Science fiction a fantasy časopis Fantázia: poviedky, recenzie, reportáže, správy

Každý moderní autor fantasy je epigon, epigon Tolkiena a jeho žánrových vrstevníků. Protože se sci-fi a fantasy literaturou zabýváte už mnoho let, máte zcela evidentně zdegenerovaný úhel pohledu na věc. Tento žánr (fantasy) je určený čtenářům kteří hledají pouze zábavu, čistou krystalickou zábavu. Není a nikdy nebyl určen pro filozofické náměty, psychodramata a další „hoch“ styly a žánry, které byste pravděpodobně ve fantastických románech rád našel. Glorifikace pana Gemmella je zcela na místě a není důvodu o tom pochybovat, že spolu s R.A.Maartenem je jedním z nejlepších autorů anglosaské fantasy. Zřejmě ani jeden z nich nepíše stylisticky , námětově a obsahově dokonalá díla (nedokážu posoudit). Jenže oba píší dokonale zábavnou a přesto neplytkou fantasy literaturu, což Vy jako studovaný odborník na literaturu nejste sto pochopit, protože i v „kravském hovně“ hledáte nějaký ten poklad. Věřím, že byste od spisovatele fantasy rád viděl trochu tvůrčí invence a zřejmě jako prototyp dokonalého spisovatele vidíte autory jako Susan Clark (Jonathan Strange a Mr.Norell), kteří píší jednu knihu i 10let a vloží do ní veškerý svůj talent. Nás laické čtenáře takové „extra buřty“ nezajímají, chceme se bavit, bavit co možná nejlépe a nejčastěji. A přesně to Gemmell a Maarten splňují, píšou dobré a zábavné knihy a pauzy mezi jednotlivými díly netrvají půl generace. Placaté charaktery jsou poplatné knihám pro které byly napsané, nikdo z nás tu nečeká, že hlavní kladný hrdina v půlce knihy začne sumarizovat svůj život a pak z ničeho nic vyvraždí polovinu barbarské osady aby dostál svému osudu sériového vraha. Přesně na to si hraje Váš oblíbenec Sapkowski, ale je díky tomu místy nudný a hluchý až k uzoufání. U Gemmella nečekejte charakterové zvraty, nemá to v povaze. Jediné co tenhle spisovatel nabízí je skvělá zábava od první do poslední stránky a proto se stal jednou a provždy Legendou.

Nic proti nekritickým obdivovatelům Tolkiena, Stephensona, Dicka, Sapkowského či Strugackých – co se ovšem Gemmela týče, nezbývá než konstatovat, že tenhle clapík, chrlící fantastické tlustospisy s kadencí a profesionálním odstupem ejakulujícího Rocca, není králem. Je epigonem.

Jeho knížky – toť čistá zábava. Nijak zběsile náročná na hydrocefaly hltajících čtenářů. Ale kdovíjaká literatura to probůh skutečně není – a je proto zbytečné tohoto šoumena nějak adorovat.
„Jeho hrdinovia nemajú vo fantasy obdobu, zvyčajne nie sú kladní, ale majú drsný zmysel pre fair play a čierny humor.“ – no, Gemmelovi hrdinové jsou hlavně placatí jak rozšlápnuté plastelínové figury Nicka Parka. Považuju je za triviální, účelové „literární maso“, které poslouží příběhu. Jinak – prázdné pytlíky od svačiny. Ať šmátrám, jak šmátrám, ňamka nikde.

„Pán Gemmel nepoužíva barličky a vata a nuda sú pre neho neznáme pojmy.“ – jasně, žádné berličky, žádná vata. Jenže pan Gemmel graduje své příběhy na nejen na úkor dějové logiky, ale i na úkor literárnosti. Vata je blbá – to jistě; kvalitní text se ovšem bez dobrých „berliček“, „odboček“ apod. jaksi neobejde. Gemmelův text jako by byl textem novinovým.

Chce to asi odstup. Chce to vědět, že existují i jiné tvůrčí postupy, než kterými se může „pochlubit“ kšeft zvaný psaní fantastiky na smlouvu.