Ohnivé pero - jar 2020: Švestky

ohnive pero

Bouře dorážela na hostinec jako lovecký pes na králičí noru. Uvnitř se k peci choulili hostinský, bratři Pogrec a Ferek a kupec, jehož bouře zastihla na cestě do města, a tak tu seděl v půjčené lněné haleně a šaty mu osychaly za pecí.

„Poslouchejte, jste si jistej, že ten vichr neurve střechu?“ Pogrec zkoumal krov a byl by přísahal, že trámy byly prohnuté jako obruč.

„Bodejť. Měl jsem tady i nachcanou meluzínu a střecha to přežila. Šak pánbů ví, jak ta běhna hulákala,“ škrábal se hostinský na zašpiněných skráních.

„My jsme ještě nachcanou meluzínu neviděli, ani tu střízlivou, ale budeme vám věřit,“ uculil se Ferek. Maloval si, jak pěkná ta meluzína asi byla. Do toho, jat představou divých bytostí nablízku, promluvil kupec:

„Máte tady často… duchy?“

„Jo. Parchanti si ke mně choděj smočit zobák, ale s tím je konec,“ zakřenil se hostinský.

„Co páni přijeli a půjčili mi todleto, máme božskej klid. Platim jim to!“ hostinský ukázal na pult, za nímž obyčejně sedával. Vedle několika plápolajích svíček nenápadně posedávala jedna nezapálená z černého vosku.

„Tak to určitě není ledasjaká svíčka, že? Ani svěcená, kdepak, ta vypadá mocně,“ pokyvoval prodavač uznale. Ve městě viděl ledajaké čarodivy v krámech divotvorců.

„Ba, čarodějnej amalet. Odhání zlý duchy, a to neříkám, že třebas ty poběhlice z lesa byly kdovíjak podlý a zákeřný, ale okrádaly kumčafty. Čistě proto, že z toho měly srandu, když chlap ráno nenašel spodky,“ mnul si hostinský bradu. Napadlo ho, že divoženky kradly šaty nejraději, kdežto na peníze nikdy nesáhly.

„Kde jste k takovému zázraku přišli, páni? Že se ptám, důležitější otázka je: Za kolik jej prodáte?“ pokračoval prodavač směrem k bratrům. Ti předstírali, že neposlouchají, ale jak je prodavač oslovil, usmáli se jízlivě jeden na druhého a pak Pogrec odsekl: „Ani za zlatý voči.“

„Rozumějte, panáčku, to je naše štěstí, bezpečí na cestě timhle proklatým místem,“ přitakal Ferek. Prodavač se nedal odradit. Měl zkušenosti s obchodem na trhu, v palácích i po krčmách a nikdy odnikud neodešel s prázdnou.

„Potom cestujme dál spolu. Zaplatím vám za ochranu, kterou mi váš čarodiv dá. Až opustíme les, můžete si nabídku ještě jednou rozmyslet.“

„Hm, zní to lákavě, ale to byste tady musel zůstat ještě tak tejden, protože my sme v teple docela spokojený. Pan hostinskej má taky setsakra dobrý pivíčko,“ mrkl Ferek.

„A vy byste teda zvostat měl, pane. Nechci radit, ale to šatstvo, v kterym ste přišel, je furt durch. Nepočitám, že to ráno bude jak na zavolání suchý.“

Prodavač se zadumal a z toho přemýšlení mu chtělo zívat tak, až by mu do pusy napršelo, kdyby stál před hospodou.

„Rozmyslím si to zítra. Teď ukažte, kde máte spaní, pane hostinský.“

„Šak jo,“ zahlaholil hostinský vida, že když bude hezky podkuřovat pohodlíčkem, určitě prodavače přiměje chvíli zůstat. Chopil se do jedné ruky svíčky („Abychom se nepřerazili, milej pane. Na chodbě je tma jak v pytli.“) a do druhé hosta, jako by děťátko vedl do vystlaných duchen.

Bratři se za kupcem dívali, dokud nebyli on i hostinský z doslechu.

„Ten je jalovej jako tetka z horní dolní. Zkásnem ho, než pudem. Proč si nepřilepšit?“ zasmál se Pogrec. Ferek se mračil.

„Protože je divnej, drž se vod něj dál. A dojdi pro láhev,“ poručil raději bratrovi, a ten sice trucoval, že musí vstát, ale poslechl.

Pod pultem schovával hostinský ořechovici, ba i meruňkovici, ale v té plaval brouk velký jako nehet, a to odmítl Pogrec pít.

„Tak bude stačit jedna,“ zabručel Ferek rozmrzele.


Po bouři se prý dobře spí, ale bratři nad ránem dospat nemohli.

Hostinský rázoval po hospodě, funěl a převracel truhly, než napochodoval do světnice, kde si bratři skromně ustlali na lavicích, a začal do nich hučet.

„Hola! Hola! Kupeček se vypařil. Ukrad mi z komory hadry!“

Ferek na to akorát zabručel a překulil se na bok.

„No a?! Prevít to byl. Běžte si ho hledat, jestli chcete,“ procedil Pogrec a chtěl se otočit taky, jenže hostinský si zkrátka usmyslel, že si žáhu zchladí na bratrech.

„Šak já tu měl šotka. Vyžral špajz, ukradl mi spodky a utek. Ten váš amalet je na houby, páni!“

„No panáčkovi nevoschlo šatstvo, tak sebral jiný. Rači se podívejte, jestli vás nevokrad na něčem cennějšim,“ mávl rukou Ferek.

„Kdepak, vokrad jenom šaty, a ty svoje sebral taky. Teď sem na to koukal. Prostě šotek. Ten váš amalet je k prdu, takže mi zaplatíte za jídlo a spaní jako každej jinej, páni!“

Ferek se akorát posadil, ale Pogrec rovnou vyskočil na nohy a už chtěl na hostinského vytáhnout tesák, když kdosi zaklepal na zárubeň dveří. Znělo jako řinkot železa.

„No poďte, dál. Třeba to je kupec,“ dodal hostinský výmluvně a hnal se ke dveřím.

Do světnice vešel vysoký i rozložitý rytíř v plné zbroji. Nevšímal si hostinského poklonkování, a že co by si pán přál, jestli má koně. „Ty jsme nechali nedaleko,“ odvětil rytíř. Přísně si měřil rázem zesinalé bratry. Hostinský, zvědav, kolik je tedy hostů, vykoukl ven a hvízdl. Před hostincem stálo vyskládané celé družstvo vojáků s urozenou ženou, podle čelenky, v čele.

Rytíř čekal, že bratři zkusí utéct zadem, a proto bylo kolem hostince několik poschovávaných vojáků s dýkami, ale bratři jako by ochrnuli. Odfrkl, chytl je oba jako haranty a vlekl před hospodu.

Hostinský věděl lépe, než se plést do cesty. Upaloval se schovat pod pult.

Bratři se váleli v bahně po včerejší bouři. Žena si je prohlížela s pohrdáním, stejně jako její vojáci.

„Pogrec a Ferek. Dezertéři, vrazi, zloději. Našli jsme vás, a že to něco stálo,“ sčítala zlověstně.

Pohodila hlavou k muži, ten na pokyn vystoupil z davu. Kupec. Tvářil se stejně nesmlouvavě jako ostatní vojáci v řádě.

„Vyzvědač,“ vydechl Ferek; proto mu kupec nesedl.

„Milost pani. Vždyť je po bitvě! Všecko vrátíme!“ Pogrec padl na kolena.

„Tak vraťte mým mužům život,“ odvětila žena sladce. Pogrec chtěl něco říct, ale slovo uvázlo.

„Ne?“ usmála se žena jako smrt, když se směje čerstvému nebožtíkovi. Stroze a rychle rukou pokynula, načež ze skvadry vojáků vyrazili dva s lýkem hezky nakrouceným.


Ve světnici byl jeden host. Zchudlý rytíř, co tak hostinský postřehl, ale na útratu měl. Lil do sebe už dvacátý první džbán piva, jako by pil vodu. Jiný chlap by se skoulel pod stůl.

„Letos bude slivovice?“ promluvil rytíř poprvé mimo to, když chtěl nové pivo.

Hostinský koukl do okna na dvůr a ušklíbl se.

„To myslíte, jak mi tam na stromě visej švestky?“

„Tak,“ rytíř stáhl rty do slaboučkého úsměvu. „Proč je nesundáte?“

„Nesmim. Zhoupnul bych se taky. Že prej jsem přechovával tadyty vrahouni, nechal si platit lupem,“ hostinský uplivl bokem. „Všecko jedna svoloč.“

„Paní je přísná, ne krutá. Neštěstí stihne špatné lidi,“ přimhouřil rytíř oči a hostinskému se udělalo horko. „No možná jsem nechtěl vrátit ten amalet. Byl mi půjčenej a půjčenej zůstal, když páni si ho už vzít nemůžou.“ Nato rozčileně dodal: „Že vy ste nějakej vzdělanej v tý věci, pane. Vono se to už rozkřiklo, nebo co?“

„Dá se to tak říct.“ Rytíř vyprázdnil džbán.

„Dejte mi ještě štamprli na šťastnou cestu,“ poručil si.

„Koukám, že mám akorát z meruněk,“ ohýbal se hostinský pod pult.

Tu se rytíř připotácel k pultu. Nejdřív hostinského napadla, že na pána došla opilost, potom si všiml, že rytíř za sebou táhne nohu.

„Z meruněk bude stačit, ale počkám si příště na tu slivovici,“ rytíř odhalil tlející dásně. Vyklopil do sebe sklínku, akorát že mu alkohol lícními kostmi vytekl na límec. Hostinský nakrčil nos a vztekle si za hostem odplivl. Rytíř po sobě zanechával zápach zdechlin.

„Přijdu zase zítra udělat útratu,“ prohlásil a potom se vrátil na bojiště, kde před pár týdny padl.

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

3. februára 2020
Sylvie Marešů