibuli za druhou. Když už každá bomba ležela na svém místě a já chtěl udělat poslední krok, najednou ze země, přímo ze středu, vylétl drak. Nezanechal za sebou žádnou díru, jako by byl duchem. Ale zpět na zem dopadl jako by už byl zase ve své hmotné podobě.

Jeho dech zničil každou mou výbušninu. To bylo zvláštní, protože právě teplo mělo být spouštěčem výbuchu. Později jsem si říkal, že to bylo obrovské štěstí. Stonehenge byl jeho domovem. A já ho skoro zničil jen proto, abych ho našel.

Na druhou stranu jiný způsob by tak účinný být nemusel a já bych jediného žijícího draka nikdy nenašel. Ale já ho našel. Díval jsem se do jeho očí, on se díval do mých a v tomhle tichém okamžiku bylo úplně všechno. Kdyby draci mluvili, Goq by nemusel říct ani slovo. Já to cítil. Cítil jsem, že jsem našel svůj osud. V tu chvíli jsem naprosto přesně věděl, co musím vykonat.

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

7. septembra
Martin Dřevikovský