Ohnivé pero - jar 2022: Pohádka

ohnive pero

Bylo nebylo… Za devatero vysokými, rozeklanými skalisky, která probodávala oblohu tak bolestivě, že z ní nikdy nepřestala crčet průzračná krev; a za devatero řekami, jejichž mocný proud počínal v tomto pláči; v takové vzdálenosti od nebližších známek lidské existence nutila se k dechu bytost topena v žalu.

Když jsem ji poprvé spatřil, máchala bledá chodidla v šedavých vlnách chladného moře a tlumeně pobrukovala smutné melodie doprovázené větrem. Kadeře, které v bílých odstínech skrývaly purpur, měla zacuchané a slepené solí. Jinak nahé, vyhublé tělo překrývala hrubě opracovanou kůží černého pantera. Nesla se s bradou hrdě vztyčenou směrem, kde skrze mraky nejjasněji prosvítaly sluneční paprsky, byť se jí kolena podlamovala s každým krokem. Po chvíli padla k zemi, nehybně zůstala ležet, zatímco přes ní příliv nemilosrdně směřoval své kroky. Zbaběle jsem odvrátil zrak a schoulil se hlouběji do temnoty jeskyně.

Stačilo však jen dvakrát vyčkat na východ slunce a vynořila se z bouřlivé hladiny. Mraky se rozestoupily. Opět prošla pobřežní linií. Toužil jsem se za ní vydat, avšak to už mne tížil každý nádech. Z hrdla se mi vydralo jen přidušené zasípání doprovázené vodopádem krve. Ztratil jsem svůj tehdejší plamen…

Dalších pár dní jsem pozoroval rituál této nymfy. Stala se mi jediným záchytným bodem ve světě pod nánosem šera. Přicházela se svítáním, objevila se v průzoru mého útočiště, poté zmizela za rohem skaliska. A s ní zmizela i naděje na prolomenou samotu. Zůstal jsem zase jen já.

Sám, v hrudi zabodnuté kopí s královským erbem na zlomené rukojeti. Rána nepříjemně hnisala, do krvavé kaluže začínaly opadávat první kusy masa. Odérem hniloby jsem se začínal dusit. Chtěl jsem řvát, upozornit na sebe, vyběhnout ven, avšak jediné, na co jsem se zmohl, byl sípavý dech a pozvednutí pohledu, když nastalo ráno.

Víčka mi opět rozlepilo až světlo jitra. Obrátil jsem zrak k moři a vyčkával. Marně. Obzor byl prázdný. Ona nepřicházela a já s jistotou umíral. Cítil jsem vypadávat šupiny na předních tlapách a ztuhlost kdysi majestátních křídel. Křídel, která halila oblohu, když jsem po boku svých druhů letěl vydobýt zpět svět, který nám po právu náležel. A jak jsme dopadli? Mrtví, zmrzačení či umírající v temnotě jeskyně na zanícenou ránu otrávenou zbraní. Tehdy jsem se nebál smrti, protože jsme byli všichni pospolu. Však nyní jsem cítil strach, který mi svíral vyprahlé hrdlo. Nikoli z úplného konce, ale ze samoty, která mu předcházela.

Následující nekonečno času jsem pouze toužil uspíšit nevyhnutelné, ale co zmůže nehybná kupa masa? A tak jsem jen ležel, pokoušel se nevnímat bolestné křeče, vyčkával. Až do chvíle, než se zvedl vítr a oblaka propukla v pláč. Dešťové kapky mnohdy zbloudily až ke mně, smývaly krvavé mapy, chladily. Poté bušení vody prořízl cizí zvuk, těžké zalapání po dechu. Zamžoural jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem rozpoznal útlou siluetu.

Stála na okraji jeskyně. Následně se prohnula v zádech, dlaněmi se zapřela o zem a rozkašlala se. Třásla se zimou a zvracela. Má ubohá nymfa… Zběžným pohledem přelétla mé zmrzačené tělo, než upadla v bezvědomí. Zavřel jsem oči.

„Umíráme?“ vytrhl mne ze snění chraplavý hlas. Neodpověděl jsem, neměl jsem na to sílu, jen jsem opět rozlepil víčka. Seděla přede mnou, plakala. Navázali jsme oční kontakt, nebylo potřeba slov. V jediném pohledu jsem vylíčil všechny své myšlenky. Zvedla se na nohy, přistoupila ke mne blíž. Setřela si slzy, byť jí okamžitě vyhrkly další. „Umíráme,“ zakonstatovala tentokrát šeptem. Uchopila trčící konec kopí, smutně se usmála. Byl to projev milosrdenství, když ho zatlačila hlouběji dovnitř a přerušila tak tlukot srdce. V neovladatelném třasu jí z ramen sklouzla kožešina. Otočila se a s hysterickým vzlykáním vyběhla ven. Ještě jsem stačil zpozorovat odporně blanitá křídla, složená na jejích zádech, a občasné šupiny, které se prodíraly sněhovou kůží.

Byla důkazem, že můžeme žít pospolu, uvědomil jsem si. Byla potomkem draků a lidí. V tu chvíli však již hodiny odbily svůj čas, bylo příliš pozdě. Vrhla se do příboje; vlny její lebku roztříštily o ostrá skaliska útesu. Já naposledy vydechl. Zemřeli jsme v tichu a zbytečnosti, jako kdybychom nikdy nebyli…

Tak byli nebo nebyli…?


  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

14. februára
Klára Soukupová