Rozhovor s interpretmi audioknihy Terror: Niektoré veci je lepšie nechať na fantázii poslucháča

Dan_Simmons_Terror_audio_OneHotBook
Luptak_Benes_Stransky_Novotny_Jenista - interpreti_Terror_OneHotBook
Martin_Stransky_kpt_Crozier_Terror
Vladislav_Benes_kpt_Franklin_Terror

Prednedávnom sme uverejnili recenziu audioknihy Dana Simmonsa Terror. Spracovať túto rozsiahlu knihu do zvukovej podoby sa podujalo české vydavateľstvo OneHotBook a výsledkom je takmer tridsašesťhodinová jazda labyrintom ľadu, snehu a desivých udalostí. O ich práci na tejto knihe sa s interpretmi Martinom Stránským, Davidom Novotným, Vladislavom Benešom, Ivanom Luptákom, Janom Vlasákom a Petrom Jeništom zhovárala Šárka Jančíková.


Čím vás román Terror nejvíc oslovil?

Martin Stránský: Podle mě to byl strašný masakr. Už jenom když si představím, že jsem dvě zimy zavřený někde, kde není vůbec nic, a navíc s vybavením z devatenáctého století… Divím se, že jich za tu dobu neumřelo víc. Je to vlastně obdivuhodné – všechny podobné objevitelské výpravy v historii jsou z dnešního pohledu naprosto neuvěřitelné. V současnosti je to v podstatě sranda – když si vezmete kvalitní větrovku a vyrazíte na Mount Everest, pokud budete mít kliku, nic se vám nestane. Ale tenkrát s vlněnými kabáty a třinácti vrstvami, které museli mít na sobě, to muselo být peklo, už jenom co se týče hygieny.

David Novotný: Na začátku se příběh tváří, že je strašně romantický, záslužný, hrdinský a dobrodružný, že výprava objeví novou obchodní cestu, aby si zkrátili trasu zase někam jinam. A potom se po cestě zaseknou, vlastně ztroskotají v ledu. Samozřejmě tuší, že k tomu může dojít, ale doufají, že se jim to nestane. Bylo to takové „hurá, hurá“, všichni si mysleli, že uspějí. A potom najednou skončí uprostřed ničeho…

Vladislav Beneš: Když jsem byl malý kluk, hltal jsem knížky o severu, o Aljašce, o Yukonu, přečetl jsem celého Jamese Olivera Curwooda. K podobným dobrodružným příběhům o objevování zemí, které se většinu času ukrývají v letu, jsem měl skutečně velký vztah. Mým velkým snem tehdy bylo se tam vydat a jet se psím spřežením – aspoň kousek a aspoň chvilku v tom sněhu, v tom tichu a klidu. To mě velmi oslovovalo, protože to bylo tak vzdálené, byla tam čistá příroda a ticho a jenom zvířata. V Terroru mě oslovilo to samé, i když je to jiné, protože tam mě s nimi trošku mrazilo. Ivan Lupták: Je to poutavý příběh podle skutečné události, kdy se velká expedice vydá hledat kratší obchodní cestu a uvízne v Arktidě. Je to zajímavé čtení, trochu komplikovanější, není úplně pro každého, ale je to dobré. Podmínky, ve kterých tam přežívají, jsou otřesné a do toho vstupuje tajemná postava Eskymačky, která nemůže mluvit, protože má vyříznutý jazyk, a záhadně mizí a zase se vrací. Moje postava John Irving ji svým způsobem miluje a stará se o ni.

Jan Vlasák: Bylo to moc pěkné čtení, i když drastické. Námořníci jsou několik let uvěznění v lodích zamrzlých v ledové krajině, docházejí jim zásoby, mají halucinace a jsou zesláblí. K tomu setkání s přízraky, fantaziemi a duchy a hrozivým monstrem. Když jsem si představil, že to skutečně proběhlo, opravdu to mnou otřáslo. Ale seriál, který byl podle románu natočený, jsem neviděl – myslím si, že podobné věci je lepší nechat na fantazii posluchače, protože každý má jinou zkušenost a jinou imaginativní výbavu. Buď má něco načteného, nebo má zážitky. Obraz je hrozně určující, ten vám vlastně všechno doslovně vyjeví, až už nezbyde prostor pro hru. Takže audioknihy jsou podle mě v tomhle smyslu bohatší než jakkoli dokonale zpracovaná filmová či televizní adaptace.

Petr Jeništa: Celý příběh jsem znal, i když jsem pak při nahrávání audioknihy četl jenom svoje pasáže, protože jsem viděl seriál. Historické příběhy mám rád a líbí se mi o to víc, když jsou takhle skvěle udělané a úžasně napsané – takže jsem to hltal od první do poslední stránky.

Vypočujte si ukážku z audioknihy Terror


Znali jste okolnosti tragické výpravy sira Johna Franklina už před četbou audioknihy? Dohledávali jste si o ní něco?

Martin Stránský: Hodně jsem o tom přemýšlel, ale nezjišťoval jsem si nic. Z tehdejšího hlediska byl jejich postup správný – dneska už si můžeme připadat chytřejší, protože už tam někdo byl, už to známe. Myslím si, že v oceánech nás ještě čeká dost překvapení… Co my víme o tom, co je pod námi?

David Novotný: Kouknul jsem se na ten seriál a pak jsem si lehce googlil, ale víc než je toho v knížce a v seriálu, se člověk stejně nedozví, protože teprve poměrně nedávno, před několika lety, objevili postupně vraky obou lodí. Našly se také nějaké deníky, ale přesto podle mě ještě existuje prostor pro pábení, přimýšlení.

Vladislav Beneš: Fascinovalo mě, co to člověka tak žene dopředu, pořád něco objevovat, pořád někam strkat čumák. To zkrátka musíte obdivovat.

Jan Vlasák: Z historie jsem pouze věděl, že to je reálný příběh a že výpravu objevili po strašně dlouhé době a docela nedávno. A mimo jiné i podle deníčku, který sepsal právě Thomas Blanky – tedy „moje“ postava –, zrekonstruovali, jak to mohlo vypadat. Mám ale pocit, že Danovi Simmonsovi nešlo ani tak o historickou explikaci, ale spíš o vytvoření zážitku a zachycení zkušenosti z úcty k tomu příběhu. A právě tahle autentičnost té dlouhotrvající nekončící a beznadějné hrůzy a toho, jak se nezadržitelně blíží konec, mě nejvíc oslovila. Není tam skoro žádná naděje. A přesto se klene velikost lidí, kteří dokážou žít s vědomím, že konec bezpochyby přijde, dokážou si pomáhat a držet se nad vodou, i když někdo nemá nohu nebo půl nohy a jsou zesláblí, vyhládlí…

Petr Jeništa: Jelikož se zajímám o historii, o Franklinově výpravě jsem samozřejmě věděl. Stejně jako Scottovu jsem ji měl zapsanou v mysli alespoň v hrubých obrysech, takže při sledování seriálu i čtení románu jsem tak trošku věděl, co se tam bude dít. Ale samozřejmě mě to ponoukalo si ohledně toho dohledávat i další věci, třeba i jen proto, abych si ujasnil, jak moc se fikce drží skutečných událostí.


Jak byste charakterizovali „svoji“ postavu? Co vás na ní jako interpreta nejvíce bavilo?

Martin Stránský: Pro mě je kapitán Francis Crozier předobrazem dobrého velitele. Je to člověk, který umí číst lidi, umí s nimi zacházet a je odvážný a schopný vzít na sebe zodpovědnost – což se dneska už vůbec nenosí. Stejně jako se nenosí čest a hodnoty, které jsou s ní spojené… Charakterově je to člověk, se kterým bych si asi rozuměl – ačkoli má v příběhu i slabší období, ale nakonec se rozhodne postavit realitě a čelit jí. Francis Crozier je přímý, je jasné, co chce, a řekne to na rovinu, nepoužívá žádné kličky, vytáčky. S podobnými lidmi se mně osobně jedná dobře, takový přístup mi sedí.

David Novotný: Bavilo mě, jak je Harry Goodsir jiný než já. Obvykle hraju spíš hromotluky a burany, zatímco on je vzdělaný – jeden z nejvzdělanějších na obou lodích. Je to doktor, ke kterým mám vždycky blízko, a je zvídavý, přívětivý a bytostný humanista, který se do poslední chvíle snaží věci zkoumat přírodovědně a medicínsky. Na tu výpravu jel především poznat lední medvědy i jejich chování a ještě kvůli tomu, že bude užitečný i jako lékař. Je to chirurg, takže v příběhu i pitvá. Je jiný než ti ostatní chlapi, ale dobrodružná duše je v něm taky. Nemá zodpovědnost za rodinu, jako mám teď já, protože evidentně žádnou rodinu nemá, takže přebírá zodpovědnost za lidi na lodi.

Vladislav Beneš: Nejen na kapitánovi Johnu Franklinovi, ale na všech zúčastněných se mi líbí, že v sobě mají něco, co je táhne, aby se vzdali pohodlí – a teď nemyslím jenom nějakého kanape –, neřkuli rodiny, a vydali se něco probádat s nejistým výsledkem. Ale nejistým nejenom v tom smyslu, jestli přijdou na něco nového nebo nepřijdou, ale hlavně jestli to vůbec přežijí.

Ivan Lupták: John Irving je obyčejný kluk, který se na tu expedici dostal v podstatě náhodou – vydal se na ni z dobrodružných pohnutek a s tím, že až se z expedice vrátí, tak o tom napíše knížku, která ho proslaví. Je to takový mladý floutek, spíš kluk, toužící po dobrodružství, který ztroskotá v mrazu a pak tam několik let přežívá. To muselo být dost strašné. Já osobně nejsem takový dobrodruh ani nejsem mořeplavec. Ztroskotat na několik let v těchto podmínkách, to asi neláká nikoho…

Jan Vlasák: Připadalo mi naprosto fascinující, jak román život Thomase Blankyho postupně devastuje a jak on přes to přese všechno pořád drží. Nejdřív to bylo ještě v pořádku, pak proběhla velká bouřka a vichřice, kdy musel být na palubě i v tom zničujícím čtyřiceti- či padesátistupňovém mrazu, což si ani nedokážeme představit. Jako dítě jsem zažil pětatřicetistupňové mrazy, ale i to bylo šílené, to člověk vydržel tak půlhodinky venku a pak utíkal domů. A když si představíte, že oni byli zabalení jenom v tehdy dostupných oděvech, už to samo o sobě je děsivé.

Petr Jeništa: Cornelius Hickey je bezskrupulózní ksindl určený k přežití. Takovíto jedinci se vyskytují v jakékoli době a jsou to ti nejživotaschopnější z nás. Hickeyho jsem samozřejmě považoval za nejsympatičtějšího, protože je homosexuální, a zároveň za největšího padoucha, protože žere lidi. A tohle spojení pro mě bylo tak hratelné, že když jsem se dozvěděl, že mám v audioknize ztvárnit právě jeho, tak jsem se na něj velice těšil.

Audioknihu Terror si môžete okamžite stiahnuť na Audiolibrix


Co bylo při přípravě a nahrávání příběhu nejobtížnější? A co vás naopak nejvíc bavilo?

Martin Stránský: Obtížná byla ta velmi rozvitá souvětí, místy to bylo podle mě až moc květnaté. Když máte větu, do které jsou vloženy tři další, tak se v tom ztratíte, i když si to čtete jen v duchu, natož nahlas. Takže znova a vymyslet to nějak, aby ten přesah přes ty tři vložené věty vydržel, a to bylo občas na palici. Asi na to neexistuje žádný recept. Pomáhá snad je to, že když už to nejde, větu hlasem ukončíte a začnete novou. To je jediný způsob, jak se z toho dostat. Ale snažil jsem se to číst tak, jak je to napsané. Ještě jsem měl trošku problém s výslovností některých jmen a názvů.

David Novotný: Pro mě je nejobtížnější, když už čtu tak dlouho, že začínám dělat chyby a vnímám, že to začíná být technicky nedokonalé, ale přesto musím učíst ještě třeba pět stránek. Jsem omezený časem, kdy můžu do studia přijít a ty tři, čtyři hodiny tomu věnovat. Takže ve chvíli, kdy už bych třeba chtěl skončit, musím ještě vydržet a něco přečíst, protože pak už mám málo prostoru na další nahrávání. Jinak se obtížně čtou jména námořníků, kterých je tam požehnaně. Měl jsem tam i úsek, kdy jsem mluvil inuitsky, přepisoval jsem výpověď umírajícího Inuity. Byla to docela sranda, takový kv, kv, kva, timubu… To byl těžký moment, jinak to byla zábava. Stejně jako u každého jiného textu mám radši, když se něco děje, když v něm jsou dialogy a přímé řeči, než když se popisuje, kam dopluli a kolik tam čeho bylo. Nemám rád popisy a vždycky ožiju, když se postavy baví mezi sebou. Líp si to představím.

Vladislav Beneš: Dlouhé věty mi potíže nečinily, protože jsem zvyklý načítat dokumenty, kde jsou dlouhá souvětí, která jsou občas poměrně nesrozumitelná. Ale jak jsem četl jenom ty své pasáže, musel jsem se vždycky znovu zorientovat v ději, jelikož jsem nevěděl, co se mezitím stalo. Nicméně mě to bavilo, protože mám rád sever a obdivuju lidi, co něco podobného dokázali, zvlášť v těch podmínkách a s vybavením, které měli, a šlo jim při tom o život.

Ivan Lupták: V knize jsou komplikovaná souvětí, proto bylo někdy náročné udržet myšlenku a linku. Text se někdy zacyklí a zakudrnatí, takže rozklíčovat, co tím chtěl autor říct a jít po té myšlence, byl občas oříšek.

Jan Vlasák: Obtížný mi připadal překlad, který místy dodržuje syntax originálu, kde jsou dost komplikované věty. Když se snažím zachovat smysl a seřadit ty skládané věty, je to pro češtinu velký problém. Připadá mi lepší to rozsekat na kratší větičky, ale to by zase nezachovalo původní tón. Takže pak bylo obtížné udržet smysl od začátku do konce souvětí dlouhého třeba přes půl stránky.

Petr Jeništa: Já jsem tam vysloveně obtíže nevnímal. Ale bavilo mě, když se Hickey zbaví posledních zbytků svědomí a vládne celému svému oddílu – když se stane Bohem.


Jak jste vnímali fantastickou rovinu jinak historického příběhu? Čím pro vás byl onen „tajemný netvor“?

Martin Stránský: Myslím si, že je to trochu psychosomatické. Když najdete trup oddělený od hlavy, tak to pravda bude asi těžko psychosomatické, ale valná většina toho, co tam námořníky pronásleduje, jsou vlastně jejich představy.

David Novotný: Podle mě je duch toho místa. Občas prohlašuju, že planeta se brání, že nás potrestá za to, jak se k ní chováme  takže tohle místo se taky nějakým způsobem bránilo. Ač na duchy nevěřím, věřím ve zvláštní sílu a energii. Tohle je navíc popsané tak, že to záměrně nepůsobí úplně důvěryhodně. Je to nějaká síla, ať si to každý pojmenuje, jak chce  byl to tvor třikrát větší než lední medvěd, zvíře, které je hodně ochotné chodit po dvou… Na duchy nevěřím, ale tady se hodně nabízí interpretace, že to byl duch toho místa, duch zemřelých duší, šamanů, Inuitů, který ochraňuje zbytek té pevninky a jejich způsobu života. Prostě tam řádí něco, čemu námořníci říkají „ta věc z ledu“.

Vladislav Beneš: Když je člověk v nouzi a jeho tělo je v nějakém napětí nebo šoku, může se stát, že z komára udělá velblouda. Stačí vichřice nebo polární záře a fantazie pracuje. V člověku tyhle extrémní podmínky asi mohou vyvolat nějakou fata morgánu. Námořníci tam zůstali uvězněni několik let, sami, v zimě, kolem sebe bílo, umírali… a když potom vidíte nějakou černou tečku, myslíte si, že to je bůhvíco. Nedokážu si představit, že to někdo mohl prožít. Musí to být hrůza. Jan Vlasák: Mám pocit, že to všechno jsou víceméně halucinace propojené s reálným ledním medvědem, který je hodně dlouho pronásleduje. Podstatná část příběhu je, že nestvůra, která se nejprve objevovala jen ve fantazijních obrazech ve zvláštních polárních zářích, se najednou zhmotní a prolne s reálným medvědem. A jak jejich fantazie pracuje, jak jsou obluzeni hladem, a všechno se zvětšuje, najednou se jim zdá třímetrový, takže se tam neustále prolíná skutečnost s fantazií, až realita přijde a vykoná své.

Petr Jeništa: Mohla by to být i nějaká paralela k určité vnitřní temnotě, která člověka užírá, až ho nakonec sežere. A možná že čistě měsíčná noc je na to ta nejlepší doba. Těšil jsem se na každé zjevení netvora, protože to byla taková mystická vložka, která do toho historického příběhu sice v jistém smyslu tak úplně nepatří, ale jakožto čtenáři, posluchači nebo divákovi se mi tam samozřejmě moc líbil.

Knihu Terror si môžete objednať aj ako CD v reprezentatívnom balení s portrétmi účinkujúcich a mapou


Posádka výpravy

Martin Stránský – kapitán Francis Crozier
Vladislav Beneš – kapitán John Franklin
David Novotný – doktor Harry Goodsir
Ivan Lupták – tretí poručík John Irving
Petr Jeništa – temovačov pomocník Cornelius Hickey
Jan Vlasák – ľadársky majster Thomas Blanky
Jiří Hromada – steward nižších dôstojníkov John Bridgens
Robert Mikluš – hlavný loďmajster Harry Peglar
Daniel Rous – druhý palubní dôstojník Charles Des Voeux
Miloslav König – Crozierov steward Thomas Jopson
Lukáš Příkazký – plavčík Robert Golding


Terror – audiokniha
Žáner: horor
Autor: Dan Simmons
Vydavateľstvo: OneHotBook
Rok vydania: 2018
Jazyk: český
Interpreti: Martin Stránský, Vladislav Beneš, David Novotný, Ivan Lupták, Jan Vlasák, Jiří Hromada, Robert Mikluš, Daniel Rous, Petr Jeništa, Lukáš Příkazký, Miloslav König
Dĺžka trvania: 35 hodín 51 minút
Formát: MP3 na stiahnutie (2038 MB)


Súvisiaci link

Recenzia – Dan Simmons: Terror – audiokniha


15. januára 2019
Fandom SK - PR