 |
Symbol modrého býka nás zavádí do Boiohemy, krajiny kdesi na sever od Limes Romanum, do doby, kterou dnes datujeme jako konec čtvrtého století našeho letopočtu. Mezi čtyřmi pohořími protékají řeky Wildahwa, Albis či Swarta, území je rozděleno mezi několik národů, a mezi nimi se potulují římští vyzvědači…
Lupus – Vlk, občanským jménem Arminius Mustela, se pohyboval v této krajině dlouho a poznal ji důkladně. Při jedné ze svých cest se stal svědkem vyzvedávání zlatého pokladu – a nejenom to, stal se i jeho majitelem, jak jinak, než za cenu lidského života. To ovšem Vlka nijak nevzrušovalo, lidský život – alespoň tedy cizí lidský život – pro něho mnoho neznamenal.
Krak Maeg Brano se rozhodl pomstít smrt svého bratra, i když jedinou stopou, která ho mohla zavést k vrahovi, byl šíp s charakteristickým kováním špičky. Lupus spojil svoji poslední práci pro Imperátora s vyzvednutím ukrytého pokladu. Leoderich, syn Sígwulfův, zahlédl v tůni lesní děvu…
Mnohovrstevný děj představuje čtenáři římskou villu stejně jako pohanskou osadu Lun či sídlo Hřivnaté paní. A také chamtivost, lásku, pomstu, věrnost, čest či zradu – vlastnosti, které patří k lidskému rodu a které s jinou epochou jen přebírají odpovídající šat a slovník.
Období, do kterého je román zasazen, mnoho věrohodných historických pramenů nepokrývá a, jak autoři poznamenávají, vědecké pokusy o lokalizaci některých místních názvů se liší často až o stovky kilometrů. Je to sice mnohem méně, než třeba v případě Atlantidy, ale přece jenom to jsou chyby velikostí srovnatelné s územím, kterého se týkají. A tak oba autoři mnohdy museli použít svoji (jak již víme, velmi bujnou) fantazii či z více lokalit zvolit tu jedinou, nevědecky správnou a pro příběh vhodnou. Čtenář – puntičkář však najde na konci knihy mapu a rejstřík, ve kterém je původ místních jmen zachycen.
Myslím si, že čtenářovu prožitku prostudování místopisu pomůže, ať již ho absolvuje naráz na počátku četby nebo průběžně, když se objeví nové místní jméno. Byť Wildahwu může i laik ztotožnit (dokonce správně) s Vltavou, u jiných řek to již tak snadné není. Podobně i osadu Lun jen málokdo dobrovolně umístí do blízkosti dnešních Loun – a ani cit pro zvukomalbu nepomůže s lokalizací Kotisu. Komu ale studium map vadí, obejde se bez něj.
Františka Vrbenská a Leonard Medek ze všeho nejvíce napsali pravděpodobnou rekonstrukci naší minulosti, dílo, které je z tohoto úhlu pohledu možné srovnávat s pracemi Eduarda Štorcha. U něho je možná zdroj kmenového zvířete Branů – havrana (vedle Lovců mamutů patří ke Štorchovým dílům také Osada havranů). Magie v knize příliš nenajdete, i Kotisina kněžka může být lidskou bytostí, či spíše několika lidskými bytostmi. Snahu o historickou nerozpornost dokládá i soupis použité literatury. Ten má snad stovku položek, a k tomu přidejte ještě šestici konzultantů.
Příběh svojí téměř absencí magie se vzpírá zatřídění do kategorie fantasy, ale stejně tak se jako historická próza příliš označovat nedá. Je to zvláštní – a podle mého názoru úspěšný – pokus o vytvoření uměleckého obrazu naší možné historie, pokus, který pro svoji dějovou linku nejspíš v paměti čtenářů zůstane déle a důkladněji, než mnohé z popisných pramenů, které autoři použili.
Obálka Jany Šouflové je namalována k příběhu – obsahuje jeho důležitý motiv, sponu ve tvaru modrého býka, se kterou se v ději mnohokrát setkáme. Redakci uteklo několik chyb, ale oči mi netrhaly a pokud vás příběh zaujme, nejspíš si jich nevšimnete. V dodatcích je vedle zmiňované mapy, rejstříku názvů a historického přehledu také vyprávění autorů o sobě i o příběhu modrého býka a jejich SF bibliografie.
hodnocení: autorské 8/10, redakce 8,5/10 (za prostor pro mapy a za dodatky vůbec)
Františka Vrbenská, Leonard Medek: Stín modrého býka
obálka: Jana Šouflová
Straky na vrbě, 2001
441 stran, 225 Kč, brožované
ISBN 80–86428–21–5