Ohnivé pero - jar 2022: Je libo sušenku?

ohnive pero

„Ostatky vyplavila řeka nedaleko Green Corneru. Jako u ostatních objetí nesou známky týrání a dlouhodobého sexuálního zneužívání. Ani rozbor DNA však identitu pachatele neodhalil. Mezi mládeží se šeptá, že se jedná o přízrak.“

„Prej přízrak!“ uchechtl se George a usrkl piva. Z plechovky mu po trojité bradě ozářené televizí stekla pěna. Otřel ji do chlupaté paže, odříhl si a sledoval, jak policie skládá dívčiny rozřezané údy a zapíná černý pytel.

Usmíval se.

„Letos se jedná už o šestý zaznamenaný únos mladé dívky v okolí a třetí nalezené tělo,“ pokračoval reportér. „Policie apeluje, aby rodiče za žádných okolností nenechávali své děti bez dozoru, dokud nebude pachatel –“

Přehlušil ho zvonek dveří. George sebou trhl a polil si od brambůrků zasviněné tílko.

„Zatraceně!“ Kopl do sebe zbytek plechovky, zmačkal ji a odhodil na hromádku v koutě. Popadl ovladač a ztlumil televizi.

Další zazvonění.

„No jo porád!“ Nadzvedl nohy a zhoupnutím se převážil přes těžký pupek. Bosé nohy pleskly o ulepenou podlahu. Setřepal drobečky, znovu si odříhnul, odehnal pach natráveného piva a potemnělou místností přešel k zataženým žaluziím.

Škvírou nakoukl ven.

Na verandě postávaly dvě holčičky ve skautských úborech. Drobná děvčátka, tak jedenáctiletá. Černovláska držela nějakou krabici a její kamarádka, blondýnka, stála na špičkách a natahovala se ke zvonku.

George zkřivil masité rty, mastné prsty si otřel do tílka, po rozvrzané podlaze se převalil ke dveřím a pootevřel.

„Co chcete?!“

Dívky na něj vytřeštily oči.

„D-dobrý den,“ vykoktala černovláska, zarděla se a bázlivě sklopila zrak.

„Jsme skautky,“ řekla hrdě blondýnka a loktem šťouchla do černovlásky, která se ke Georgovi napřáhla s krabicí. „Nechtěl byste koupit sušenky na podporu našeho spolku?“

George ji sjel očima. Drobná prsíčka pod zelenou vestičkou ověnčenou odznáčky obepínalo těsné bílé tričko, pod hnědou sukénkou se rýsovaly úzké boky – rozkošná bytůstka s velkýma modrýma očima a líbezným úsměvem na rtících.

Ani její kamarádka nebyla k zahození – stydlivá černovláska snědé pleti s vlásky staženými do rošťáckých culíčků. Klopila zrak, červenala se a nervózně šourala botkou.

Obě voněly nevinností a konvalinkami.

George otevřel dokořán, vykoukl a porozhlédl se po prázdné ulici. Slunce už klesalo za obzor a mezi tichými rodinnými domky Green Corneru se nepohnul list.

„Kde máte rodiče?“

„Nepotřebujeme rodiče,“ řekla zatvrzele černovláska a vzhlédla – do Georgovy vyjevené tváře se zabodl pár rozpálených zelených oček, „jsme dost velké, abysme prodávaly samy!“

Georgeova ústa zůstala pootevřená. Olízl si suché rty, polkl a na tváři se mu vyrojil široký úsměv.

„V tom případě pojďte dál, slečny!“ pronesl a pobídl je dovnitř.

Dívky o krok ustoupily. „Nemáme chodit k lidem dovnitř,“ řekla blondýnka. „Třeba byste mohl být –“

„Ale děvčata!“ zasmál se George a plácl se do stehna, laloky na bradě se mu roztřásly. „Přece nevěříte na příšery?“

Dívky zakroutily hlavičkami.

„Jde přece o obchod. A obchod se nemá dělat ve dveřích! Půjdeme do mé pracovny, mám tam nějaké peníze.“

Holčičky si vyměnily pohledy, pokrčily rameny, sklopily tváře a ostýchavě vešly do domu.

George naposledy vykoukl, rychle se porozhlédl, zabouchl a zamkl za sebou. Dům opět pohltila temnota protnutá jen poblikávajícím světlem televize.

„Kudy do pracovny, pane…“

„Georgi,“ odpověděl blondýnce, „děvčátka, říkejte mi Georgi. Jsou to támhlety dveře.“ Ukázal na vrátka pod schodištěm.

Černovláska odklopila železnou závoru a otevřela. Za dveřmi se svažovalo temné schodiště.

„No jen běžte, běžte! Jsem vám v patách.“

Georgovi se rozbušilo srdce. Ztěžka oddychoval. V rozkroku už cítil tlak.

Sledoval ta dvě heboučká, křehounká tělíčka, jak stoupají na rozvrzané schody a po tmě tápají dolů. Dychtivě je následoval – koutkem oka v televizi ještě zahlédl další mrtvolu, vyschlé, kostnaté, jakoby vysáté ostatky, nejspíš nějaký vyhladovělý bezdomovec – vstoupil na schody, zavřel za sebou a rozsvítil žlutou žárovku.

„Proč máte stěny zaskládané matracemi?“ zeptala se černovláska.

„To kvůli hluku,“ odpověděl George a tiše si rozepínal pásek, „nerad bych, aby mě při práci někdo slyšel.“

Holčičky sešly do sklepa a rozhlédly se po Georgeově pracovně – židle, široká postel, špinavý stůl s pilami a všemožným nářadím, na stěnách bez oken visely okovy a v rohu leželo několik černých pytlů, kolem nichž se rojily masařky. Páchlo to tam hnilobou, rzí a syrovým masem.

„Kde…“ sykla blondýnka a zachvěla se, „kde máte ty peníze?“

„Obávám se,“ řekl George temně, „že byste si ty peníze měly nejprve vysloužit, děvčátka.“

Holčičky se na něj otočily – právě si sundal kalhoty a odkopl je, v ruce držel pásek a s třesknutím se jím plácl přes dlaň, až mu tam zůstala rudá šmouha.

Černovláska vyjekla, upustila krabici sušenek a vrhla se ke kamarádce. Všimla si boule, která se vyrýsovala na Georgeových spodkách.

„Moc se nebraňte, děvčátka,“ říkal George, „nebude vás to pak tolik bolet!“ Přibližoval se, oči měl rozšířené, rychle oddychoval, pleskal se páskem přes ruku a od rtů mu kanula slina.

„Jenom klid,“ utěšovala černovlásku blondýnka, „to bude dobrý, to bude dobrý, neboj se…“ Pak se od ní odtáhla a mile se na George usmála. „Tohle už jsem děla s tatínkem.“

George se zarazil a nevěřícně vyvalil oči. Blondýnka k němu klidně kráčela, pohupovala se jako modelka na molu, drobnými prstíky ho vzala za ruku a dovedla k židli.

Rozpačitě se posadil. Třásl se překvapením a vzrušením, dokonce i odložil pásek.

Blondýnka před ním poklekla, roztáhla mu nohy a pomalounku ho začala hladit po stehnech.

George se vzepjal a zasténal. V rozkroku cítil tlak jako nikdy předtím.

„No tak,“ mrkla blondýnka na kamarádku, „na co čekáš?“

Zatímco mu stahovala trenýrky, černovláska k němu přistoupila zezadu a ostýchavě ho začala pusinkovat na šíji.

George sténal, potil se a svíjel pod jejich polibky. Omamná vůně konvalinek se mu vedrala do nozder a tep se mu rozskočil.

„T-teda… děvčátka… nikdy by mě nenapadlo, že… že…“

Ze šíje mu celým tělem projelo pálení. Bolest. Sevřela mu hruď, údy a paralyzovala ho jako elektrický výboj.

Vykřikl, pokusil se vyskočit, ale nedokázal se pohnout, nedokázal ani pootočit hlavu. Ucítil, jak se mu zezadu něco zařezává do krku. Jako pár rozžhavených žiletek. Rameno mu potřísnily teplé kapky krve.

Zoufale sklopil zrak k blondýnce uvelebené u jeho nohou. Koukala na něj a šklebila se. Zorničky se jí zúžily jako ještěrce, vycenila zoubky a zpod dětských rtíků se pomalu vysunuly dva dlouhé, jako jehla tenké špičáky.

„N-n-ne…“ zachroptěl. „P-p-p-prosss…“

Chňapla ho za ztopořený penis, škubla s ním, až to v něm prasklo, a zahryzla se mu špičáky do stehna.

A George se rozječel. Tělo mu svíraly křeče a vnitřnosti nesnesitelné pálení. Z očí mu vytryskl proud slz, ale hned se vcucnul zpátky. V ústech mu vyschlo. Cítil tlak, jak z něho krkem i stehnem proudila krev. Cítil, jak se mu rozpouští orgány, jak se mu rozkládají svaly a všechno uvnitř se mění na hlenovitou kaši.

A dívky lačně sály.

„Jedná se už o třetí případ takto zavražděného muže ve Státech,“ hlásila ztišená televize nahoře, „pravděpodobně další exhibicionista. Policie opakovaně varuje před osamělými procházkami nehlídanými parky po setmění. K povaze pachatele a technice vraždy se však vyjádřit odmítá.“

Tučné břicho mizelo Georgeovi před očima. Penis mu splaskl jako vyfouklý balonek. Bolestně sledoval, jak se mu stehna i ruce tenčí, dokud nezůstaly jen kosti obalené povislou kůži.

Ale křičel dál. Křičel do posledního dechu, do roztrhání plic.

V odzvučené pracovně ho ale nikdo neslyšel.


  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

16. mája
Martin Novák