Ohnivé pero - jar 2020: Odpověď

ohnive pero

Nemohu ani říci, jak jsem se děsil toho okamžiku, kdy budu navždy muset zavřít své oči. Celý svůj život jsem strávil útěkem před smrtí. A tak teď když jsem byl jen pár minut vzdálen našemu setkání, hrůza mi svírala srdce, ale mé tělo se naposledy chvělo i vzrušením z neznáma. Za chvíli to budu já, kdo poodtáhne závěs mezi známem a neznámem a vkročí do neprobádaných míst, odkud se již nevrátím. Zavřel jsem oči únavou, která začala znenadání zmáhat mé tělo.

Uslyšel jsem znít jemnou hru houslí, která se rytmem podobala šumění moře, po chvíli ji doplnil hluboký sborový zpěv. Slovům jsem nerozuměl, ale melodie mě vítala. Vítala mě doma. Uvědomil jsem si, že ležím na studené zemi, nikoliv na posteli. Otevřel jsem udiven oči. Nade mnou se otevíral strop jeskyně, topící se ve tmě. Všude se rozhostilo ticho. Pomalu jsem se posadil. Nacházel jsem se ve slepé chodbě, zády opřen o chladný hladký kámen. Neviděl jsem dál než na konečky svých prstů, a proto jsem šel, po dlouhé chvíli odhodlávání, s rukou před sebou, pořád prsty nahmatávající hrbolatou stěnu chodby.

Najednou se přede mnou po cestě plné zatáček rozevřel sál s trůnem z kostí. Na něm seděla bytost, na první pohled nerozeznatelná od mrtvol, klečících po stranách. „Vítej.“ Rozlehl se po sálu jeho hluboce skřípavý hlas. Tvář mu halila kápě, za což jsem byl rád, nechtěl jsem toto stvoření z nočních můr spatřit celé. Stačil mi pohled na jeho vyzáblé tělo a šedou kůži pokrytou vředy. „Co…“ Zlomil se mi hlas, musel jsem polknout, než jsem mohl dopovědět. „Co tu dělám?“ „Víš, příteli, jsem Král podsvětí. Vyvoď si své závěry.“ Mrtvý. Tepalo mi v hlavě. Mrtvý. Jsem mrtvý. „Ano, vidím, že jsi dostal svou odpověď.“ Pravil hlasem, znějícím jako tříštění kostí. Zasmál se chrčivě, než pokračoval. „Pojď blíže, něco ti ukážu.“ Rozhléhl jsem se. Černý vchod do chodby zmizel, neměl jsem cestu k úniku. Bílé oči tuctu mrtvolných obličejů pozorovaly mé kroky, jak jsem se, uhýbajíc pohledem, přiblížil k trůnu. Ze záhybů černého pláště vytáhl Král kouli z leštěného křišťálu. Musel jsem žasnout nad krásnou vnitřní stavbou toho nerostu. Uvnitř se světlo lámalo ve vodopády barev. Vzpomněl jsem si, jak jsem před desítkami let pozoroval duhu skrz špinavé okno. Najednou jsem v kouli uviděl tu samou duhu, a po chvíli i květinu, která vždy stála na parapetu. Dokázal jsem rozeznat každou žilku na listu. Obraz zahalila mlha, ale mě i přes strach přemohla zvědavost.

Usměvavá tvář mé matky, všechny mé hračky z dětství. Náš dům se zahrádkou a ovocnými stromy. Oheň táboráku. Oheň. Najednou všude byl oheň. Znovu jsem prožíval ty okamžiky čiré hrůzy, kdy mi kouř plnil plíce. Mé hádky s přáteli. Obrazy se míhaly rychleji a rychleji, nabývaly temnějšího, děsivějšího rázu a vyčítaly mi všechny chyby. Chtěl jsem odtrhnout zrak, ale mé slabé smrtelné tělo bylo ztuhlé.

Kouli přikryla šedá ruka s roztřepenými plesnivými nehty. Do těla se mi vrátil cit a já se odplazil až k jedné ze zdí. Srdce mi naráželo do hrudi a dech se zasekával v hrdle. Cítil jsem svíravý stesk po svých blízkých, z jejichž náručí jsem byl osudem vytržen. Král podsvětí nasál vzduch, jakoby cítil pach mého strachu a opíjel se jím. „Chybí ti že? Tvá rodina, přátelé. Co bys dal za hodinu být s nimi?“ „Cokoliv!“ Vypadlo ze mě dříve, než jsem se stačil zarazit. Zatraceně. Nikdy neříkej cokoliv. „Ach, cokoliv. Jak krásné a mocné slovo.“ Vydal zvuk, jakoby si vychutnával čokoládovou pralinku na jazyku. „V tom případě pro tebe mám nabídku. Dám ti tři hádanky. Pokud je všechny uhodneš, dám ti další hodinu života mezi tvými blízkými.“ Nemohl jsem uvěřit svým uším. Za hádanky? Hádanky jsme si dávali jako děti. Mrtvolný hlas ale pokračoval a mě zamrazilo po celé délce páteře. „Pokud neuhodneš, budeš mi tu sloužit. Navždy.“ Zasmál se zlověstně a já věděl, že tohle není nabídka, kterou by bylo možno odmítnout. „Příteli, tady je první hádanka.“ Nadechl se sípavě a začal předříkávat: „Mluvím bez úst a slyším bez uší. Nemám tělo, ale ožívám hlasem. Kdo jsem?“. Vydechl jsem ulehčeně. Tohle byla hádanka z mého dětství a tak jsem odpověděl sebevědomě: „Ozvěna.“ Král jen pokýval hlavou. Možná nakonec nebude tak těžké se odtud dostat alespoň na chvíli ven. Následovala další hádanka, aby mi nebyl dopřán odpočinek. „Na bojovém poli jsem druhý zprava i zleva. Do boje vyrážím tak, jak je třeba. Dva kroky vpřed a jeden vždy v bok. Tráva pode mnou se střídá každý skok.“ Polkl jsem, moje sebedůvěra okamžitě opadla. Bojové pole? Dva kroky a jeden vždy v bok…to zní jak návod na šachy. Ano! Na šachovnici se střídají barvy. Začal jsem ze vzpomínek vytahovat návod a základní rozestavení figurek. „Nevíš? Ale to nevadí, už mám tu pro tebe krásné místečko.“ Pravil posměšně, pak řekl ostře: „Odpověz! Hned!“. Pomalu vstal a šel ke mně, natahujíc ke mně seschlou ruku. „Jezdec!“ Vydechl jsem. „Jezdec na šachovnici.“ Dodal jsem ještě rychle. Uchechtnul se, zastavil uprostřed místnosti. „Pak tedy slyš třetí hádanku: Všechno žere, všechno se v něm ztrácí, stromy, květy, zvířata i ptáci. Hryže kov i pláty z ocele, tvrdý kámen na prach semele. Města rozvalí a krále skolí, vysokánské hory svrhne do údolí.“ Polkl jsem. Tuhle hádanku jsem neznal. Musela to být nějaká zbraň. Něco silného. Nervózně jsem přecházel po jeskyni a zřetelně na sobě cítil Králův pohled. Co dokáže zničit všechno? Oheň! Kov roztaví, města shoří, kámen může puknout. A hory, ty určitě taky. Cítil jsem, že mi v očích vládce podsvětí zbývá jen pár sekund. Polkl jsem znovu, abych alespoň trochu svlažil vyschlý krk. „Oheň. Je to oheň.“ Král se začal smát. Zamrazilo mě. Přiblížil se ke mně pomalu, jako ke kořisti. Už jsem neměl kam utéct. Natáhl ruku a jeho ostré nehty mi udělali na zápěstí malé ranky, když mě táhl k trůnu. „Špatná odpověď!“ Zavrněl spokojeně. Snažil jsem utéct, ale marně. Sundal si kapuci. Jeho tvář byla ztělesněním strachu a démonů, skrývajících se tmě. Vykřikl jsem. Cítil jsem, jak mi ztuhlo tělo a na ramena dopadla tíha opěradla trůnu. „Teď tu budeš se mnou. Jen přemýšlej. Máš na to věčnost! Pokud na odpověď přijdeš, zmírním tvé utrpení.“

Pořád tu jsem, čekám na někoho, kdo uleví mým ramenům a tíze nevědomosti. Jaká je odpověď hádanky?

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
  • Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
  • Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
  • Viac v pravidlách súťaže.
  • Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.

18. mája
Linda