…made in Černobyl…
Procházel jsem se po zasněžené krajině, když pak se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Kolem mě totiž proletělo prase a za ním hned dalších pět. Zběsile mávaly křídly a hnaly se severním směrem.
Na mobilu jsem vytočil číslo mého kamaráda Sergeje, prasopsychologa.
„No? Co je?“
„Prasata. Jak to, že letí na sever? Vždyť i dítě ví, že prasata v zimě odlétají do teplých krajů na jihu. A teď je navíc leden!“ zařval jsem do mobilu téměř hystericky.
„Petře, uklidni se. Na to se už pár dní snaží přijít každej prasopsycholog v zemi. Zatím se shodujeme pouze v tom, že tenhle rok je nějakej divnej.“
Mobil stydlivě pípl, aby mi oznámil ukončené spojení. Naštvaně jsem ho strčil do kapsy a odešel domů.
–
Prasata, všude prasata! A to je teprve únor. Poletují si kolem oken paneláků a kálí na chodce. A jsou nějak agresivní, jedno mi málem uhryzlo ucho. Sakra, co se to děje?
Crrrr. Telefon. Je to šéf z práce.
„Peťulko, broučku, mohl bys na chvíli?“
Další prase, tohle aspoň nelítá.
„Samozřejmě.“
„Vážně?“ jeho hlas zní hodně potěšeně.
„Ne!“ prásknul jsem s telefonem a pro jistotu jsem ho vypojil ze zdi.
Skoro bych přísahal, že právě kolem mého okna proletělo prase a v kopytech si neslo žehličku.
–
Je březen a zatímco sníh mizí, stavy prasat rostou. Co je ještě divnější, kradou žehličky. Na co je potřebují?
Mobilem se už několik dní snažím dovolat k Sergejovi, ale nebere to. A jiného prasopsychologa neznám, přece jen nejde o tak rozšířené povolání jako prostitut nebo právník.
Alespoň si zajdu do samoobsluhy pro pár sprejů Antivepř®.
–
Duben se za kamny bohužel neodehrává, pranostika asi nepočítala se současnou situací.
„Tu máš, ty hajzle!“
Prasata začala být agresivnější. Mrchy růžový. Jedna bachyně mi skoro ztopila moji novou napařovačku. Včas jsem jí posprejoval (prasnici, ne žehličku). Teďka dodělává na podlaze. Už to má spočítaný, mrcha, už si nezachrochtá.
Ještě jeden běh do obchodu, Antivepře® dochází.
Kriste, ta prasata ho pětkrát zdražily! No, co se dá dělat…
A k večeři si dělám vepřové steaky z té čuňačky.
Vida, někdo zvoní, asi pošta.
–
Květen, kdesi v nemocnici.
Au! Bolí mě celý člověk. Co se vlastně stalo…?
Jo, už si vzpomínám, šel jsem otevřít a za dveřmi bylo prase. Dalo mi ‚jelito kopyto bolíto‘ a já se složil. Ale kde to jsem?
„Doktore?“
Nikde nikdo. Vstávám a jdu na chodbu. Přijde ke mně sestřička.
„Á, jdi ode mě, ty svině!“
To nemyslím jako nadávku, ze sestřičky se vyklubala prasička.
–
Červen jsem strávil opět v mém bytě. A nejsem už sám.
„Ale Diano, na co ty žehličky?“
Diana chrochtne : „Naše královna bude snášet, tak na zahřívání vajec.“
No jo, to je přece logické.
Ještě bych měl vlastně říct, kdo je Diana. Vzpomínáte si na tu sestřičku v nemocnici? Tak to je ona. Děsně milá kvíkna, když jsme se poznali blíž.
Ona ta prasata nejsou tak špatná.
–
„Dejte mi padesát žehliček.“ Celý červenec jsem si vzal dovolenou a nakupuju pro Dianu žehličky, aby s nimi mohla odletět ke královně a stoupnout tak na žebříčku světového vepřínu.
„Vy jste se zbláznil, teď jich mám na skladě jen třicet.“
„No tak sem s nima!“
–
„Už snáší !“ chrochtala šťastně Diana, jen co jsem přišel unaven domů z práce. Musel jsem pracovat třikrát tolik, protože někteří zaměstnanci se prostě nedostavili.
Dal jsem jí pusu na rypáček a podrbal jí za uchem, to má obzvlášť ráda.
Je srpen, takže to budou selata vylíhlá v říjnu.
Mimochodem, od té doby, co znám Dianu, jsem se nedotkl vepřového na talíři…
–
Diana jen září radostí nad vajíčky (taky je už září). Dokonce mě vzala na audienci ke královně. To je třicetimetrová bachyně s tisíci struky. A jako jediné prase nemá křídla.
Vajíček měla kolem sebe hromadu.
„Padesát tisíc,“ prozradila mi sama královna a při tom se zarděla. To znamená, že ještě víc zrůžověla.
–
„Křup křup,“ dělaly skořápky.“Křup křup křupity křup!“
Díky blahodárnému teplu žehliček se právě začínají líhnout první selata a mžourají na svět. Je divné, že nemají křidýlka.
Spořádaně se střídají u královny, vždy po tisíci kusech a sají jak o život.
Diana teď s nimi tráví většinu času a já s ní.
–
Je to divné, ale během listopadu Dianě křidýlka nejdříve zčernala a pak odpadla. A ostatním prasatům taky.
Až teď jsem si všimnul, že se někam poděli ostatní lidé. Už jsem dlouho nikoho nezahlédl, nepočítám-li prasata.
Zkouším obvolat mobilem všechny svoje přátele, ale nikdo to nebere.
Večer mi Diana vysvětlí, že se přece něčím krmit musí. No, to je logické.
Tak mě ale napadá, proč jsem toho byl ušetřen?
–
Když jsem se probudil, kolem mě byly mříže.
Cela? Skoro. Klec. Ale luxusní. Se šatnou, koupelnou, velikou televizí a umělým vytápěním, které se činilo, takže ani nebylo poznat, že venku už je prosinec.
A já v ní byl sám a na ceduli před ní bylo napsáno: ‚Člověk, homo sapiens, poslední exemplář tohoto druhu. Prosíme nekrmit!‘
Ale i tak mi občas Diana přinese nějakou dobrotu.
Tenhle rok byl vážně nějakej divnej.
Neletěla náhodou támhle na obzoru kráva?
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý týždeň jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž potrvá, kým budú prichádzať príspevky.
- Existujú čiastkové uzávierky, ktoré budú oznámené s dostatočným predstihom. Ku dňu čiastkovej uzávierky sa uskutoční vyhodnotenie poviedok, ktoré boli publikované medzi dvoma čiastkovými uzávierkami.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov, názor redakcie a hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.