 |
Erotka zatřepe rukama a nohama v pozici mimina na zádech. Při své protahovací rutině nepůsobí zrovna reprezentativně, zato se jí pokaždé náramně uleví.
„Dobré ráno,“ špitne ke štěrbině ve zdi.
„Spinkám,“ zakryje si netopýřáko křidélkem pravé očičko, „vždyť je teprve březen.“
„Ale venku už voní jaro,“ upraví podřimujícímu netopýřátku zatemňovací záclonku.
Připne vodítko své vlčici ze psího Hospice sester Wolfových, hurá na ranní procházku!
Dobrýtro dobrýtro dobrýtro, šplouchá řeka Metuje pod náchodským lesíkem, Mórgn, zatetelí se běloveská Montace.
Čím rychleji se Erotčino tělo pohybuje, tím méně úsilí vnímá, stěží se dotýká nohama země. Očištěna rychlým pohybem a čerstvým vzduchem, nadhled Erotkou prostupuje a čiperný vánek jí laská čelo. Jakými blbostmi se to stále zabývám, abych měla pocit, že žiju, kaje se Erotka, ale nezlobí se na sebe. Praktikující křesťané dochází neděli co neděli do kostela pro poselství lidské duše za slovy skrze slova, a ona si chodí pro probuzené svědomí a ostatní tížanské atributy do lesa.
A tohle jako vyprodukoval kdo šťouchá klackem do hrudkovitého něčeho.
Krakonošovo! Zavítal do Náchoda, aby zavzpomínal na svá gymnaziální léta! Jenže… Krakonoš je beztížan a beztížané onou hmotou zatížení nejsou. No a liďák je nezaměnitelný na dálku a k tomu toto by tížana roztrhalo.
Co to… zemina pod Erotčinýma nohama hlasitě vzdychá, vzduch podivně zhoustnul. Levé špičaté ucho vlčice se pozorně naježí, celé její bílé mohutné tělo zkoprní, jenom to levé ucho se jako radar neznatelně vlní zaznamenávajíc změnu v okolí.
Dupy dupy dup, dupy dupy dup… cupity, cupity, cup… ze stráně se hrne stádo štětináčů, letí si nakoupit. Taky musím… mléko, med a semínka loudá se Erotka ve zvířeném prachu za prasaty. Kurwa mač kurewska robota! hrozí zpod překocených kajut v pangejtu polští kamioňáci vztyčeným ukazováčkem na valící se divočáky, kteří nabíhají po vlnách do běloveského Penny mezi důchodce v bojovém rauši.
Co tady dotvůrcedele straší? schovává se Erotka za regál s minerálkami. Starého známého si momentálně nedokáže nikam zařadit. Ale iluze si nedělá. Stačí potkat většinového dospěláka a je po náladě. Prevencí je vypařit se dříve než vás běžná zapšklá rašple nebo obvyklý závistivý frustrant zmerčí. Nejtoxičtější bývají dospělí bezvěrci, nemají nic než tu svoji ztěžklou hmotu vnímatelnou pěti základními smysly.
Usilovně maká na svojí přetvářce vyleze Erotka po chvilce zpod regálu, starý známý evidentně absolutně nevnímá své okolí. Anebo je v zajetí dospěláckého kmitočtu Co všechno ještě dneska musím! Co je strašidelnější? Senzace chtivé maloměstské rašple, nejlépe důchodkyně, co jim za odkapávajícím medem z pusy čpí jed, nebo novodobý vystreslý přetížený tížan? hledá Erotka bezmyšlenkovitě polárkový dort v chladícím boxu.
„Čau,“ píchne do ní starý známý okurkou.
„Ha!“ Erotce se leknutím rozšklebí pusa přesně do té grimasy, kterou dle svých milujících nejbližších opravdu nemá dělat.
A bla bla a bla bla bla a smích a smích a smích a bla po kterém se Erotka necítí ani nakysle ani nakřuple ani zralá se dnes už na všechno vy…
„Tak čau čau a ukaž se taky někdy v kostele, jsem tě tam neviděl leta!“
A proč vlastně ne? usmívá se Erotka, zatímco pluje euforií k domovu.
Zase v sobě probudit ve společenství věřících to čisté, skutečné, lidské! nemůže se Erotka dočkat, až nasaje vůni kostela, kam chodila jako dospívající dívka. Erotčino rozkvétající náctileté já trávilo neděle v katolickém kostelíčku, kde ho jistota lidského dobra formovala víc než probouzející se puberta. Schoulit se zase do náruče křesťanského společenství, které v sobě hýčká to nejlepší, čeho je tížanský charakter schopen!
Cestou z Penny jde Erotce v ústrety spoluobčan z věžáku odnaproti.
„Dobré ráno,“ pozdraví mile Erotka.
To říkáte mě?!“ zaskřípe zkřivená držka, takové to Podělejte se ze mě jsem důchodce.
„Ano.“
„No, tak tak, taky taky, dobré ráno, no, no a co jako?!!“
Vlčice znehybní na důchodce zírajíc.
„Holt bezvěrec,“ pohladí Erotka dopálené zvíře.
„Když myslíš,“ uvolní se vlčice a dál ledabyle pročítá vzkazy od svých psích kolegů.
Stříbřité prsty sluníčka proklouznou obloukovitými kostelními okénky do modravého chladu božího chrámu a hází měňavá zlatavá prasátka na rozjímající přítomné, něžně a mateřsky.
Prázdná lavice před samým oltářem, paráda.
Zatímco se chrámová loď pomalu zaplňuje povědomými lety pomačkanými obličeji, vstřebává Erotka požitkářsky důvěrně známou vůni. Opotřebovanost tělesných schránek není nic, s čím by nepočítala, stačí se v té své každé ráno probudit, netřeba se do zrcadla podívat. Ale netečné bezvýrazné hluboko vpadlé oči, ne, s tím nepočítala. Není v nich ani smutek, není v nich nic.
Jako když utne, padne na ni splín Všechno to hezké je v…
Vděčně zhltne úsměv místního politika po své levici. No a co, že je pouhým tahem volební strategie. Očividně neplatí na jeho zasmušilou manželku, ženu vyrovnanou, veselou a plnou života… než se jí stala.
Nejhlasitěji a nejfalešněji pěje právě politik, Erotku neruší, což se na výrazu jeho manželky po jeho pravici říct nedá. Manželčiny mentální siroticháci vypouštění po celou dobu liturgie není možno nepostřehnout, ale ani ty Erotku neruší, aspoň se tedy o to co nejusilovněji snaží.
Slovo farářovo je svižné a svěží a probouzí v tížanovi radostnou podstatu.
Na konci mše se duševně osvěžená Erotka povzbudivě rozhlíží kolem. Takový příliv energie z kolektivní radosti už dlouho nezažila, ba začala se obávat, že už ho ani není schopná.
„Myslel jsem, že toho necháš!“ zapíská politik po jejím boku a rozezpívá se ještě o něco hlasitěji a… falešněji.
V Erotce hrkne, pak jí dojde, že to není na ni.
„Tak ty toho nenecháš?“ zasyčí politik.
S pršákem červeným od potlačovaného pláče, rameny schoulenými, manželka mlčí. Užívá si rozehranou manželskou etudu Boj o energii. Jak by ne, ve své roli oběť má na veřejnosti každopádně navrch.
Politik ztratí tvář, zpanikaří, nervózně zašmíruje kolem. Dobrý. Jediným problémem ostatních je makat na své přetvářce, aby oni dobře zapůsobili, nemají čas číst své okolí. Nahodí se zpět, hází příslib štěstí do všech stran, je stejně groteskní jako rychtář tančící před volbami s Romy v jejich klubu, kam předtím ani potom už nikdy nepáchnul.
„Prcháš?“
„Určitě,“ odsekne Erotka starému známému.
„Takhle sis to nepředstavovala, viď.“
„Ty sis něco zamlada představoval tak, jak to je teď?“ odváže vlčici a brzy stoupá lesem nad město setřepajíc ze sebe puch hromadné přetvářky.
Tvůrce, rande s Tebou v lese stejně nemá chybu. Ale uvědomuji si, že jsem se v kostele nechala unést vlastní sklíčeností a pak to nepěkné v sobě detekovala v bližních. Přitom hodnocení druhých je to poslední, co má tížan při křesťanské mši v sobě otevírat. Lituji. Amen.
„Celý svůj dospělý život pózuju. Pózuju, protože ta póza je snesitelnější než moje přirozenost,“ natahuje starý známý nohy, aby Erotce stačil, „jenže někdy se ráno probudím a už ani nevím, kdo jsem.“
„A taky,“ sjede Erotku vyčítavým pohledem, „na rozdíl od přirozenosti pózování odpovídá společenským normám! Chápeš?!“
„Jasně,“ zastaví ho Erotka těsně předtím, než šlápne do lidského výkalu na lesní pěšince.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.