Rozhovor: Jan Kotouč

Jan Kotouč patrí už roky medzi najčítanejších autorov fantastiky v Čechách, ale aj na Slovensku. Známa je séria príbehov z alternatívnej histórie Čiech, zo sveta Českých zemí či Sektor Hirano. S jeho prácami sa môžeme stretnúť aj v zborníkoch. Naposledy to bola poviedka práve z autorových Českých zemí nazvaná Po velké bouři. Je ženatý a žije v Prahe. Okrem písania učí na jazykovej škole a univerzite. Je to ale človek, ktorý nezostane na mieste, ale rád sa púšťa do nových vecí a výziev. Preto bolo veľmi príjemné zistenie, že začal písať ďalšiu sci-fi sériu, z ktorej prvá kniha, Hranice impéria, vyšla už tento rok. Takže sme sa rozhodli autora vyspovedať – aby sme mali čo najčerstvejšie novinky z prvej ruky, ale aj preto, aby sme vám tohto milého, zaujímavého a rozhľadeného človeka predstavili trošku bližšie.

---

Kedy si v sebe objavil spisovateľský talent?

Já ani nevím, co to přesně ten „talent“ je a jestli ho někdo někdy objevil, ale tak nějak od dětství jsem rád vyprávěl příběhy. Pokud jsem viděl film, sám jsem si ho přehrával a vylepšil. Ačkoliv nejsem jedináček, nejradši jsem si vždycky hrál sám. Nikdo mi do toho nekecal a mohl jsem hrát za všechny postavy. To mi zůstalo a tak píšu knihy.

O čom boli tvoje prvé texty?

První věc, kterou jsem napsal, byla Star Wars fanfikce v roce 2001. Potom jsem psal další a další fanfikce a časem některé začaly být i dobré. Říká se, že každý autor se musí vypsat. Opravdu psát se naučíte jenom tím, že napíšete něco špatného a v příštím díle ty chyby nebudete opakovat. Když jsem napsal své první příběhy ze sektoru Hirano – novelu Příliš blízké setkání a román Pokračování diplomacie, z toho nejhoršího jsem se vypsal. Autor samozřejmě chce, aby každá další kniha byla lepší než ty předchozí.

Existuje niekto, koho by si nazval svojim spisovateľským vzorom?

David Weber, jeho série Honor Harringtonová mě naučila spoustu věcí o tom, jak udržet rozsáhlý příběh a jak budovat komplexní a uvěřitelné světy. A jsem rád, že po letech jsem se s ním i mohl seznámit a stali se z nás přátelé (a založil jsem a devět let vedl jeho česko-slovenský fanklub).

Túto otázku kladiem každému… Prečo sa venuješ práve žánrom fantastiky?

To je vlastně jednoduché, sci-fi rád čtu a sleduju. Většina autorů chce psát takové příběhy, které by si sami rádi přečetli, kdyby je napsal někdo jiný. Takže píšu svůj vlastní oblíbený žánr.

Máš odložené niektoré zo svojich prvých prác? Dali by sa upraviť, prípadne vydať?

Nad tím jsem poslední dobou přemýšlel. Některé mé pozdější fanfikce jsou podle mě docela dobré, je tam spousta nových postav (nikdy mě nebavilo psát o filmových postavách, i do fanfikcí jsem si vymýšlel vlastní). Občas přemýšlím, že bych některé vzal, převedl to ze světa Star Wars do vlastního sci-fi prostředí a poupravil. Vždycky to bylo víc o událostech a hrdinech, takže by to nebyl takový problém, možná se k tomu za pár let dostanu.

Jan Kotouč a história… Máš ju rád, a preto si začal písať sériu Nad Českými zeměmi, či presne naopak, neznášaš históriu, preto si vymyslel tú svoju, alternatívnu?

Historii mám rád. Do té míry, že jsem si na univerzitě vybíral všechny historické nepovinné předměty, které byly v nabídce. A na střední nechala učitelka radši přednášet rovnou mě, když se probírala 2. světová válka. Historii mám rád, hlavně 20. století. České země tedy vycházely z toho nadšení pro historii a hlavně námořní bitvy – nikdy jsem nezapřel inspiraci Milošem Hubáčkem. Alternativní historie mi potom umožnila vyprávět úplně vlastní příběh v historických kulisách.

Kde si čerpal nápady na túto knižnú sériu?

České země jsou výjimka v tom, že tam přesně vím, odkud ty prvotní nápady přišly. Na jednu stranu jsem v roce 2012 začal pracovat v logistice a řešil jsem dokumenty ke kontejnerovým lodím cestujícím po světě. Na stole jsem měl prostírání s mapou světa a tak jsem se na ni často koukal a jezdil si po té mapě nějakýma fiktivníma lodičkama. Zároveň jsem v té době začal hrát Civilizaci V a moji nejoblíbenější mapou byly ostrovy, mapa, kde je spousta malinkých ostrůvků. A časem jsem si začal říkat: „Co kdyby někde v alternativní realitě byl zatopený svět a většina válek by probíhala na moři?“ Potom přišla otázka: „Co kdyby jedním ze států bylo Česko, které má teď moře? A s ním by tam mohlo být i Slovensko ve velkém království?“ A tak to šlo dál.

Tom Clancy řekl, že zápletku jakékoliv knihy vymyslíme tak, že si pořád pokládáme otázky: „Co kdyby?“ a „Co potom?“

Patríš medzi tých, ktorí prispeli svojou troškou aj do edície Agent JFK. Ako sa ti písala takáto špecifická story, kde si len jedným z mnohých, ktorí Johna Francisa Kovářa formovali? Viem, že pri písaní tohto typu treba dodržiavať isté pravidlá a mantinely.

JFK umožňuje autorům vybrat si nějaké historické období a prostě se vyblbnout. Opět jsem se vrátil ke svému zájmu o 2. světovou válku a poslal Kováře do Normandie s 82. výsadkovou divizí a přidal k tomu pár atomovek.

Protože můj JFK byl součástí sady dílů, ve kterých se JFK vypořádává s následky zničení agentury, měli jsme několik schůzek s Mirkem Žambochem, Jirkou Walkerem Procházkou, Mílou Lincem, Zbyňkem Holubem a Petrem Totkem, abychom si ujasnili, o čem bude který díl, kde se začne a kde se skončí. Samozřejmě jsme dostali i jakousi „bibli“ té série, jak fungují alternativní světy, co je v nich možné, co není, jaký je jako hrdina Kovář, jaký Vega apod.

Sektor Hirano je zase z iného súdka. Čím je pre teba osobitá práve táto sci-fi séria?

Hirano byla moje první kniha, první série a první nefanfikce, kterou jsem napsal, a vždycky bude. Chtěl jsem psát příběh o velké válce ve vzdáleném koutu galaxie. Lidi proti lidem a k tomu nějaké mimozemšťany. Měl jsem a mám rád světy Honor Harringtonové, Babylonu 5, Battlestar Galacticy nebo hry Starcraft a inspirován tím vším jsem začal psát vlastní svět. Je to příběh lidí jedné velké války na obou stranách, máme tam vesmírné bitvy, pozemní boje, akce špionů a diplomatů a do toho všeho fušují i nějací tajemní mimozemšťani.

Děj jsem měl od začátku rozvržený na sedm románů a tak jsem to i zakončil. Zjistil jsem, že čeští a slovenští čtenáři mají na jednu stranu rádi série a na tu druhou se bojí, že série nebude dokončená, že to autora přestane bavit nebo že to nakladatel nebude už chtít vydávat. To se nestalo a Hirano je kompletní venku a hotový.

Čítala som, že Hranice impéria budú tetralógia. Ako je možné, že vopred vieš odhadnúť, koľko častí bude daná edícia obsahovať?

Podobně jako u Hirana, série Hranice impéria byla od začátku rozvržena na konkrétní počet knih. Mám sepsané poznámky, co se stane v kterém díle, a vím, odkud a kam příběh jde. Vím tedy, že hrdinové většinu svých okamžitých problémů vyřeší na konci čtvrté knihy.

Svět Hranic impéria – Centrální impérium – jsem ale rozmýšlel s tím, že do něj zasadím i další příběhy, které mě ještě nenapadly. Takže počítám s tím, že pokud si získají přízeň čtenářů, přijde třeba nějaká navazující série ze stejného světa.

Keď si písal Hranice impéria, urobil si na FB anketu kvôli menu istej postavy. Vyhralo meno, za ktoré som hlasovala: Erika. Je pre autora problém vymýšľať stále nové krstné mená a priezviská? Kde sa inšpiruješ?

Není to problém, většinou přijde na to, o jak důležitou postavu jde. Jména hlavních hrdinů vymýšlím většinou déle. Například hlavní hrdina Hranic impéria se původně měl jmenovat Daniel Hanson, ale to jméno bylo až moc obyčejné a když jsem ho googlil, vyhodilo mi to asi dvacet podnikatelů ve Skandinávii. Tak jsem přidal jednu slabiku a udělal z toho fiktivní příjmení Hankerson.

U vedlejších postav si nejdřív ujasním, co je to zhruba za národnost (u sci-fi je to volnější než třeba u Českých zemí) a potom si najdu seznamy jmen dané národnosti a hledám něco, co mě zaujme.

Eriku Hankersonovou – Danielovu matku – jsem původně měl pojmenovanou Ramona, ale to se i mně samotnému při psaní šíleně pletlo s Danielovou sestrou Radanou. Jednu jsem musel přejmenovat a Radana mi přirostla k srdci víc. A tak jsem se rozhodl, že nechám čtenáře navrhovat jména a z nich jsem vybral tvoji jmenovkyni Eriku :)

Ďalšia otázka súvisí s tou predchádzajúcou. Ako si vymýšľaš svojich hrdinov? Berieš si ako podklad ľudí z bežného života? Je niektorá tvoja postava napísaná podľa skutočného človeka?

Napsaná podle skutečného ne (některé postavy jsou pojmenované po fanoušcích, například těch, co přispěli na mou crowdfundingovou kampaň, kde to byla jedna z odměn). Postavy ke mě prostě nějak přijdou a pak se zamyslím, jaké vlastnosti jim dám. Někdy je to o tom, co sedí nejlíp do příběhu, někdy o tom, co prostě sedí k postavě.

Sci-fi žáner si vyžaduje znalosť mnohých technických a vedeckých informácií. Venuješ sa štúdiu fyziky, astronómie, najnovších hi-tech technológií, zbraní, bojovej taktiky… alebo máš osvedčených poradcov?

Bojové taktiky mám nějak vžité ze studia vojenské historie a upravím je pro vesmírný boj a vesmírné reálie. Ale na všechno mám technické poradce, kterých se ptám. Já sám mám jen velmi povrchní znalosti spousty vědeckých oborů, které se hodí pouze k psaní knih a na všechno ostatní jsou k ničemu.

Aké scény sa ti píšu najľahšie a s ktorými naopak bojuješ najviac?

To strašně záleží na okolnostech. Asi nemůžu říct „jdou mi dialogy“ nebo „nejdou mi akční pasáže“, spíš mě někdy zastaví nějaká scéna a nevím, čím to je. Často pak zjistím, že tu scénu bylo potřeba napsat jinak, třeba z pohledu jiné postavy, a najednou se to píše samo. Příklad byl třeba u Tristanské občanské války, kde jedna z hrdinek měla zachránit jinou dívku před dvěma vojáky. Ale nešlo mi to napsat, hrdinka vyběhla a jako Rambo zmlátí dva vojáky… a co jako? Nakonec jsem to změnil tak, že celá scéna je z pohledu té napadené dívky, snaží se bránit, panikaří, pak je zachráněna. V té chvíli čtenář řeší její emoce a ne to, jak přesně hrdinka zmlátila dva násilníky a scéna funguje líp.

Platí to i u velkých bitev. Napsal jsem mraky vesmírných i pozemních bojů, ale když jsem letos psal třetí díl Centrálního impéria, jedna vesmírná bitva mi tam vůbec nesedla a nešlo mi ji psát, předělával jsem ji asi třikrát (a já scény moc často nepřepisuju, jakmile jsou už napsané). Nakonec jsem usoudil, že ta scéna v knize vlastně vůbec není nutná a místo, abych z toho dělal klasický boj v „kotoučovském stylu“, udělal jsem to jako scénu, kde jiný hrdina sleduje záznamy z bitvy a cítí se bezmocně. Vidí bitvu, vidí, že tam umírají jeho přátelé, a nemůže s tím nic udělat. Vlastně jsem opět jen změnil úhel pohledu. 

Dá sa skĺbiť zamestnanie, písanie a rodina? Nevadí manželke, že ako známy spisovateľ musíš svoj čas venovať aj svojim fanúšikom?

Tuhle otázku jsem dal přečíst své ženě, mrkla na to a poznamenala: „Tady se vlastně ptají, jestli je tvoje žena p…?“

Takže ne, není, kdyby jí to vadilo, tak by si mě nebrala a já bych si nebral ji.

Co se týče kloubení práce a psaní, tím, že psaní tvoří asi polovinu mých ročních příjmů, je to vlastně taky práce. Zároveň je to koníček, něco, co chci dělat, i kdybych nemohl dělat cokoliv jiného.

Na práce mám štěstí, že to většinou jde skloubit. Měl jsem práci na plný úvazek, kde jsem měl dobré peníze, ale spoustu stresů, řešení korporátních blbostí a když jsem přišel domů, jednoduše jsem neměl mentální kapacitu na psaní. Nakonec jsem dal výpověď a šel pryč. Nic jiného jsem neměl, ale nemohl jsem tam už zůstat. Tehdy jsem si uvědomil, že musím být asi spisovatel, jinak bych totiž byl úplný idiot (ne že by se ty dvě věci vylučovaly :) ). Potom jsem měl lepší práci v nakladatelství a od roku 2015 jsem na volné noze, učím na univerzitě, učím angličtinu ve firmách, dělám spoustu jiných menších věcí a k tomu píšu. A skloubit se to dá výborně.

Publikuješ aj v angličtine. Ako sa ti podarilo dostať svoje práce medzi anglicky hovoriacich čitateľov? Bola to náhoda, tvrdá práca, či šťastie?

Tam to bylo ve stylu „udělej si sám“. Sledoval jsem hodně nezávislých autorů (tzn. „indies“ od slova independent) jako třeba Joanna Pennová, Marko Kloos nebo Nick Webb. Rozhodl jsem se najít a najmout si překladatele a v létě 2018 jsem udělal crowdfundingovou kampaň na zafinancování překladu. Mám úžasnou překladatelku Isabel Stainsby, se kterou se mi výborně pracuje a která momentálně dokončuje překlad pokračování Hranic impéria. První díl jsem vydal skrz své nakladatelství Arbiter Press přes Amazon a podobné platformy (tištěnou i elektronickou). Byl to risk a všechno se tam teprve učím. Lidé se ptají na prodeje, ty jsou jak kdy, když tam máte jednu knihu, není to moc žádné terno, ale jenom první měsíc mi vydělal víc než můj první román v češtině před deseti lety. Takže to asi jde :)

My už vieme, že sa najbližšie budeš venovať pokračovaniu Hraníc impéria. A čo potom? Máš aj iné, dlhodobejšie plány? Prípadne, máš plány popri plánoch, ako napríklad poviedka do novej zbierky či niečo nové v angličtine?

Budu pokračovat v Hranicích impéria a v Českých zemích. Povídky se mi teď objevují ve dvou antologiích – Ve stínu magie, kde mám povídku Obléhání, a potom jsem napsal v angličtině povídku odehrávající se v post-apokalyptické jižní Moravě, která vyšla v antologii From the Ashes. Pro radost si teď taky píšu jednu povídku z 2. světové války (asi svou fascinaci tím obdobím nezapřu :) , až ji dopíšu, budu teprve řešit, kam to pošlu.

Vieš už, kedy najbližšie zavítaš na Slovensko?

Na Slovensku budu za pár týdnů (rozhovor sa robil s predstihom, pozn. red.) na Comics Salónu – Istroconu v Bratislavě, kde budu povídat jednak o jednom fanfilmu, na kterém jsem se podílel a hlavně také budu moderovat besedu na moje oblíbené téma „Jak se (ne)živit psaním“.

Posledná otázka. Je nejaká otázka, ktorú ti ešte nikdy nikto nepoložil, hoci ty na ňu túžiš odpovedať? Prosím, máš priestor!

Nevím, jestli se na to ještě nikdo neptal, ale vím, že takové ty oblíbené otázky, co mě vždycky fascinovaly, jsou: „Jaký je váš proces?“ a vždycky jsem přemýšlel, co bych na to odpověděl. Jako jak píšu.

Tím, že některé dny chodím do práce a na schůzky, tak nemám žádný pravidelný denní řád, ale když píšu román, snažím se psát 2000 slov denně. Když mám hodně jiné reálné práce a ne každý den mám čas, snažím se napsat 10 000 slov týdně. Ono to zní sice hezky, ale taky jsou chvíle, kdy prostě nenapíšu nic, a když to nejde, tak to nejde. Pro začínající autory dodám, že důležitá je spíš pravidelnost než nějaký konkrétní počet slov, znaků nebo normostran. Nemusíte psát 2000 slov, stačí třeba 500, to je na každém. A každý autor se postupem času zrychluje. Výhoda psaní po velkých kusech spočívá v tom, že se člověk udrží v příběhu, není to nějaké patlání po kouskách, kde tu a tam napíšu větu, když mám zrovna čas. Po dopsání románu si potom dám delší pauzu a dělám jiné věci, aby se mi dobily baterky. V té odpočívací fázi jsem třeba zrovna teď.

Ďakujeme za rozhovor.

---

Jan Kotouč je profesionál každým kúskom svojho počítača a pera. Ak ste sa s jeho tvorbou ešte nezoznámili, urobte to. Je to plodný autor a je z čoho vyberať. Ak chcete horúcu novinku, počkajte na zbierku známych českých autorov Ve stínu magie, kde bude aj jedna jeho poviedka. Prípadne sa s ním príďte zoznámiť priamo na niektorý z conov, na ktorých sa zúčastňuje ako hosť.

---

Súvisiaci link

Recenzia – Jan Kotouč: Hranice impéria

---

Ena