 |
(* Pozn.aut.: Komu by už bylo zapotřebí vysvětlovat, co se stalo doopravdy?)
„Hepčíííí!!!“ ozvalo se jednoho krásného jitra roku 1969 na zahrádce blíže neurčeného domu v Roswellu. V malebném to městečku v Novém Mexiku. Důchodci, panu Wilmontovi se nepodařilo do kapesníku zachytit vše, co vyletělo z jeho nosu.
Kromě malého stádečka bacilů, hejna virů a sekretu, odstartovalo do světa i něco velmi podezřelého. Člověk by mohl užasnout, pokud by byl schopný to uzřít, nad dvěma obstarožními a mírně ošuntělými buňkami, které jakoby ani nebyly z téhle planety. A věru, že nebyly.
Jedna, z oněch elementárních částic každého organismu, patřila Kaosrkovi a druhá jeho souputníku a nerozlučnému příteli Qaerzgrovi.
Zasvěcencům není záhadou, kde se vzaly v Novém Mexiku ony základní kameny, v jejich případu spíš štěrk, živých bytostí ufonského původu.
„Hnut hot Was co nour?“ zazněla otázka v jazyce obyvatel systému W4Q, která v přibližném překladu znamenala: „Na kolik let nás to vlastně odsoudili?“
Kaosrkovi, respektive tomu, co z něj v tuhle chvíli zůstávalo, už paměť nesloužila. Na druhé straně se nebylo čemu divit. Zkuste si, coby jedna buňka, dvacet dva let zapamatovat, co se s vámi dělo.
„Mám neblahý pocit, že jsme ještě neskončili,“ dostal vyhýbavou odpověď. Ani Qaerzgrovi se nepodařilo s jistotou uchovat přesnější podrobnosti jejich života, potažmo i následného trestu rozptýlením po Novém Mexiku.
„Už mě to tady sere!“ zavrčela Kaosrkova buňka, jako by měla čím.
„Pochytil jsi jejich výrazy,“ zkonstatoval Qaerzgr.
„Jo, v hospodě. To je jediné zajímavé místo téhle zavšivené planety.“
Kaosrk mezitím nešťastnou nebo snad šťastnou náhodou padl do oka kolem lezoucímu hlemýždi. A to doslova. (Nikdo netušil, kde se tam vzal? Patrně uprchl z nějaké farmy.)
Ještě stačil vykřiknout: „Rychle! Nasedej! Máme odvoz!“
Qaerzgr soustředil veškerou energii svých vnitřních organel a z membrány na odvrácené straně buňky pohotově vykouzlil otvor. Původně chtěl trysku, ale výsledek nebyl úplně totožný s uvedeným technickým zařízením. Důležité bylo pouze to, že se mu právě vynalezenou kloakou podařilo vyvrhnout jistou část nepotřebné hmoty a dosáhnout tím reaktivního pohonu. Dostižení pádícího ulitníka se stalo dílem okamžiku.
–
„Ticho! My jsme tady kápové!“ vřískala jedna ze dvou buněk v mozku jisté půvabné roztleskávačky. (Určitě jste už postřehli, že se jedná o další části dvou odsouzenců. Kaosrka a Qaerzgra.)
„Jen jim dej co proto, ať jim nenaroste hřebínek,“ podpořila svého druha v trestu, Kaosrkova část.
Za dvacet dva let své kariéry v hlavě, dnes mladé a krásné ženy, získaly celkem slušné postavení a ostatní neurony se s nimi příliš nehádaly. Na intelektu zmíněné krásky to nebylo téměř znát. Kromě občasných záchvatů hýkavého smíchu nebo zoufalého pláče se ničím neodlišovala od ostatních, stejně postižených.
„Už mě to tady nebaví…“ Je patrné, že Kaosrk měl i slušněji vychované části svého těla. „Nech mě přemýšlet…“
Pěkná tvářička blondýnky se zachmuřila a v jejím mozku začaly probíhat takové pochody, jaké ještě v životě nezažila.
„Musíme najít ostatní!“ vítězně prohlásila polovina mozkového trustu.
„Koho?“ Qaerzgr měl některé části těla úplně blbé.
„Jak se můžeš takhle ptát?!“ Pokud se buňky umí červenat studem, tak ta Qaerzgrova se určitě začervenala.
„Promiň, dnes mi to nějak nemyslí.“
„Jenom dnes? Musíme najít ostatní buňky, ty podvyživený neurone prasečího mozku!“ ulevil si Kaosrk. „Jdeme!“ prohlásil rezolutně.
–
„Hepčík!“ decentně kýchla slečna, když jí slunce polechtalo na nosíku. Náhle měla pocit, že jí něco chybí. Nebylo divu. Vždyť přišla o téměř celý rozum. Zbývající neurony měly plné ruce práce s řízením nejnutnějších životních funkcí a na takový přepych, jakým je myšlení, jim už nezůstával čas.
–
Všichni v Roswellu a přilehlém okolí se velice divili, odkud se tak náhle bere kýchání mnohých obyvatel. Lékaři, kteří zkoumali onen záhadný jev, to přisoudili alergii na obilný pyl.
–
„Četl jsi noviny?“ ozvalo se do tmy za humny městečka Roswell.
„Ně. Já ťo umím? Čo je ťam?“ odpověděl huhňavý a značně ušišlaný hlas.
Qaerzgrovi se nepodařilo sehnat všechny buňky své tělesné schránky, a tak momentálně usilovně regeneroval části řečových orgánů. Bohužel, i některé oblasti své mozkové kapacity.
„Tak poslouchej a soustřeď se.“ Šest párů očí se upřelo tmou na Kaosrka a tři chapadla usilovně pomáhala pozornosti svého majitele, podepírajíc něco, co by se u Qaerzgra dalo nazvat hlavou.
„Dnes je patnáctého července…“ začal ze široka Kaosrk.
„Který rok?“ padla upřesňující otázka. Stejně hloupá jako ty předešlé.
„To je jedno. Ale abys měl klid – tisíc devět set šedesát devět…“
„Ááá už jsem si vzpomněl!“ vykřikl v náhlém záblesku poznání Qaerzgr.
„Na co?“
„Je to téměř přesně dvacet dva let, co nás odsoudili k rozptýlení.“
„Výborně, překvapuješ mě. Už mě nepřerušuj nebo než ti to vysvětlím, tak nám odletí.“
„Kdo?“
„Přecenil jsem tě. A už ticho!“ rozzuřil se Kaosrk. Konečně mohl pokračovat. „Zítra startuje k Měsíci… to je tamta oběžnice,“ ukázal na noční oblohu, aby předešel další pitomé otázce. „Kosmická loď pozemšťanů, na jméno si nevzpomínám… aha, už vím, Apollo 11. Musíme se tam dostat. Na Měsíci máme starou pozorovatelnu a v ní…“ udělal dramatickou pauzu.
„Intergalaktický přesunovač, či jak se to jmenuje,“ se širokým úsměvem již téměř zregenerovaného ústního otvoru, doplnil Qaerzgr.
„Ne přesunovač, ale transpodér. Ale v podstatě jsi to vystihl,“ souhlasil se svým bouřlivě se vyvíjejícím druhem Kaosrk.
„Tak na co čekáme?!“ Méně rozumově vyspělý přítel, byl najednou krystalická netrpělivost.
–
Jen kojoti by mohli vyprávět o tom, jak se nečekaně z vyschlé trávy odlepily dva stíny a zmizely za obzorem.
Navigace pro ně nebyla žádný problém. Kaosrkovy buňky dostatečně dlouho pobývaly v hlavě jistého profesora geografie. Díky němu, značně roztržitému.
Noční Cape Canaveral, je přivítal září reflektorů a skvostně naleštěným Saturnem 5. Měli dost času, než se kolem dvanácté hodiny polední, následujícího dne ukázal autobus s astronauty.
–
Kaosrk a Qaerzgr čekali, pro jistotu, dole na rampě. Jeden z nich v podobě čerpacího agregátu a druhý, samozřejmě že Qaerzgr, ve tvaru rýče, opřeného o konstrukci výtahu.
Stačil jediný závan větru, který přihnal oblak páry od čerpadel paliva a nikdo si nevšiml, že rýč i agregát se kamsi ztratily. Nikdo by je nahledal v tělech Neila Armstronga a Buzz Aldrina. Ani oni si téměř ničeho nevšimli, pouze se jim na zlomek vteřiny zatmělo před očima.
Teď už se vznášeli, tedy všichni čtyři, podél rampy LC-39A a můstkem vstoupili do svého vytouženého plavidla.
–
Zavřít přilby i vstup. Předstartovní kontrola. Nuda. Odpočítávání.
–
Řev motorů a všechny ty ostatní věci, na které kosmonauty připravovali, Kaosrka s Qaerzgrem šokovali tak, že v tělech svých hostitelů zůstali úplně potichu, jako by tam ani nikdy nebyli.
Jen chvíli se jim zdálo, že se s nimi něco děje. Něco, co se obyčejně v kosmické lodi nestává. Jako by je někam nesli nebo co. Ale potom už byli na oběžné dráze kolem Měsíce a oba vetřelci se probrali, aby převzali iniciativu.
Zážeh brzdicích motorů přistávacího modulu. Potom menší problémy s počítačem.
Netrefili se přesně tam, kam chtěli, ale to Kaosrka netrápilo a Qaerzgr ani nezjistil. Hladké přistání.
Problémy nastaly, až když měl Neil vylézt ven. Qaerzgr byl přece jen objemnější a s tím neohrabaným skafandrem, co měl na sobě, ani nepostřehl nepatřičně silnou gravitaci. I tak se potil jako vrata od chlíva.
Konečně se vysoukal ven a chvíli zíral do prudkého slunce. Původně měl v úmyslu vykřiknout: „Hurá!!“ ale Neilův mozek byl v tom okamžiku tak nabuzený, že z něj vyšlo něco o malých krocích pro člověka a velkých pro lidstvo.
Qaerzgr se přitom otřásl odporem, a aby už nedopustil další zbytečné řečnění, vrhnul se ze schůdků na zem, tedy na Měsíc.
–
Až když se rozplácnul jak široký, tak dlouhý na betonu posypaném pískem a všiml si televizních kamer, zjistil, že se něco pokazilo.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý týždeň jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) ktoré sú oznámené s dostatočným predstihom. Ku dňu čiastkovej uzávierky sa uskutoční vyhodnotenie poviedok, ktoré boli publikované medzi dvoma čiastkovými uzávierkami. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.