 |
Jsem sám v bytě. V noci. Ve tmě. Do očí mě pálí zář obrazovky. Píšu povídku. Progresivní chujovinu, jak by řekl můj spolubydlící. Je o spisovateli, co také píše povídku. Sám v bytě. V noci. Ve tmě. Je to horor. Hlavně proto, že se mi krátí čas do uzávěrky.
Dalších pár úderů a věta je u konce. Přestože zatím napsal slabých pět řádků, připadal si vyčerpaný. Dostal žízeň, tak se napil vody.
Odložím prázdnou sklenici a zkontroluju čas. Tři čtvrtě na jednu. Ještě chvíli a půjdu si leh-nout. Dopsat to můžu dopoledne.
Pár chladivých doušků ho sice osvěžilo, ale stejně musel bojovat sám se sebou o každé slovo. Věděl, že kdyby se snažil trochu potlačit věčnou prokrastinaci, mohl dávno mít první náčrt románu. Co náčrt, možná i verzi pro testovací čtenáře.
Promnu si oči a podívám se na papír s poznámkami ke knize, který mi leží na stole. Akční sci-fi – jako každý správný český spisovatel. Jenom se té idey držet a nenechat ji umřít v šuplíku s jinými nápady.
Přemýšlel, proč se vůbec pachtí s nějakou blbou povídkou, když by radši mohl energii věnovat pořádnému třísetstránkovému čtivu.
Kdybych neměl tak vyčerpávající práci, mohl bych se víc obout do psaní. Deset tisíc znaků denně, za měsíc bych měl hotovou půlku románu. Třeba i víc.
Vzpomněl si, jak proseděl pět měsíců u počítače, aniž by byl jakkoliv produktivní. Zítra začnu, říkal si každý den. Nakonec celý rok pro různé účely recykloval dva texty. Nyní lhal sám sobě o náročné práci.
Kdyby byly ryby v prdeli… Navíc prorazit v Čechách bez povídek nejde. Nebo bez známostí, jako kdekoliv jinde.
Vloni slavil velký úspěch – s jednou prací v soutěži skončil na jedenáctém místě, čímž překonal i každoroční přispěvatele, avšak brzy dostal studenou sprchu. Do tištěného sborníku šli právě oni a jeho dílo nikdo nechtěl vydat ani na internetu.
Soustřeď se, řeknu si. Pět minut přetahuju a skoro nic jsem nevyplodil. Aspoň dvě strany mu-sím dotáhnout do konce, na tohle mám dost silnou vůli. Vůli, nebo obsendantně kompulzivní poruchu.
Zahleděl se na poslední větu a zapřemýšlel, zdali dobře použil čárku. Ačkoliv obvykle chyby nedělal, teď si nebyl jistý.
Sakra, zanadávám v duchu. Přece nebudu za debila, co nezná interpunkci. Otevřu internetový prohlížeč a zadám adresu jazykové příručky. Jenže najednou dostanu nápad, jak rozvinout příběh a rychle se pustím do toho. Na čárky bude dost času při editaci.
V zápalu se dostal skoro do třetiny druhé strany. Člověk, o kterém psal, zrovna uslyšel za dveřmi šramot, jak se něco ozvalo z vedlejší místnosti.
„Co to bylo?“ zašeptal sám pro sebe.
Přímo se neleknu, přesto mě na pár vteřin pohltí ochromující hrůza – a myslím to doslova, ne jako řečnický obrat. Ruce držím natažené nad klávesnicí a napínám uši. Ticho. Přísahal bych, že jsem zaslechl něčí šepot. Ale to je přece nesmysl, jsem tu sám.
Racionální úvahou zavrhl možnost původu zvuku z jiného zdroje než vlastní představivosti. Jakmile se uklidnil, raději zkontroloval stav textu.
Čtyři sta osmdesát šest slov, dva tisíce devět set dvacet sedm znaků. Za necelou hodinu a půl na mě docela slušný výkon.
Spokojeně pokýval hlavou nad délkou i formou. Bizarní povídka se mu líbila mnohem víc než rádoby noirová detektivka s upírem, již rozepsal včera.
Protáhnu si záda a už plně smířen se zítřejší únavou se zamyslím nad další částí. Po dlouhé době jsem uviděl nit a opravdu se těším, kam mě dovede.
Neotálel a s nadšením se jal vyťukávat shluky znaků. Byl skoro v polovině maximální povolené délky. Akorát, aby se v ději konečně začalo něco dít. Děs ho polil znovu v okamžiku, kdy se chystal popsat rozléhající se cvakot mačkaných kláves.
Trhavým pohybem otočím hlavu ke dveřím. Tentokrát neslyším žádný šepot, nýbrž tupé du-nění tlačítek, na které dopadají prsty tvůrce. Spolubydlícího jsem však přijít nepostřehl. Na-padne mě podívat se klíčovou dírkou, ale neodvažuji se na rozvrzané židli byť jen nadzved-nout. Tiše sedím a čekám, dokud zvuk neustane. Kdybych uvažoval racionálně, šel bych se rozhlédnout po bytě. Působením nějaké nadpřirozené síly jenom spustím ruce zpátky na klá-vesnici. Řádky se odvíjejí skoro samovolně.
Před vteřinou byl ještě na smrt vyděšený, nyní s podivným klidem zase psal. Nejdelší odstavec, pak se zarazil. Myšlenky se mu pletly; co ten nesmysl, když nevěděl, jak donutit hlavní postavu pokračovat v tvorbě? Rozhodl se pro krátkou pauzu. Přečetl po sobě dosavadní text a zapo-slouchal se do relativního ticha.
Žádný šepot, žádné dunění, pouze praskání zdí starého paneláku a ozvěna nesoucí se ústřed-ním topením. Opřu se. Skutečně jsem něco slyšel, nebo si se mnou hraje unavený mozek?
Promnul si oči a úvahy o nočních běsech nahradil úvahami o dílu. Dokud nenastoupily lehce hororové elementy, byla povídka mnohem lepší.
Zakroutím hlavou a vstanu, abych mohl otevřít okno. Čerstvý vzduch mi udělá dobře. Tedy čerstvý, v Praze…
Zhluboka se nadechl, až ucítil chlad v plicích. Chvíli stál a rozhlížel se po oknech, v nichž se i v tuto pozdní hodinu svítilo. Zrovna se chystal okno přibouchnout, když ho polekala další anomálie.
Při spatření světla, pronikajícího do pokoje přes práh, se mi sevře žaludek. Jestliže vidím jej, musel jsem i doopravdy slyšet všechny ty zvuky. Přemlouvám se, abych se nehýbal. Možná abych opět usedl ke stolu, ignorujíc podivnosti, které mě tuhle noc obestřely. Přes panickou hrůzu vykročím k průchodu do vedlejší místnosti.
Překvapivě si ani nemusel dodávat odvahu. Nohy jako by pracovaly automaticky. Zastavil se přede dveřmi a sklopil zrak.
Záři na dvou místech něco přeruší.
„Lukáši?“ řeknu. „Nedělej si ze mě prdel, vole.“ Položím ruku na kliku.
Chtěl oslovit Lukáše, spolubydlícího, ale řeč mu vypověděla službu. Z druhé strany uslyšel vlastní hlas. Aniž by si to uvědomil, položil ruku na kliku a zmáčkl ji.
„No kurva,“ vykulím oči.
„No kurva,“ vykulil oči.
Koukám na přesný obraz sebe sama. Mezi futry svého pokoje. Můj pokoj je teď na obou stra-nách dveří. Stejný stůl, stejná židle. Věta na monitoru končí totožnými dvěma slovy. No kur-va.
Zvedl ruku a zamával. Ten druhý kopíroval jeho pohyby. Jako by koukal do zrcadla, akorát že ne. Jak se tohle mohlo stát? Odkud se vzala tahle úplně stejná a zároveň jiná realita?
Podívám se na notebook. Copak je ta povídka až takhle progresivní? Ucítím pramínky potu stékat mi po tváři.
Otřel si čelo a udělal několik kroků vzad, aniž by spustil pohled z druhého sebe. Otočil se ke klávesnici a rychle se ohlédl.
Koukám sám sobě do očí. Do očí vzdálených tři metry. Tak jo, jdeme na to.
Uchopil myš. Prsty se mu přitom třásly.
Označím všechny čtyři strany a stisknu tlačítko Delete. Řádky v milisekundě zmizí. Podívám se přes rameno.
Pořád tam byl. Díval se přímo na něj.
Kurzorem najedu na bílý křížek v pravém horním rohu displeje a kliknu na něj.
Chcete uložit změny provedené v souboru? stálo v upozornění.
Z nabídky akcí vyberu položku Neukládat.
Ten druhý už tam nebyl. Ale on také ne. Zůstala po nich jen temnota.
Klíče v zámku zarachotí kolem čtvrté ranní. Lukáš tiše vejde
k sobě do pokoje a všimne si otevřených dveří ke spolubydlícímu.
Obrazovka laptopu svítí, ale kamarád tam není.
Lukáš počítač vypne. Uvědomí si, že je v bytě sám. V noci.
Ve tmě.
„No kurva,“ řekne.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý týždeň jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) ktoré sú oznámené s dostatočným predstihom. Ku dňu čiastkovej uzávierky sa uskutoční vyhodnotenie poviedok, ktoré boli publikované medzi dvoma čiastkovými uzávierkami. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.