 |
Oskar se vzbudil zalitý potem. Vyšel ven. Noc byla tmavá a teplá. Vymočil se za chatrčí.
Suchým křovím proběhl vítr a zašustil větvičkami. Oskar namířil za zvukem baterku, jen tak pro jistotu, co kdyby… Bylo mu však jasné, že tudy žádné zvíře neproběhlo. Lesem už dlouho neproběhlo nic, co by se dalo zabít a sníst. Les byl mrtvý jak pinďour dědka Sidonia.
V lese to stálo za houby, ale ven z lesa se Oskar vyjít bál. Venku, ve městě a kolem města, se pohybovaly hladové bandy Hybridů. Ve městě nerostly ani ty houby. Pololidé se jedli navzájem, už několik měsíců. Hned poté, co snědli všechny kočky a čokly a kanárky… a krmivo pro kočky a pro čokly a pro kanárky… Hned poté, co snědli všechny Lidi, kteří je z milosti Boží a pro záchranu lidstva vyrobili z mrzáků a zmetků a kousků člověčiny.
Oskar byl plnohodnotný člověk. Oskar neměl ani umělou čelist ani plechovou hnátu ani místo mozku operační systém z vědecké kalkulačky. Byl natolik celý člověk, jací se už široko daleko nevyskytovali.
Dědek Sidonius byl pro Oskara dědek Sidonius. Skoro úplně celý člověk, pouze místo jedné ruky měl nepovedenou kovovou protézu se třemi prsty, které se zatínaly a povolovaly zcela bez nějakého řádu. Starý Sid si je často prohlížel jako naprosto cizí části nějakého stroje, kterými ve skutečnosti byly. Sidova kovoprotéza se s tělem příliš nebavila, ale už nebyl čas zjišťovat co jak a proč, protože to začalo. Nastal hlad a vzpoura Hybridů.
Sidonia nejdřív nechali být, vypadal trochu jako jeden z nich… jenže když už fakt nebylo do čeho kousnout, zdálo se, že jedna, navíc nefunkční pazoura, je pro statut Hybrida docela málo. Zvláště když Sidonius byl oplácaný až sádelnatý typ dědka.
Les to nebyl nijak hluboký a neprostupný, ale jakási skrýš to byla. Oskar utekl jen co začal hon na Lidi. Utekl sám, bez váhání, nikoho ve městě neměl.
Sidonius utekl z města jen taktak, vlastně se o pořádném útěku nedá mluvit, prostě se v jednu tmavou noc odšoural a měl štěstí. V lese se nejdřív vrhnul na Oskara, Oskar zase na Sida… ale když oba zjistili, že se jeden druhého bojí a bojovat vlastně ani neumějí, postavili si z větví boudu opřenou o kmen vysokého dubu a šli se podívat po něčem k jídlu. Rostly borůvky a syrovinky a místy zavoněly cibulky medvědího česneku, Oskar měl pytel sucharů a Sidonius si přinesl uzenou krysu.
Pár dnů to šlo, lepší ve dvou než o samotě, jenže jídla rychle ubývalo, borůvky nestačily dozrávat… Lesem se proháněly jen veverky a myši, nic většího nepřežilo. Jíst veverky a myši by jim nevadilo, ale chytat veverky a myši bylo obtížné. Ani jeden z nich předtím nikdy v lese nebyl.
S obyvateli města udržovali neutrálně-diplomatické styky. Hybridi se lesa báli, dva zálesáci z donucení se z lesa báli vyjít. Jenomže – jíst se musí.
Oskar se Sidoniem si přestali důvěřovat. Sežrat kamaráda v nouzi není zrovna čestný zálesácký počin, ale chcípnout hlady vedle hromady masa nevypadá taky nijak dvakrát rozumně. Zvláště když ta hromada ještě před pár dny žádný kamarád nebyla. Než mohlo dojít k neštěstí (a ke štěstí toho druhého), stalo se něco, co nečekali, ale čekat mohli. Vyhladovělí Hybridi se vejít do lesa báli, ale zapálit ho jim nijak nebezpečné nepřipadalo. Takže jej v jeden hezký hladový podvečer zapálili.
Dým v nose ucítil nejdřív Oskar. Už se stmívalo, žaludek volal po potravě, mladé jehličí ho příliš neuspokojilo. S dýmem přišel oheň, hluk hořících keřů a stromů, praskání dřeva. Vyběhli se Sidem před svou chatrč a všimli si, že oheň přichází z více směrů. Přesněji – ze všech směrů. Byli obklíčeni.
Po větru však šel oheň přece jen rychleji, byl už téměř u nich, zůstalo za ním holé spáleniště a několik stromů hořících nastojato. Zdálo se jim, že jediná možnost je proběhnout ohněm na vypálené prostranství, na kterém veškerá tráva shořela a už jen sem tam doutnal nějaký drn.
Dědek vypadal zmateně, ale to on skoro pořád. Oskar ho popadl za ruku, za tu lidskou, tříprsté protézy se štítil. Dost nemilosrdně ho přinutil vběhnout do mezery mezi plameny, která se jako zázrakem na chvíli objevila. Rozkašlali se oba, dusil je dým a po chvíli i popel, který zvířili podrážkami bot, ale oheň jim nijak neublížil. Když se zastavili, dědek sotva popadal dech, Oskar na tom nebyl o moc lépe. Byli v bezpečí před ohněm.
Byli v bezpečí před ohněm, ale ne před Hybridy. Do vypáleného lesa se Hybridi vstoupit nebáli. Blížili se téměř vojenskou rojnicí, ale když zahlédli oba zálesáky (nechme jim to pojmenování, přestože už jsou bez lesa, na těch několik posledních minut života na tom tolik nesejde), rozběhli se za kořistí v nekoordinovaném houfu. Bez menáže je vojenská kázeň špatně udržitelná.
Dědek zachrochtal hrůzou, Oskar vykřikl několik ošklivých slov, obrátili se zpátky a uviděli svůj větvový příbytek v plamenech. Za ním v dálce, po uhasnutém spáleništi, kráčeli další hladoví Hybridi. Někteří kráčeli, někteří přímo běželi.
„Kurvááá,“ zařval vzteky Oskar, ale nic moc to neřešilo. Podupl si k výkřiku nohou a překvapeně zjistil, že to pod ní zadunělo. Stál na něčem… Odhrnul botou popel a vrstvičku spálené hlíny a objevil něco plechového, nějaký poklop s průduchy. Strčil do nich prsty, ale hned ucukl, poklop byl ještě příliš horký.
„Uhni,“ zachrčel dědek a strčil do průduchů kovové prsty protézy. Poprvé se mu k něčemu hodily a neodmítly poslušnost… Otevřel poklop, pod ním bylo úzké a prudké schodiště z litého betonu. Vběhli na něj a kovové víko s bouchnutím pustili zpět. Oskar rozsvítil baterku a s nadšením si všiml, že víko má zevnitř petlici. Byla rezavá a nechtěla se otáčet, ale na poslední chvíli se mu podařilo poklop zajistit.
Sešli opatrně ze schodů do úzké tmavé chodby. Odhadovali, že vede pod zemí směrem k městu, snad k radnici, nebo ke kostelu. Nebo ke sklepům, doufal si Oskar. Tam by se dalo ukrýt, možná i najít něco k jídlu. Chodba se mírně rozšířila, zdálo se, že v dálce je snad i vidět světlo. Něco se tam blýskalo a třpytilo…
Jen na krátkou chvíli jim zasvitla naděje na nějaký východ a záchranu. O pár okamžiků později již bylo jasné, že světlo jsou blížící se louče a třpyt a blýskání způsobují odlesky ohně na kovových končetinách a trupech – Hybridi!
Oskar se znechuceně zastavil, protože už opravdu nebylo kam a proč spěchat. Dědek Sidonius do něj šťouchl vypaseným břichem a zastavil se též. Zastavil se Čas, Země se na chvíli přestala otáčet, Život se stal nehmotný a obavy o něj zbytečné, protože už se nemohlo stát nic, co by změnilo situaci. Jen Hybridi se nezastavili, hladoví a rachtající blýskali svými napůl kovovými těly a hnali se stále blíž… Už nešli, běželi! Ten první držel velikou oboustrannou sekeru a komíhal s ní nad hlavou.
Oskar se vzbudil v němém výkřiku, roztřesený a zalitý potem. Panebože, to byl hnusný sen! Sen, nebo… vidění? V poslední době míval ve spánku všelijaká tušení a vize. Uff, takové nesmysly..!
Vyšel ven. Noc byla tmavá a teplá. Vymočil se za chatrčí.
Suchým křovím proběhl vítr a zašustil větvičkami. Oskar namířil za zvukem baterku, jen tak pro jistotu, co kdyby… Bylo mu však jasné, že tudy žádné zvíře neproběhlo. Lesem už dlouho neproběhlo nic, co by se dalo zabít a sníst. Les byl mrtvý jak pinďour dědka Sidonia.
V lese to stálo za houby, ale ven z lesa se Oskar vyjít bál. Venku, ve městě a kolem města, se pohybovaly hladové bandy Hybridů…
Potom Oskar ucítil kouř…
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.