 |
Na záver júna predstaví Fantom Print čitateľom zatiaľ u nás nevydávanú autorku dobrodružnej modernej urban fantasy Američanku Rob Thurmanovú a prvú knihu série Kal a Niko Leandros s názvom V TEMNOTĚ. Napínavý príbeh v temnom duchu vyčnieva z radu podobných románov netradičnou dvojicou sympatických hlavných hrdinov, originálnym námetom, suchým humorom a hláškami, odľahčujúcimi celkovú surovosť knihy.
Anotácia
Mezi námi žijí stvůry. Vždycky to tak bylo a bude. Pokud si vzpomínám, vždycky jsem to věděl, tak jako vím, že já jsem jedna z nich… Alespoň z poloviny určitě.
Vítejte v New Yorku. Pod Brooklynským mostem žije trol, v podkrovním bytě na hlavní třídě bydlí nádherná upírka, v New Jersey prodává ojetiny satyr – a to je jen špička ledovce. Většina lidí si samozřejmě nadpřirozené hemžení kolem sebe neuvědomuje, ale Kal Leandros je člověk jen napůl. Temný rodokmen jeho otce překypuje děsivými zrůdami – a on a celá jeho rasa z jiného světa po Kalovi nemilosrdně jdou. Proč? Kal se raději nezdržuje na jednom místě tak dlouho, aby to zjistil. Jemu a jeho nevlastnímu bratru Nikovi se čtyři roky dařilo být o krok napřed, ale nyní je pronásledovatelé opět našli. A Kal se brzy dozví, proč po něm touží, proč jej vždycky chtěli dostat…
Většina dětí na pohádky moc dlouho nevěří. Jakmile dosáhnou šesti nebo sedmi let, odloží Popelku a její střevícový fetiš, tři malá prasátka a jejich narušování domovního práva, i malou slečnu Muffetovou a její stoličku – všechno zapomenuto nebo odvrhnuto. A tak to asi má být. Abyste přežili ve skutečném světě, musíte se vzdát fantazírování a povídaček. Jediná potíž je, že to všechno nejsou jen povídačky. Některé části pohádek jsou až příliš pravdivé a skutečné. Možná neexistuje Červená Karkulka, ale zlý vlk určitě ano. Sněhurka tu není, ale zlá královna nepochybně existuje. Žádné příšerně roztomilé blonďaté mrně, ale čarodějnice, co jí děti… jo. To teda jo.
Mezi námi žijí příšery. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude. Pokud si pamatuji, věděl jsem to odjakživa, tak jako vím, že já jsem jedna z nich… No, alespoň z poloviny určitě. Ale bez ohledu na to, jaká zděděná ohavnost se může skrývat uvnitř, na povrchu vypadám jako člověk. Niko zatraceně často říkal, že mám víc dobrých lidských vlastností než rozumu. Nikdy mi nezapomněl připomenout, že i když si myslím, že mám bůhvíjaké problémy, pořád jsem jeho malej bráška. A když se chci z něčeho obviňovat, budu si to nejdřív muset vyřídit s ním. Niko byl takový skautík – i když byl velice nebezpečný a vynikal ve smrtících zbraních.
Jenže přes všechnu fascinaci ostrými, špičatými věcmi v sobě Niko neměl ani kapku příšeří krve. Já bych jeho otce samozřejmě jen těžko klasifikoval jako člověka, ale technicky ten muž tuto definici splňoval. Ničemný bastard. Nikovi byly dva týdny, když jeho starej dobrej táta odešel. Za celý svůj život ho neviděl víc než třikrát. Ten člověk měl skutečné rodičovské nadání. Třikrát. Kruci, i já jsem tátu viděl víckrát.
Jo, já jsem vídal toho svého alespoň jednou za měsíc. Pozorovalo mě to. Nekonaly se promluvy tatínka se synem, nedostával jsem pozvánky k bratrancům a sestřenicím příšerám domů, nedocházelo k vůbec žádnému kontaktu. Jen se za mnou uličkou plížila tmavá postava. Nebo to byla jen mrštná a vlnící se silueta s velmi, velmi ostrými zuby, číhající v noci za oknem. Samozřejmě že to na sobě nemělo cedulku s nápisem „táta“ a nenechávalo mi to dárky k narozeninám s velkou mašlí uvázanou nepřirozeně dlouhými prsty s drápy. Neměl jsem žádný důkaz, že jde o mého démonického dárce spermatu, ale co si budeme povídat. Když vám matka otevřeně řekne, že jste zrůda a ohavnost, jíž se měla zbavit někde ve špinavé koupelně, začnete přemýšlet… Proč by mě jinak to monstrum sledovalo? Je legrační, že ta příšera se o mne zajímala víc než matka.
Během let jsem si na ten stín zvykl. Párkrát jsem se k tomu snažil přiblížit – možná ze zvědavosti, možná z morbidní touhy po smrti; kdo ví? Ale vždycky to zmizelo, rozplynulo se v temnotě. Většinou se mi ulevilo. Jedna věc je být z části příšera, ale něco jiného je vrhnout se do náruče bandě vyvrhelů. A pak mi bylo čtrnáct a všechno se změnilo. Potom už jsem příšery nevyhledával.
Utíkal jsem před nimi.
Vlastně jsme před nimi utíkali dva, Niko a já. Utíkali jsme čtyři roky, které nám připadaly spíš jako čtyřicet let. Utíkali jsme tak dlouho, až se z toho stal životní styl. Niko si takový život nezasloužil. Ale poslouchal mě, když jsem mu to říkal? Houby. To určitě. Snaha o mou ochranu se stala Nikovým zaměstnáním. Povídejte mi něco o tom, že berete minimální plat a nemáte zaměstnanecké výhody.
Asi takové zaměstnání mám teď já, pomyslel jsem si mrzutě. Vrazil jsem mop do špinavého kbelíku, vymáchal ho v šedivé, smradlavé vodě a pak s ním plácnul zpátky na poškrábanou dřevěnou podlahu. Divili byste se, kolik zvratků vyprodukuje bar plný opilců. Já se tomu nejdřív taky divil. Teď už jsem se divil jen tomu, jak dlouho trvá to uklidit. Bylo poněkud ironické, že jsem kvůli falešnému průkazu, který mi zvyšoval věk z devatenácti na dvacet jedna, nepořádek po opilcích uklízel, místo abych jej také vytvářel.
„Kale, já už jdu. Zavřeš to tu za mě?“
Hodil jsem po ní záštiplným pohledem. Stará dobrá „zavřeš za mě“ Meredith. Vždycky jste se na ni mohli spolehnout – tedy mohli jste se spolehnout na to, že vás v tom nechá a bude se snažit brzo zmizet. „Jo, jasně,“ mávnul jsem na ni. Jednou jí řeknu, ať mi políbí a ať kouká dělat svoji práci, ale myslím, že ten den přijde, až na sobě nebude mít upnuté tričko s velkým výstřihem. „Mám tě vyprovodit?“
„Ne, venku čeká přítel.“ Cestou ke dveřím mne zatahala za krátký culík. „Uvidíme se zítra.“ A pak byla pryč a ve vzduchu zbyla jen zářivá vzpomínka na dlouhý vodopád červených vlasů a figuru plnou ladných křivek. Meredith se zajímala jen o svůj vzhled. Tvořila sebe sama se zaujetím a precizností pravého umělce. Myslím, že ani ona nevěděla, jakou barvu měly původně její vlasy – nebo jak velká měla původně prsa, když už o tom mluvíme. Byla živoucí reklamou na lepší život za pomoci plastické chirurgie.
A navzdory tomu, že devadesát devět procent bylo umělých, bylo to zatraceně dobré tělo.
Preložila: Anna Janovská
Kal a Niko Leandros 1
V TEMNOTĚ
Autor: Rob Thurmanová
Väzba: pevná s prebalom
Rozmery: 145 × 205 mm
Počet strán: 278
Cena: 249 Kč (orientačná cena: 9,6 €)
(vyjde orientačne 23. 6. 2010)