Před velkým zrcadlem stála nahá žena. Zírala na svůj odraz nechápavě, nevěřícně, s uslzenýma očima. Zkoumala svou tvář, prsa i boky stále dokola skrz pavučiny prasklin ve skle, které byly dílem času i její nenávisti a zloby.
Stála nehnutě dlouhou dobu, až když jí bradavky ztuhlé zimou začaly bolet, odvrátila se. Bosýma nohama přešla nevelkou místnost ukrytou v hloubi skály. Z mramorového oltáře vzala šaty a natáhla si je přes chladem zmodralou pokožku. Nohy vsunula do prostých sandálů a nakonec sáhla po kusu kůže, který svázala kolem pasu jako řemen. Otočila se zpět k zrcadlu, kritickým okem sjela postavu v něm. Pohled se jí zastavil na vztekem se vzdouvající hrudi; na místě, kde šaty nestačily skrývat ani to nejnutnější.
„Najděte mi toho všiváka! Hned!“ zakřičela, až se popraskané zrcadlo rozechvělo. Ozvěna ještě nestačila doznít a už se z temných koutů svatyně začaly rojit desítky pitoreskních démonků, někteří skákali po čtyřech jako malé opičky, s ocásky i bez nich, zubící se ve strnulé grimase. Maličké, směšně vypadající údy se jim houpaly mezi pokřivenýma nožičkama.
„Přiveďte ho, zlatíčka, děsem zchromeného,“ předla najednou jako kočka, zatímco se horda jejích služebníků valila jeskyní ven. Když se hlomoz všech kreatur rozplynul v dálce, klesla zničeně na kožešinu ležící před zrcadlem. Tiše se rozplakala. Po kolikáté už za tu dobu?
Upoutal ji pohyb v zrcadle. Skláněl se nad ní, lechtal ji dechem na šíji. Rty hladily rozpálenou kůži a pokrývaly sametovou hebkost drobnými polibky. Dvě hřejivé ruce uchopily její pas. Koutkem oka sledovala bělostný odlesk svých stehen, poté už zrcadlo odráželo pouze výkřiky vášně a rozkoše…
Ze sna ji vytrhl dupot a cvakání démoních drápků o zem. Už ho vedou, zajásala, ale vzápětí její srdce bolestivě semkl ledový stisk.
„Na oltář s ním!“ zavelela, když spatřila první ze svých služebníků. Za chvíli se jí naskytl pohled na zmítající se tělo nad hlavičkami démonů. Snažil se uniknout, ale pevné sevření černých bradavičnatých tlap ho odmítalo pustit; naopak ho s naprostou lehkostí vyzvedlo na chladný mramor oltáře.
Nevydržela ten pohled. Raději se otočila a nalila trochu vína do poháru. Několikrát se nervózně napila. Ruce se jí tolik třásly… Na bílých ňadrech utkvělo pár rudých vinných kapek. Zvuky za jejími zády utichly a démoni se způsobně rozestavěli kolem oltáře.
Opět pohlédla do zrcadla. Nyní neviděla v oné osobě vášeň, pouze strach; už nezatínal nehty do jejích zad, ale pouze do svých vlastních dlaní. Usmála se. Bezmocná lidská postava ležela s vytřeštěnýma očima plnýma děsu, zoufale škubala provazy, které byly pevně obtočené kolem zápěstí. Téměř nelidské výkřiky dusil kus látky nacpané v ústech. Odložila pohár vedle kožešiny a otočila se. Přistoupila k oltáři, pohlédla mu do očí, v níchž se mísil děs a výčitky.
„Nedívej se na mne tak,“ pronesla tiše, skoro šeptem a hladila mu zpocenou tvář. Kapičky potu se mu třpytily i v chloupcích na hrudi. Láskyplně je otřela dlaní. Chvíli ho jemně hladila; pak vlhkou dlaní spočinula na jeho srdci. Divoké údery jí otřásaly, cítíla vroucí krev v žilách.
„To mi kdysi patřilo,“ zavrčela zajatci do ucha tiše, avšak s veškerou něžností, které byla schopna. Jak se její rty dotkly lidské tváře, očima démonků blýskl záchvěv žárlivosti.
Do této chvíle zajatec přidušeně křičel, teď však mlčel a čekal, co jeho únoskyně udělá.Vystrašeně sledoval okolí. Nehnuté stojící bestie z nejhorších nočních můr, o kterých neměl doteď ani potuchy. Bílá hřejivá kožešina, zrcadlo. Nakonec mu zrak padl i na velký kamenný trůn. Vše, co znal, vše, co jim oběma sloužilo k rozpoutání vášně mu teď přišlo chladné, cizí, zlé…
Žena skloněná k němu se vztyčila. Jako na povel se pět démonů rozběhlo k oltáři a skočilo na něj. Na pěti stranách postavili pět svíček. Chrchlavým prsknutím ohně je rozžali a opět se vrátili na svá místa. Jiný z nich vyběhl na oltář a do natažené ruky své paní podal pohár s vínem, které mezitím dolil. Vedle muže položil ostrou dýku.
„Tolik jsem tě milovala,“ řekla chladně. „A ty jsi mi stejně ublížil…“ Démon dřepící vedle své paní vytáhl z úst zajatce roubík. Muž zalapal po dechu, ale než ze sebe vypravil jediné slovo na svou obhajobu, už mu kněžka bezcitně držela čelist a do vyprahlých úst lila víno. Muž se zalykal, plival víno kolem sebe, ale nakonec odevzdaně polykal nekončící příval rudé tekutiny. Jeho těla se v mžiku zmocnil třas a křeče. Vzepjal se proti oltáři. Hebká dívčí ruka ho přirazila zpátky. V druhé ruce se zableskla dýka. Čepel se zanořila do hrudi. Krev vytryskla, smáčela ženě obličej a andělsky bílé vlasy. Pramínky rudé jí stékaly dekoltem a barvily bílý šat. Několika nemilosrdnými pohyby dýky nešťastníka mučila. Volnou ruku vnořila své lásce do hrudi a zuřivě vytrhla bušící srdce.
Odhodila vražedný nástroj na zem a v transu, fascinovaně zírající na poklad ve svých dlaních, usedla na trůn. Těla zmítajícího se v louži vlastní krve si ani nevšimla, když se s hladovým chtíčem zakousla.
„Pomsta,“ vydechla sladce s rty umazanými rudou horkostí. Plna zadostiučinění vyhrnula již tak krátké šaty a rukou zajela mezi stehna, rozmazávaje krev po celé své podstatě bytí.
Její služebníci stáli pořád bez hnutí, úzkostlivě sledovali muka zajatce. Svaly se mu napínaly a znovu stahovaly, kůže tmavla. Zrůdný řev se rozléhal celou svatyní, ale kněžka jakoby ho neslyšela. Pak se část démonů vrhla na zmírajícího nešťastníka a uvolnila mu pousta. Ve chvíli, kdy žena naposledy vykřikla v bolestném uvolnění, ležel na oltáři maličký pokroucený démon, stále potřísněn svou krví. Vydrápal se na nohy, udělal pár nejistých krůčků a rozběhl se k trůnu. Vyskočil své paní na klín. Ta pozvedla lehce roztřesenou ruku a pohladila ho po hřbetě. Pohlédla mu do očí, tentokrát už ne lidských. Odrážel se v nich smutek a bolest.
Kolem bizardní dvojice se shromáždil zbytek kreatur, oddaných a zbožňujících.
„Teď už jsi jen můj,“ zašeptala vyčerpaně. „Stejně jako ti ostatní…“
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý týždeň jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž potrvá, kým budú prichádzať príspevky.
- Existujú čiastkové uzávierky, ktoré budú oznámené s dostatočným predstihom. Ku dňu čiastkovej uzávierky sa uskutoční vyhodnotenie poviedok, ktoré boli publikované medzi dvoma čiastkovými uzávierkami.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov, názor redakcie a hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.