 |
Prvá kniha napínavej detektívnej série ŠEROCHODEC. Výbušný koktail namiešaný zo žánra urban fantasy a klasickej detektívky, tak akurát pančovaný paranormálnymi motívmi a ženským pôvabom. Celá séria americkej spisovateľky Kat Richardsonovej, ktorá si získala v zahraniční veľkú popularitu, má dosiaľ v origináli 5 dielov. Šiesta kniha vyjde v priebehu roka 2012.
Anotácia
Harper Blainová, soukromý detektiv ze Seattlu, se zotavuje ze smrtelného zranění. Návrat z „druhého břehu“ ji otevírá dveře do zóny Šera, do říše duchů, upírů, čarodějnic a magie, která existuje mezi naším světem a světem mrtvých. Harper se snaží svůj život vrátit do normálu, avšak její noví klienti patří převážně do paranormálního světa a Harper, jako Šerochodec, je brzy vtažena do boje mezi ambiciózními upíry a rozzuřenými duchy. Zatímco se její případy proplétají, Harper odhalí spiknutí, které ohrožuje všechny paranormální bytosti v Seattlu a ona sama musí brzy volit mezi ctí a přežitím…
Když mě ten chlap praštil, překvapilo mě to. Většina lidí se tak nerozzuří, když je někdo přistihne při malém podvodu. Čekala bych rozpačitou omluvu a rychle vypsaný šek jako satisfakci pro mou klientku – jeho nevlastní dceru. Ale místo toho se chlap nahnul přes stůl a ze strany mě udeřil pěstí do hlavy; bylo to jako rána kladivem.
Sletěla jsem ze židle a v uších mi hučelo. Sáhla jsem pro kabelku, ale oběhl stůl rychleji, než jsem stihla nahmatat zbraň. Klesla jsem na kolena a snažila se ho strefit pod pas.
Uskočil a dal mi další ránu pěstí do zátylku. Pak kopanec do žeber. Hlesla jsem, jak mi vyrazil dech, a modlila se za všetečné sousedy nebo papírové zdi. Chystal se mě znovu kopnout. Stočila jsem se a podrazila jeho zvednutou nohu… načež mu obě nohy podjely.
Jako raněné zvíře jsem se hrabala ke dveřím. Měla jsem pocit, že se můj hrudník rozpadá na kusy.
Najednou mi to trhlo hlavou dozadu, jak mě chňapl za dlouhý ohon. Vykopla jsem za sebe. Patou jsem trefila něco měkkého, ale ne to, v co jsem doufala.
„Zatraceně!“ Praštil mou hlavou o zárubeň dveří. Zdálo se mi, že jsem právě přišla o polovinu lebky.
Všechno mě bolelo. Obtočila jsem se těsně kolem jeho těla, abych se o něj mohla zapřít. Příšerný tah mi rval vlasy z hlavy. Jednou rukou jsem mu praštila hlavou o zeď a kopla ho kolenem do rozkroku. Zasípal a pustil mé vlasy. Vyprostila jsem se a celá pokroucená vyklopýtala dveřmi na chodbu. Přivolala jsem výtah a přitom jsem šátrala po zbrani.
Všechno bylo špatně: nohy jsem měla jako hadrová panenka; pokaždé, když jsem nahmátla pistoli, vyklouzla mi; nemohla jsem popadnout dech a hrudník mi spalovala palčivá bolest. Slyšela jsem jen hukot a šumění krve v uších.
S námahou jsem otevřela kovové dveře starobylého výtahu a vpotácela jsem se dovnitř. Zastavilo mě další škubnutí za vlasy. Pokusila jsem se otočit a vystřelit po tom bastardovi, ale podlomily se mi nohy. Zbraň mi vyklouzla z ruky a sjela po podlaze do rohu výtahu.
Chlap chytil vnější dveře výtahu; pořád mě držel za vlasy. Vytáhla jsem z kapsy džínů starý švýcarský armádní nůž. Vtom mi přibouchl krk do dveří. Vypadalo to, že mi chce snad urazit hlavu. Svíjela jsem se a snažila se mu vysmeknout. Dveře mě udeřily do spánku. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká pramínek teplé krve.
Můj zrak se zúžil do tmavého, krvavého tunelu.
A zase ty dveře: prásk! Z výtahu se neustále ozýval drkotavý zvuk a vnitřní dveře se mě snažily přiskřípnout. Otevřela jsem kapesní nůž a vrazila velkou čepel do ruky, která svírala mé vlasy. Vyjekl a pustil mě.
Hlavou jsem žuchla na podlahu výtahu, stihla jsem se odkutálet a o pár čísel se vyhnout zavírajícím se dveřím. Slyšela jsem ho, jak lomcuje mřížemi a chrlí vodopád sprostých nadávek, když se výtah se mnou rozjel dolů. Něco mě pořád drželo za vlasy, ale neměla jsem sílu se tím zabývat. Chtělo se mi jen padnout a omdlít, ztratit vědomí. Pak ale to něco začalo tahat mou hlavu nahoru.
Moje vlasy zůstaly skřípnuté ve dveřích, a jak výtah sjížděl do přízemí, zvedalo mě to! Představa, že budu viset za vlasy, mě dostatečně zburcovala, abych zase vstala. Před očima jsem měla již jen vzdálený, matně zářící bod, který plul v tmavě rudém moři. Začala jsem řezat svůj dlouhý ohon, přestože mé ruce již slábly. Když jsem nedávno dávala nabrousit nůžky, měla jsem dát nabrousit i nůž! Zapírala jsem se vší silou o stěnu výtahu a pižlala vlasy, které padaly v dlouhých hnědých pramenech kolem mé tváře. Kabina klesala. Už jsem stála na špičkách, když spadl poslední pramen. Točila se mi hlava, chtělo se mi zvracet; sesunula jsem se na podlahu výtahu, a když se dveře otevřely, z posledních sil jsem se vysoukala ven.
Dál si pamatuju jen útržky: křik lidí, něčí boty, bolest v rukou a nohou, někdo mi něčím mává před víčky, muž s přízvukem, v hlavě tlukot tisíce kovadlinek, pocit jako na kolotoči. Myslím, že jsem zvracela. Pak jsem usnula.
To bylo prvního dubna…
O pár dní později jsem se probudila v nemocnici, a podle toho, jak mi bylo děsně zle, jsem usoudila, že asi zůstanu naživu.
Teď už uplynuly týdny, bolest odeznívala, modřiny, odřeniny a tržné rány pomalu mizely, ale rány do hlavy, které jsem utržila, se stále ještě ozývaly. Poté co jsem odešla z nemocnice, zmocňovaly se mě divné pocity; měla jsem menší či větší potíže se svými smysly – každopádně to byly obtíže tak nápadné, že mě přiměly vrátit se do nemocnice.
Doktora Skellehera jsem neznala. Když jsem dorazila na pohotovost, měl službu jen on sám. Táhlo mu na třicet a očividně potřeboval kávu. Na hlavě mu sedělo nízké vrabčí hnízdo – což jsem připisovala spíš nedostatku vkusu než pokusu o módní výstřelek – a pod očima měl tmavé váčky, tedy spíš cosi jako pytle na brambory. Oblečení pod bílým pláštěm vypadalo solidně. Vzadu nad límcem byl vidět úzký kožený řemínek, který opět mizel pod rozhalenkou jeho bavlněné košile.
Když jsem mu vyprávěla o svých potížích, vše se mi znovu rychle odvíjelo před očima jako film.
Některé obrazy vystupovaly jakoby z mlhy nebo impresionistického obrazu – jako když se díváte do zrcadla v koupelně plné páry. V nemocničním pokoji jsem nikdy nemohla s jistotou říci, kdy tam lidé doopravdy byli. Zdálo se, že proplouvají tam a zase zpět, měnili podoby. Můj sluch se choval nepředvídatelně, chvílemi jsem vnímala bzukot, mumlání, klokotání vody a také zvuky podobné šustění vaty v uších. Řekli mi, že to je normální u pacientů s otřesem mozku a že se to spraví. Ale… některé z příznaků se zhoršovaly.
Například mě dost znepokojilo, když jsem propadla nemocniční postelí.
Z postele jsem se nedostala bez pomoci sestry nebo doktora. Myslete si o mně, že jsem problémový pacient, ale odmítala jsem vykonávat potřebu do bažanta; rozhodla jsem se používat toaletu jako důstojný člověk. Tahle fáze ještě ušla, i když to nebyl zrovna taneček s Fredem Astairem; ale dostat se zpět do postele bylo horší.
Když jsem vycházela z koupelny, dělalo se mi zle. Světlo v místnosti trochu pohaslo, postel se zdála být najednou strašně daleko, někde hluboko za zamlženým zrcadlem. Tápala jsem k posteli, cloumala mnou zimnice, poléval mě pot, žaludek se mi houpal; z mlhy mi před očima vystupovaly výjevy jako z pitev a vražd. Vnořila jsem se do chladné páry, když výjevy začaly přecházet ze šedé do kouřové a téměř černaly. Postel mezi tím vším neurčitě prosvítala jako pastelový mihotavý kvádr. Nejdřív jsem se jí dotkla holení, chytila jsem se za ocelové kování a přitáhla se za ně. Na okamžik jsem spočinula na studené vlhké matraci jako leklá ryba a oddychovala jsem. Pak se postel najednou posunula a já propadla skrz.
V tu chvíli se světla v místnosti rozjasnila a vše opět nabylo zřetelných obrysů. Sestra vešla zrovna ve chvíli, kdy jsem dopadla na podlahu. Pochopitelně mi vynadala. Pak zavolala zřízence, aby mě zdvihl a uložil zpět do mé vlastní postele, která byla o dobré čtyři stopy dál.
Zvláštní, předtím mi připadalo, že v pokoji byly tři postele, ale sestra řekla, že v téhle místnosti nejsou tři postele od šedesátých let, kdy proběhla přestavba.
A příhoda z předešlého rána byla už opravdu ta poslední kapka.
Moje tvář v zrcadle vypadala stále děsivě. Kolem levého oka se rozlévala fialová modřina, která vybíhala směrem ke kořenu nosu, opisovala linii obočí a znovu stékala přes lícní kost a spodní čelist až do strašidelného zelenofialového obojku. Spodní ret a ucho jsem měla ještě potrhané a oteklé. Všechny modřiny a otoky zhyzdily mou tvář natolik, že připomínala opuchlý škleb z batikované látky. Vše, co jsem zepředu viděla ze svých vlasů, bylo dole roztřepené jako starý slaměný smeták. Většina z toho ale ještě sahala po ramena.
Jenže potřebovala jsem se vrátit do práce, musela jsem zaplatit účet za pobyt v nemocnici a také mě čekala schůzka. A tak jsem se uvolila k denním lázním – což byla kombinace salonu a mučírny – a doufala jsem, že mě tamní personál dá do kupy a vrátí mi lidskou podobu, abych už nevypadala jako Frankensteinovo monstrum po velkém flámu.
V županu, pantoflích a s ručníkem na hlavě jsem ťapkala k místnosti s párou, kam mě na patnáct minut uložili, abych se prý uvolnila a roztáhly se mi póry. Snažila jsem se klidně sedět a relaxovat, ale v hlavě mi bzučel roj včel.
Položila jsem si ruce na spánky, křečovitě jsem tiskla oční víčka k sobě a snažila se pomalu zhluboka dýchat, ale pach kouře mě přinutil otevřít oči. Pára kolem mě se začala vinout a stáčet do tvaru čínského draka a jeho obrys tvořil mlhavou bránu.
Rozhlížela jsem se vyjeveně kolem sebe, ale nebyl tu nikdo, kdo by mi řekl, že je to jen světelný klam. Tenká průsvitná pára mě hřála na kůži, ale mlha u brány byla hustá a tmavá jako kouř a ledově studená.
Z nitra brány probleskovalo bledé světélko, tepalo a rozrůstalo se v pulzující sloup tekutého světla. Obracel se mi žaludek, v útrobách jsem cítila nutkání zvracet. Zápach kouře se měnil v pach rozkládajících se těl a zatuchlé vody.
Vztáhla jsem ruku, ale pak jsem ucukla zpět. Ať se ten svíjející se mrak vzal odkudkoli, nechtěla jsem se ho dotknout. Skrčila jsem se na lavici a bušila hlavou o zeď, jak se kolem mě rozlézala nemyslitelná hrůza.
Prsa mi sevřela náhlá úzkost, dech se úžil a vázl v hrdle. Určitě jsem vykřikla: „Ne!“ Objevil se úzký pruh záře a proťal mlžnou bránu. Trhla jsem hlavou do míst, odkud přicházelo světlo. Jedna z elegantních zaměstnankyň lázní nakukovala dovnitř ze skutečných dveří.
Zeptala se, jestli jsem v pořádku.
Zalapala jsem po dechu a rozhlédla se. Jen pára, obyčejná pára, která voněla čerstvou vodou a borovým dřevem z lavic. Žádný sloup světla. Žádný kouřový drak ani smrtelný puch.
Odpověděla jsem, že je mi dobře, jen jsem usnula. Ale mráz mi běhal po zádech.
Byla jsem pevně odhodlaná okamžitě utéct.
Preložila: Petra Kubašková
Šerochodec 01
ŠEROCHODEC
Autorka: Kat Richardsonová
Väzba: pevná s prebalom
Rozmery: 145 × 205 mm
Počet strán: 288
Cena: 259 Kč (orientačná cena: 10 €)
(vyjde 22. 02. 2012)
Kat Richardsonová
Úspěšná americká spisovatelka, která se věnuje především žánru urban fantasy. Na výsluní přízně čtenářů ji vynesl cyklus Šerochodec (Greywalker), kde představila sympatickou Harper Blainovou.
Kat byla už od dětství vášnivou čtenářkou. Možná ještě více než fantastika jejímu srdci učaroval detektivní žánr, což je ostatně patrné i z její vlastní tvorby. Miluje především tanec, zpěv a divadlo, jízdu na motorce, střílí z pistole. Žije v Seattlu, kde bydlí i s rodinou na lodi, a stále se angažuje v kampani za legalizaci fretek jako domácích mazlíčků v Kalifornii.
Kat vystudovala novinařinu. Její profesionální začátky jsou přitom spojeny s prací pro počítačový průmysl, RPG hrami a dokonce i filmovým scénářem. V žánru debutovala v roce 2006 právě románem Šerochodec (Greywalker 2006), na který vzápětí navázala dalšími příběhy Harper Blainové v románech Poltergeist (2007), Underground (2008), Vanished (2009), Labyrinth (2010), Downpour (2011) a Seawitch (vyjde v 2012).
Kombinace paranormálních motivů, urban fantasy a detektivky si právem získala sympatie čtenářů v mnoha zemích celého světa.