Kniha Kobercové vyšla poprvé v roce 1971 a Terry Pratchett ji napsal v době, kdy mu bylo sedmnáct. O dvacet let později, už jako známý autor populární Zeměplochy, ji přepracoval a vydal znovu (jen tak pro pořádek, v tomto roce vyšly z jmenované série romány Sekáč a Čarodějky na cestách, díly s pořadovými čísly jedenáct a dvanáct, česky obě Talpress 1996). „Není to přesně ta kniha, kterou jsem napsal tehdy. Není to přesně ta kniha, kterou bych napsal teď.“ tvrdí na úvod v Poznámce autora. A já k tomu dodávám: obojí je ku prospěchu věci.
Kobercové jsou totiž ve výsledné podobě velice milá a příjemná kniha, kterou nesvazuje ani nedostatečná znalost spisovatelského řemesla, tak typická u začínajících autorů, ani vědomí nutnosti „být vtipný“, jež bohužel stále častěji prosakuje u nových dílů Zeměplochy.
Nic víc, ale taky nic míň.
Místem děje je Koberec. Mohl bych ho psát i s malým k na začátku, protože podle všeho opravdu je obyčejným kobercem. Leží na něm Dřevostěna, jejíž délka je srovnatelná s dobou jednodenního pochodu (ve skutečnosti se prý jmenuje Zápalka a je na jedné straně, na takzvaném Spáleném konci, pozoruhodně ohořelá). Ale leží na něm také Židlonoh, ze kterého se těží ten pravý nefalšovaný lak, nebo třeba obrovské krystaly cukru či soli.
Jako pozoruhodný les se všude kolem z prachu do obrovské výšky tyčí různobarevná vlákna. A v těch žijí různí živočichové jako tygraloci, kozlonozi, nebo boleráti.
A pochopitelně také lidé, různé kmeny sdružené do Kašírijské říše. K nim patří i kmen kočovných lovců Mizvoňů, ze kterého pochází hlavní hrdinové příběhu – náčelník Nerudel, zdatný lovec a charismatický vůdce, jehož jedinou vadou je trochu delší vedení, jeho po poznání toužící mladší bratr Vzteklan a chtělo by se říct osvícený čaroděj Pomočul.
Jejich poklidný život naplněným lovem a jednou za čas říší pořádaným pětidenním Sčítáním všeho lidu spojeným s trhem zničehonic naruší dvě věci, útok zlých a krutých Pelichánů, inteligentních a lidem podobných bytostí toužících po moci, a vše ničící přírodní katastrofa, známá jen z legend a vyprávění, které se říká Smet. (Myslím, že po přečtení knihy Kobercové musí každý člověk začít přemýšlet nad tím, co se mu vlastně zrovna děje pod nohama, když luxuje. Nekonečné vesmíry nemusí existovat jenom v kapce vody, že…)
Mizvoňům nezbývá nic jiného než se dát na pochod a najít si jiné bezpečnější a pro život vhodnější místo.
Fantazie sedmnáctiletého Terryho Pratchetta příběhu dodala gejzíry nápadů, jako například svou vlastní budoucnost znající kmen Chrabrodějů, který je v okamžiku, kdy jeho schopnost mizí, zcela ztracen; inteligentní forhonty, obrovská balónům zvířata, která ráda létají; věštkyni Kulénu, jež budoucnost nejen vidí, ale svými činy i ovlivňuje; nebo třeba osamělou bytost gorgosaň, která si nemá s kým povídat, protože každý při pohledu do jejích očí zkamení (inspirace řeckými mýty je zde jasně patrná).
Víc než čtyřicetiletý Terry Pratchett zase dodal nadhled a jsem přesvědčen, že i mnohé dialogy, jako je třeba ten vedený Nerudelem a jeho ženou o filozofech a čaroději Pomočulovi:
„…říká, že Pomočul je filozof.“
„Tak to jsem nevěděla. Co je to filozof?“
„Někdo, kdo myslí, říká on,“ odpověděl jí Nerudel.
„No ty přece taky myslíš. Kolikrát jsem tě viděla sedět a myslet.“
„Pokaždé taky nemyslím,“ vysvětloval jí Nerudel sebekriticky. „Někdy jen tak sedím.“
Typický „pratchettovský“ humor, nesvazovaný omezeným prostorem Zeměplochy, má zde místy sílu, jakou už dlouho ne.
O překladu se nemá cenu nijak dlouze rozepisovat, ujal se ho opět Jan Kantůrek. Korektorská práce není úplně ideální, ale v porovnání s odfláknutým Pátým elefantem je to přeci jen výrazně lepší.
Celkově lze říct, že Kobercové jsou typická oddechovka pro dlouhou cestu vlakem, inteligentní, vkusná a vtipná. Objektivně je ale nutno říct, že první díly Zeměplochy jsou lepší.
Dávám: kniha 7/10, redakční práce 6/10
Kobercové, Pratchett Terry, novela – fantasy – humoristická fantasy (Talpress, orig. The Carpet People, obálka Josh Kirby, překlad Jan Kantůrek, 208 stran, brož., ??? Kč, ISBN 80–7197–156–1)