 |
5:30. Modré světlo spolu s hlasitým bzučením ostře prošlehlo spací kójí a praštilo Z9842 do tváře. Leknutím sebou škubl, o nízký kryt se uhodil do holého čela a prkenně se natáhl na podložce.
„Zatraceně!“ zaklel a pokusil se vztáhnout ruce k bolavé hlavě. Marně, bezmocně se mačkaly podél těla v útlé pracovní uniformě. V kóji se téměř nedokázal pohnout.
„Krásný dobrý ráno, lidičky naší Země!“ zakřepčil rozzářený panel. „Hola, hola, práce volá! Život je krátký, tak honem, ať tu po vás něco zůstane!“
Na pozadí moderátorova hlasu ječelo nespočet lidí, jako by se rvali o mikrofón.
„Minuta po půl šesté a populace už narostla o-“ jeho slova přehlušil rachot nesrozumitelných výkřiků. Zašuměl, pípl a umlkl.
„Zatraceně!“ Z9842 zkusil nadzvednout kryt kóje. Ani se nehnul, jako by na něm někdo seděl.
Panel ukazoval 5:32. Práce! pomyslel Z9842. Znovu se zapřel do krytu, tentokrát i hlavou a koleny. Vznikla škvíra, do které vstrčil paži. Z venčí mu ji někdo přimáčkl.
„Lidí zatracený!“ zařval a kopl.
Kryt zavrzal a automaticky se otevřel. Do očí ho štípla dávka záření z neonového stropu.
„Hola, hola, práce volá!“ zašuměl líbezný ženský hlásek z reproduktoru.
Chodbou se mačkaly tisícovky holohlavých těl v modrých úborech. Jedno přes druhé. Mladí, staří, ženy a děti. Cpali se kilometrovým koridorem spacích kójí vyskládaných v padesáti patrech k vysokému stropu, z nichž se úpěnlivě rvaly hordy dělníků, padaly a jako stroužky vodopádu se mísily s davem.
Z9842 neváhal a zkusil se vmáčknout do proudu, někdo ho ale odstrčil.
„Hej!“ křikl. Dotyčný zmizel ve změti nerozlišitelných tváří. Vzduch byl dusný, páchl a všechna čela se leskla potem.
Tentokrát silou zastavit jednu slečnu, odstrčil staříka, o něco klopýtl a vtěsnal se před ní. Nepokusil se ani ohlédnout, dav už ho odnášel ke dveřím.
BUDUJME A MNOŽME SE! stálo nad východem. Z9842 se k němu prodíral stále pomalejším a hustějším davem. Široký proud se v úzkých dveřích mačkal, lidé naráželi do stěn a šplhali jeden přes druhého, aby se prodrali skrz. Téměř u východu proud zamrzl. Za Z9842 se vytvořila nehybná fronta nervozních dělníků. Křiku a nátlaku přibývalo. Tlačili ho do kouta, mačkali ke stěně. Zapřel se o čísi ramena, vysoukal se nahoru a po hlavách se plazil k ucpaným vratům.
Všichni byli tencí, slabí a unavení. Klopýtali, tísnili se a dusili ve stále dotěrnějších vlnách. „Hola, hola, práce volá! Hola, hola, práce volá!…“ Rojili se z kójí jako mračna komárů, jako maso nacpané do skřípajícího mlýnku.
Za Z9842 už dveřmi nikdo nevyšel. Východ ucpala těla, vzpříčila se a zaklínila. Šlachy skřípěly, kosti praskaly a masitý chuchvalec ve dveřích umlčel poslední výkřik.
5:35.
Náměstí pohlcovala nová horda. Z tisícovek kasáren obepínajících širou pláň kolem továrny se vyplavovaly milióny zaměstnanců – hlava na hlavě, tělo na těle, moře modrých uniforem a údů, které se proplétaly směrem do práce. Kilometrové reflektory ozařovaly lysé hlavy jako za pravého poledne.
Z9842 téměř nedýchal, tísnil se davem, klopýtal a někdo mu stále šlapal po nohou. Továrna stála daleko. Gigantická kruhová budova, centrum lidství. Kolem miliardy duší hnaných do práce, nedočkavé jako dobytek, co se žene na porážku.
Nikde nekončící příliv přehlušilo skřípění železa. Střechy kasáren pukly a v proudech z nich vyvřely další modré uniformy, živé i mrtvé.
Z9842 klopýtl, dostal loktem do oka a padl tváří na zem. Mrtví lidé, ušlapaní lidé. Mladí, staří, ženy i děti – cítil jejich kroky na bedrech. Už dlouho nekráčeli po zemi, šlapali po tělech, po nánosu masa a kostí.
A na Zemi se právě rodily další miliardy.
A tady končí, uvědomil si.
Necítil nohy, necítil ruce, trup se mu propadal pod prvními krůčky nové generace. Už nebyl Z9842, byla to masa, spletenec organického odpadu, sediment lidskosti.
5:36. Zatraceně, přijdu pozdě! Myšlenka ztichla, ale továrna na lidi pracovala dál. A v ní miliardy mužů a žen, starců a dětí. Budují, množí se a touží tu po sobě něco zanechat.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.