 |
Slunce se dralo do města skrze mraky lechtalek. Nový týden začínal šerem a temnou oblohou. Malých okřídlených panenek bylo prostě příliš.
Když se objevily v ulicích první, lidé projevovali nadšení. Krásné světlezelené, podobné vážkám s modrými křídly, usedaly na ruce, ramena, do vlasů… neštípaly, nekousaly… jen něžně šimraly jemnými pohyby svých křídel. Nic nechtěly, žily jako by z ni-čeho, mávnutím dlaně se nechaly odehnat… Zdálo se, že jsou zrozeny lidem pro radost, krásu z pozorování pohybu jejich skvostně tanečního letu.
Vědci vzdychali blahem nad novou čeledí hmyzu. Umělci malovali, fotili… Milenci vzdychali krásou a dojetím. Církev představila nový boží zázrak, malé andílky seslané z nebe. Politici vydávali objev nových blanokřídlých za úspěch svých ekologických programů. Lechtalky si nevšímaly ničeho, lechtalky poletovaly a množily se.
„Jo, jsou hezké… ale není jich už nějak hodně?“ podotkl Denis na poradě a odehnal jednu od svého nosu. „A vůbec, nezdá se vám, že jsou stále zvědavější?“
„Jo,“ souhlasila Saša, což byl sám o sobě zázrak, protože Saša s Denisem nesouhlasila nikdy. Její nečekané přitakání probudilo z klimbání šéfredaktora Honse. Zachrčel, odkašlal si, nadechl se… a pak dělal, že ani trochu nespal.
„Viděli jste někdy nějakou mrtvou? Množí se šíleně rychle, ale jakým způsobem? Kdy, kde a jak umírají? Jedeš, mrško krásná…“
„To je pravý dotaz od pravého reportéra,“ pochválil Hons chraptivým hlasem Denise. „Jednu rozmajznu podpatkem a můžeš si ji vyfotit,“ ušklíbla se Saša. Takže už to mezi nimi bylo zase v pořádku.
„Nemyslím takhle mrtvou, ale nějak normálně, přirozeně. Ví se přece, že čím rychleji se hmyz množí, tím kratší má životnost. Pokud je to tedy hmyz. Někde by se měly objevit tisíce mrtvolek. Miliony! To by byla fotka! Krásné a živé už nikoho nezajímají.“
„Super, Denisi,“ souhlasil Hons. „Najdi je. Najdi ty miliony mrtvých a vyfoť je. Saša ti s tím pomůže.“
„Šéfe, to ale… Já dělám na té bouračce, to snad ani…“
„Budete bezva tým,“ ušklíbl se. „Spolupráce je základem úspěšného pracovního kolektivu!“
„No tak jdeme,“ povzdychl si Denis.
„Ach jo,“ povzdychla si Saša.
„Vypadněte,“ popohnal je šéfredaktor.
„Dobrou,“ zavrčela vztekle ve dveřích.
„Prosím?“ zpozorněl.
„Že už jdeme,“ zachraňoval Sašu Denis.
„No proto.“
Nebyli ze sebe nadšení. Denis se to snažil nedávat najevo, Saša svoji nechuť k němu naopak prezentovala s velkou chutí. Blbeček, myslela si. Kráva, myslel si on. Nevypadalo to na nějak zvlášť velkého týmového ducha.
„Tak kam?“ zeptala se uštěpačně, protože za volant se nacpal on.
„Za město,“ snažil se příliš neodsekávat. „Tam je jich nejvíc. Skoro úplná tma.“
„Hmmm,“ řekla a vyzula se ze sandálů. Lenivě si protáhla prsty u nohou. „Tak za město, Šerloku.“ Neřekl nic. Nastartoval a vyjel z parkoviště.
Lechtalky se zdržovaly ve výšce několika metrů, k lidem slétávaly jen jednotlivě. Krásné malé panenky, okřídlení andělíčci. Jen stále větší šero v ulicích svědčilo o jejich vzrůstajícím množství. Denis z toho byl trochu nervózní. Byl fotograf, na světlo značně citlivý.
„Já vím, že to není žádné pořádné téma, ale vážně, někde umírat musí.“
„Třeba neumírají. Třeba žijí věčně. Jako věčná láska. Vypadají tak nějak jako láska, ne?“
„Já nevím, jak vypadají, ale někde musí hynout. Najdeme je, nafotíme, Hons bude mít radost.“
„Pokud se vůbec vzbudí,“ odfrkla. „Co asi dělá po nocích, chodí po bordelech?“
„Sašo!“ napomenul ji, stále v něm zůstávalo něco z úcty k šéfovi.
„No co,“ zašklebila se. „Hele, tamhle odboč, vidíš ty tmavé fleky v dálce? Zdá se, že slítávají trochu níž. Proboha zpomal, máme je na skle!“
Měla pravdu, lechtalek přibývalo. Denis ubral na rychlosti, jeli téměř krokem. Rozsvítil reflektory. Proud světla procházel průsvitnými modrými křídly a zelenými tělíčky. Byla to nádherná podívaná.
„Nevrátíme se?“ navrhl. „Nenašli jsme nic jiného než víc a víc těch tančících potvůrek.“
„Posero!“ usadila ho Saša. „Počkej, zastav! Tamhle u kraje něco je!“
Už to zahlédl i Denis. Světle hnědý flek uprostřed zelenomodrého mihotání. Zastavil vůz, ale motor nevypnul. Sáhl na zadní sedačku pro foťák. „Opatrně Sašo, jo? Uděláme pár fotek a jedeme zpátky. Moc se mi to tady nelíbí.“
Hnědý flek byl uhynulá srna. Bok měla neuvěřitelně nafouknutý. Kolem ní poletovalo velké množství lechtalek, některé seděly přímo na ní. Některé, zdálo se…
„Denisi, oni do ní lezou! Já to viděla, lezou jí do nosu! To je nechutné…“
Denis neodpověděl, soustředil se na focení. Saša měla pravdu.
„Fůůj! Budu zvracet. Nejenom do nosu.“ Dívala se pod bílý ocásek mrtvého zvířete. „Proč to dělají?“
„Je to hmyz. Třeba jsou něco jako mrchožrouti. Čistí krajinu. To je příroda, Sašo…“ Cvakal jeden snímek za druhým. Nechutné snímky, ale lidi to mají rádi. Lidi kupují noviny s takovými fotkami.
„Denisi, tam dole! Podívej! Proboha…“
Kousek níž, pod strání, uviděli další mrtvé zvíře. Zajíce. Vedle něj ještě jednoho. Byly nafouknutí jako koule. Všemi otvory do nich zalézaly další a další lechtalky. Denis přenastavil zoom foťáku.
„Denisi, já se bojím.“
„Posero,“ vrátil jí. Fotil a to měl rozum vždy úplně mimo, soustředil se jen na práci.
Saša odehnala pár dotěrných stvořeníček. Kroužily jí kolem nosu a úst.
Na druhé straně cesty zaregistrovala koutkem oka pohyb. Chtěla zakřičet, ale hlas ji zradil. Jen vytřeštila oči a otočila Denise tím směrem. Denis znovu přenastavil foťák a zběsile mačkal spoušť.
Přes silnici, malátně a ztěžka, kráčel muž. Měl šílené oči a pohyby hračky se slábnoucími bateriemi. Celý obličej mu pokrývaly lechtalky. Vstupovaly do něj jedna za druhou, nosem i němými pootevřenými ústy. Desítky, stovky lechtalek mizely v jeho těle. Muž je nevnímal, nevnímal už vůbec nic. V ruce stále držel houbařský košík, ale o tom už nevěděl. Přešel nejistým krokem silnici a svalil se do trávy. Ztěžka dýchal, umírající tělo plněné zástupem něžných stvořeníček.
„Mrchožrouti? Oni se v nich zabydlují zaživa!“
„Jo,“ řekl Denis a nepřestával fotit. „Takhle umírají. A zároveň se uvnitř rodí nové.“ Jedna z lechtalek mu vletěla do mluvících úst, znechuceně ji vyplivl. „Sašo, ihned nasedni do auta!“
Chtěla ho poslechnout, poprvé, co spolu pracovali. Ucítila však obrovskou bolest v nose. Sáhla si na něj, ale nebyla dost rychlá. Krásná potvůrka jí hbitě vnikla někam k moz-ku. Saša otevřela hrůzou ústa k výkřiku, ale několik dalších tvorečků toho využilo tak rychle, že nevydala ani hlásku.
Denis se na ni nevěřícně podíval, potom stočil fotoaparát na kolegyni a udělal několik posledních fotek. Sesypal se na něj celý mrak třpytivě zelené a modré barvy. Nehlučně a s jis-tou elegancí se mu nořil do těla všemi otvory.
Saša se sesunula k zemi. Stále žila, břicho se jí nadouvalo nevítanými hosty. Lech-talky kladly nové zárodky života a zároveň spokojeně umíraly.
Denis byl profesionál. Otočil objektiv na svoji tvář a z posledních sil spustil kamerový záznam. Lechtalkám to bylo jedno.
Šéfredaktora Honse probral ze snění ucpaný nos. Špatně se mu dýchalo. Vytáhl z kap-sy kapesník a chtěl se vysmrkat, ale to něco vklouzlo do něj. Rozkašlal se.
Kde jen můžou být tak dlouho ti dva? Hons se ztěžka zvedl a šel zavřít okno. Uvnitř, mezi žaluziemi, zahlédl několik krásně zbarvených lechtalek. Na zdi byly také. Pohlédl na strop a zděsil se – strop byl jimi obsypaný. Ucítil jednu za krkem, další ve vlasech. Ohnal se po nich, ale to už přiletěly další. Sedl si zpátky do křesla a chtěl někomu zavolat, ale zvládl jen otevřít ústa…
V ulicích se setmělo. Krása a ladnost město zcela ovládly.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.