Hory a neštěstí, to docela ladí, ale jde z toho hrůza. Po maléru, který se stal, jsem musel pryč. Nevydržel jsem. Stačilo ráno otevřít oči a hned na mě padla prázdnota. Vědomí, že nikdo nestojí po mým boku, mě ničilo, já si to denně ochutnával znova a znova, a bylo to zatraceně odporný. Žádná medicína, žádný zvykání, jenom bodání někde kolem srdce. Pravidelně čerstvý rány, to je podklad pro depku jako když ho objednáte.
Znamená to, že se člověk uzavře do sebe, ale znát to není. Bavíte se, jíte, popíjíte, všechno mechanicky. Fungujete, dokonce zvládáte i práci. Toť vše. Když někoho ztratíte, držíte ho v sobě, někde blízko prázdnoty, kterou držet nemusíte, ona zůstává, ať člověk chce nebo nechce.. Trvá to roky. Vydrží, dokud vnitřní obraz toho, co je pryč, nezešedne a posléze nezmatní. Dlouho vstupuje do snů podoba, laděná v šedomodré, ale i ta se plynule ztrácí.
Vzpomínka, kterou jsem zuby nehty uchovával, protože takhle jsem Ninu ještě úplně neztratil, mě nepronásledovala, stala se mou součástí. Já a ve mně kousek Niny. Bál jsem se momentu, kdy nastane pocit absolutního odchodu, kdy mi nezbyde, než se rozloučit.
Nakonec se to stalo. Byl jsem osvobozen. Pocit, jaký bych nikdy nepřiznal. Být osvobozen od dávno ztracené osoby, kterou jsem měl rád… Absurdní – a hořké.
Pak jsem jednoho dne nastoupil do vlaku. Utekl nějaký čas. Krajina se změnila, na polích stály obří reklamy, cedule, lemující silnice jsem taky sem tam uviděl. Reklama na nic. Na pití, na obličeje, na nesmysly.Reklama na příjemnosti života, který je ve své podstatě tak trpký!
Jako kluk jsem míval rád nádraží. To kvůli mašinkám. Teď nenávidím nástupiště a hloučky čekajících lidí. Někam se ženou a nechci vědět kam. Jsou ve stresu, protože nestíhají. Nosím sebou svoje vlastní bubáky, co je mi po běsech, které mučí půlku lidstva?
Městečko se moc nezměnilo. Radní asi dbali na atmosféru. Stylové budovy se během let promíchaly s budovami nestylovými, jenomže tahle směs nevznikala naráz. V kombinaci s horskými srázy, které se tyčily nad zastavěnou kotlinou, působilo to navenek svérázné seskupení poměrně romanticky.
Hotel na náměstí představoval typický exemplář. Mohl se jmenovat Grand, mohl se jmenovat i jinak, ale původně to byl docela prozaický, v akci Zet postavený kulturák. Cítil jsem obvyklé kuchyňské pachy. Bývá to jíška, cibulka a zelenina do polívky. Číšník dodal jídelní lístek a trpělivě čekal, až si vyberu. Měl dost času, byl jsem jediný návštěvník. Dělňasové ještě nezanevřeli na bufík pod náměstím a úředníci z radnice radši zašli do hospody v podloubí. Tam vždycky dobře vařili, ale Andělka mě znala před lety tak dobře, že by mě poznala i teď. Bývala provozní, teď jí hospoda patří. Andělka, ta postarší mladice, přítulná a velkolepá… Teď už bude jenom velkolepá.
„Máte vybráno?“ Číšník mě nenechal plavat v minulém čase. Stál nade mnou, zaujímal obvyklou pozici svého povolání. Hlava maličko předkloněná, jedna ruka za zády a trpělivost, protože host je tady pán, i když si z něj s kuchařem utahujou, protože ten hňup nemá tuchy, jak starou polívku dostane . Vrchní pokuřoval u dveří označených odrbaným nápisem. Nic pro veřejnost. Tenhle týpek sem jednou přijel na sezónu, jenomže zbouchnul starostovu dceru a pak zjistil, že odsud neunikne. Dorazil na poslední štaci.
V noci se nevyspal, hrál karty s kuchařem, protože domů se mu nechtělo. Manželka po dítěti přibrala, je hašteřivá po tchýni a leze mu do postele. Vrchního už omrzela. Na sex má servírku, ale tu na to mají všichni. I kuchař.
Španělský ptáček se nějak nevyvedl. Možná by pomohla likvidace podniku. Pesimistická nálada se rozrůstala jako podhoubí muchomůrky tygrované.
Jen jsem vstoupil do města a už mi zhořkl svět. Je čas se rozloučit a právě proto jsem tady. To je moje omluva. Nejde to jinak. Dělám co musím, abych se odpoutal.
Stezka se svíjela ve stráni jako obrovská krajta. Nerad bych se stal králíčkem. Mokrá tráva změnila svah na předčasnou klouzačku. Není vhodná doba na procházky, teď se odpočívá, protože bude zima, bude mráz…
Schovával jsem se dost dlouho.
Nahoře foukalo. Štít. pod kterým se to stalo, se přibližoval a já šel co noha nohu mine. Výstup je namáhavá zábavička a já se vůbec nebavil. Horská chalupa se vynořila mezi dvěma pokroucenými borovicemi. Dříve tady nebyla. V žádném případě. I když se zdála letitá, odhadoval jsem ji na další z turistických lákadel. Jen plaťte, hlupáci, my vám vybílíme peněženku a vy budete jásat nad přírodní krásou!
„Dobrý den, pane! Kam jdete? Touhle dobou tady nikdo nechodí.“ Holčička sem nepatřila. Upravená, načinčaná, vymydlená. Mohla by jít do kostela k přijímání.
„Ty jsi malá fešanda!“ Připomínala mi Ninu. Nevím v čem to bylo. Možná v očích. Takové velké a nádherné. Hluboké, akorát na utopení. Měla v sobě i něco andělského. Zvláštní dítě. „Copak, že nejsi ve škole?“
„Hihihi!“ Poskakovala. „Máme přece dušičkové prázdniny!“
Sakra. Zase jsem něco nedomyslel. Vydat se na to hrozné místo a dokonce o Dušičkách. Nejsem já cvok?
Vítr zafičel s větší silou. Mlha se roztočila, cáry vířily, podobaly se úborům moderních tanečnic a do mě se obula zima, až mě rozklepala. „Holčičko, kdy jede vlak?“ Každopádně seběhnu blíž k nádraží. Loučení může počkat. Když už vydrželo tak dlouho.
„Vlak? Zatvářila se hloubavě. Ten už jel.“
V duchu jsem proklel dráhy, jízdní řády a vlastní neschopnost. Že jsem se neinformoval předem. Copak nevím, jak železnice pořád mění systém slev, odjezdy, počet vlaků, počet tratí… Zapomněl jsem, jaké je cesta vlakem dobrodružství?
„Vyspíte se u nás, pane?“
Holčičku to velice zajímalo. Tady v kopcích moc zábavy nezažije.
„Seběhnu dolů do hotelu.“
„Za chvíli bude tma,“ ozvalo se mi za zády.
Skoro jsem poskočil. Takhle mě lekat! „A helemese! To je maminka?“ Mluvil jsem k holčičce. Moje známá byla přece ona.
Už zase se smála. „Tohle je přece teta! Mamka je v práci a přijede večer.“
„Vlakem,“ podotkla teta. Nesympatická ženská. Už zase jsem myslel na běh směr městečko.
„My máme penzión, my máme…“ holčička poskakovala na jedné noze.
„To je jiná, když jste na hosty zařízení.“ Ulevilo se mi. O laskavosti nestojím. Být vděčný mě nebaví. Nejsem chudák, který se doprošuje. Poslední dobou se mi docela dařilo v podnikání, takže si můžu zaplatit kousek pohodlí.
„Zařízení jsme, jen sezóna není. Bude chvíli trvat, než se to nahoře vyhřeje.“ Žena očividně neměla radost z výdělku. Otočila se k domu. Pochodoval jsem v závěsu.
Dveře skřípaly, schody vrzaly, stavba produkovala celou sadu nepříjemných zvuků. Zastavili jsme se před prvním pokojem. „Koupelna je na konci chodby.“
Na večeři jsem se netroufal zeptat. Ta Amazonka by se mnou asi vyběhla. Byla o půl hlavy větší, než já a taky rozložitější. Přitom nejsem žádný drobeček. Chudinka holčička. S takovou tetičkou jí moc veselo nebude. „Mrzí mě, že vás obtěžuju.“
„Však si zaplatíte. Vlak teď přijede akorát sem, myslím do městečka. Tady končí. Bude to za pět set.“
Podnikavá teta netroškařila. Vydělávám, ale stačilo obhlídnout interiér a bylo jasné, jak velice mě Amazonka bere na hůl. S tím jsem ale nemohl nic dělat. Venku už se stmívalo, teď už bych sestup neriskoval.
Hřálo mě pomyšlení na na svačinu, nesnědenou a vzorně zabalenou v batohu.Kdyby to věděla teta…
„Ona to ví.“ Šeptání do ucha v místnosti, kde je člověk sám, není nic příjemného. Zvlášť, pokud je ta místnost ledová a olejový radiátor heká marnou námahou. Tady jako kdyby se přes léto skladoval led ze všech našich hor. Promrzlá místnost uchová zimu až do jara. Jsou zaměřený na lední medvědy.
Koukal jsem, jestli holčička někam nezalezla. Děti napadají hotový nesmysly. Třeba je zvyklá strašit návštěvníky penzionu. Možná to patří k atmosféře, možná si tetička zaslouží škodolibost na pětileté úrovni.
Třeba jsem to uspěchal. Ukládání do ledových peřin si žádá silnou povahu. Na horskou krajinu honem padala noc. Tady to jde fofrem. Než se člověk naděje, mihotá se na nebi koberec z hvězd. Je to všude. Pak se ptejte, proč lidi na ty hory lezou! Když jsme bivakovali v Alpách, bylo to ani ne z nutnosti, dělo se to hlavně pro tu krásu, jakou nikde jinde nenajdeš.
Nina jezdívala se mnou. Bývali jsme obvyklá, v zásadě neměnná trojka: Nina, já a kamarád Hary. Až do laviny. Pořád počítám čas stejně: před a po. Stanovil jsem si předěl, hranici mezi plus a minus.
Zdejší hory nejsou brnkačka, i když by to tak mohlo vypadat. My lezli po skalních stěnách, tady jsou přiměřeně náročný. Byli jsme dobře sehraná skupinka. Kdo někdy zkusil tu adrenalinovou bombu, jakou výstup je, pochopí, že člověk nemusí o víkendu jenom zvelebovat chalupu nebo se válet v hospodě.
xxx
Úvahy se vracely. Šlo to pěkně dokolečka, protože záhada se má vyřešit pokud možno ihned. Rozhodl jsem se oslovit Amazonku – ale až ráno. Vytahovat ztuhlé tělo z problematicky zatepleného pelíšku pod peřinou, do toho jsem se pouštět nemínil.
Ta chalupa tady nikdy nebyla a hotovo! Přitom je prastará, ta snad pamatuje i Krakonošovu zahrádku, pomyslel jsem si v polospánku. Ono se to nezdá, ale šplhat po stráni, kde je buď mokrá tráva nebo tráva, pokrytá jinovatkou, není legrace. Pěšinka ztratí se za posledním domkem a pak se ,poutníku, starej! Máš sem přijet pěkně ukázněně v sezóně, domorodec vydělá a ty budeš mít pohodlíčko.
Křehké tělo proklouzlo skrz dveře. Přísahal bych – já přece zamykal! V tak divným baráku by nezabednil vchod snad jen idiot.
Holčička stála nad postelí. Nohy mě pod duchnou zábly, měnily se v kusy ledu, zato mozek mi šlapal na plný obrátky. „Co chceš, dítě?“
„Nejsem dítě.“ Tvářila se vskutku dospěle.
Byla mi z toho ještě větší zima. Asi jsem měl ještě počkat. Zdá se, že doba ještě nedozrála, ale já si byl jistý. Než jsem se vydal na tuhle smiřovací pouť. A v momentě je všechno naruby.
„Tetě se nelíbíš. Zabije tě.“ Takhle samozřejmě mi to ještě nikdo neřekl. A znám spoustu případných zabijáků. Nejsem zrovna populární, ale kdo z nás je? A dneska?
„Z toho nemáš rozum. Lidi se nezabíjejí jen tak.“ Nebudu jí vysvětlovat, že někdy ano, někdy se i po hlavách tlučou z nudy a pro potěšení. Dítě má jasno, ještě ho nezblbla ideologie, tudíž nemůže pochopit jemné odstíny života.
„Poslechni mě. Uteč!“
S tím bych i souhlasil. Ta ženská by dokázala skolit medvěda, natož mě. Jestli se ta mužatka zlobí, bude líp jí zmizet z dosahu. I když ve tmě, jaká vládne venku za oknem, si můžu docela dobře zlomit vaz.
„Dělej!“
Tu holku nebylo možný neposlechnout.Oblečení jsem na sebe házel v neskutečným fofru. Přitom jsem zřetelně slyšel kroky. Stoupaly po schodech, pomalu, ale důrazně.
Holčička otvírala okno. Jak dosáhla na kličku? Všechno dělala s neuvěřitelnou lehkostí. Jako motýlek.
Svět se třpytil, potažený jinovatkou. Ve dne šedivák, v noci skoro pohádková krása. Holčička se vydala nahoru, ke svahům, kam jsem se taky chystal. Za příhodnějších podmínek. Měsíc prosvítal mezi mráčky natolik jasně, až louka připomínala ledový vodopád. Tolik jasu, v noci a zrovna tady. To jsem nečekal. Na Zem sestoupila nádhera jiné planety, té, která patří Zimní královně. Okouzlený jako malý kluk před vánoční nadílkou, jsem funěl a zdolával kopec. Jak to malé dítě, taková mrňavá holka, dokázala? Poskakovala jsko kamzík. Chvilku vedle mě, pak zase o pět kroků přede mnou. Pletla mě.
„Za moment je tu vlak. Tím přijede maminka,“ informovala mě holčička. „Jen to stihnout.“
Mudrlantka. Schopně napodobovala dospělácký tón. „To jdeme opačně. Nádraží je dole.“
„Tamto nádraží. Tady máme ještě to… nový.“
Je možný, že informace o nové výstavbě mi unikla. Já zprávy odsud, z toho prokletého místa, poslední roky ignoroval. Nevědět, neslyšet, nezaznamenávat. Vymazat z mapy městečko s okolím a katastrofu vyhnat mimo historii. Dobrý nápad, ale neproveditelný. Vždycky se najde kecal, co připomíná a připomíná.
I v běhu jsem místo, kde to spadlo, neminul bez povšimnutí. Lavina po sobě nechala pruh zbavený vegetace. Za tu dobu, kdy jsem se nevracel, už vyrostly keře a malé smrčky. Vánočně boubelatí drobečkové, jen je ověsit světýlkama.
„Honem. Už ho slyším,“ volala holčička.
Slyšel jsem ho taky. Supění, hvízdání a nezapomenutelné „š – š“. „Copak jezdí na páru?“ taková anomálie! Nebo jen atrakce pro turisty? Tu by provozovali v sezóně a ne teď.
Světla se blížila a hluk vzrůstal. Čekal jsem uprostřed svahu, na místě, kde je tenkrát záchranáři našli. I ve smrti se drželi za ruce. Lavina je nakonec definitivně spojila. Hned potom, co mi Nina všechno řekla. Musela zrovna tady?
Nechtěl jsem, aby se to stalo. I když jsem oba v tom hrozném momentě upřímně proklel. Taky jsem řval, protože raněné zvíře může, a já bych neměl právo si ulevit? Pořád si myslím, že to já rozhoupal vzduch, já probudil démona, pospávajícího ve sněhovém převisu. Já dokázal utíkat tak rychle, že mě valící se masa o fous minula. Nina a ten její nový miláček byli pomalí. Asi to tak mělo být. Kletba je kletba.
„Co dělá maminka?“ Takhle pozdě se vracet domů! Sociálka by si smlsla. I když je tady tetička, lamželezo a ochránkyně..
„Ona je víla. Pramínková.“
A vida! Dítě s fantazií. Moc pěkně fabuluje. „To máš fajn. taky bych si přál, aby moje matka byla víla.“
„Na tom nic není!“ Zvonečkový smích se odrážel od okolních skal. Už zase mi byla zima. Taková, co nejdřív ochromí, pak uspí a nakonec… Zmátořil jsem se. Holčičce chlad zjevně nevadil.
Zkusil jsem poskakování. Abych rozproudil krev. „Teta je taky… ehm… víla?“
„Nevím. Bývala divá žínka, ale teď?“ Do rozpaků jsem holčičku nedostal. Teta ji nezajímala. Znala její vražedné choutky a dost. O víc nestála. Tetička si občas do někoho bací nebo zabodne kudlu, ale jinak je to spolehlivá chůva.
„Máte tady vlak, pane,“ připomnělo mi to šikovné děcko a já nezaváhal. Odsud je nejlíp prchat, třeba i v noci. Co mě to jenom napadlo! Vydat se až sem a jen kvůli loučení!
Z kupé dýchlo teplo. Usadil jsem se na dřevěné lavici. Ten vagon snad zapůjčilo muzeum. Teplo uspávalo. Zavíraly se mi oči. Zledovatělé prsty už mě přestávaly bolet.
„Tak jsem se dočkala.“ Ten hlas mě probudil a nadzvedl. Oči, které jsem tak dobře znal mi propalovaly hrudník.
Cítil jsem pach spáleniny. Mohla to být moje vlastní kůže. „Nino… Co ty tady?“ Tohle není fér! Má být dole v městečku. Předpisově, pod zemí.
„Nediv se.“ Hlas ztracené lásky konejší i po letech. „Tvá kletba byla moc silná a nedopřává mi klid. Ani mně, ani jemu.“
Podíval jsem se naznačeným směrem. Byl tam – kamarád, jehož jméno už nikdy nevyslovím.
„Tak jsem tě přizvala. Tady jsme vždycky chodili ve třech, pamatuješ?“
Už mi nebyla zima a palce mě nemučily. A taky jsem nebyl ve vlaku. Svah se změnil ve stříbřitý vodopád. Cháron čekal opodál. Mám vůbec drobný? Hledal bych po kapsách – kdyby ruce poslouchaly. První sněhové vločky mi dopadly na obličej, hladily a podobaly se lehounkým polibkům ztracených lásek.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý týždeň jedna.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž potrvá, kým budú prichádzať príspevky.
- Existujú čiastkové uzávierky, ktoré budú oznámené s dostatočným predstihom. Ku dňu čiastkovej uzávierky sa uskutoční vyhodnotenie poviedok, ktoré boli publikované medzi dvoma čiastkovými uzávierkami.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov, názor redakcie a hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.
