Ohnivé pero Q2 2014: Mňáááu aneb kvantová mechanika a relativita je zrádná záležitost

Ohnivé pero

(Poučení pro studenty fyziky a další, kdož se rozhodnou takzvané teoretické experimenty uvést v život.)

O kočkách se ve všeobecnosti říká, že jsou to mazaná, svobodná a nezkrotitelná stvoření, a že si vždycky udělají to, co ony samy uznají za vhodné. Je to pomluva, ale bohužel nebo díky bohu, je v ní skryto i zrnko pravdy velikosti středně velkého melounu. Tohle své tvrzení mohu potvrdit z vlastní zkušenosti neboť čtyři nohy a pěkně huňatý ocas vlastním už dobrých sedm let a jsem tedy značně zkušeným a všemi mastmi mazaným kocourem.

Někdy ovšem, tak říkajíc, padne kosa na kámen a i tak moudrý tvor, za kterého se bezesporu pokládám, sedne na lep člověku, jenž se až donedávna tvářil jako inteligent a nikoliv barbar.

Tohohle zvrhlíka by měli až na kraj světa pronásledovat všichni ochránci přírody, navzdory tomu, že to co udělal, učinil s úmyslem osvětlit odborné i laické veřejnosti temná zákoutí kvantové mechaniky.

Abych nechodil jako kočka, tedy kocour kolem horké kaše. Ten deviant mě zavřel do trouby. Navíc, jak jsem se přesvědčil později, odborná literatura se snažila zmenšit jeho vinu tím, že psala cosi o krabici a čistě myšlenkovém a navíc teoretickém experimentu.

Pěkně děkuji za takovou myšlenku, když vás nainstalují do ocelové bedny o velikosti psí boudy a vy jste pak polomrtvý strachem, jestli se ještě někdy dostanete ven. Abych zdůraznil, tedy vůbec ne mrtvý a zároveň živý, což vyjde v průměru nastejno, ale polomrtvý.

V jedné zemi je prý v návodu na použití tohohle zařízení napsáno, že se dovnitř v žádném případě nemají dávat živé kočky. To je samozřejmě chvályhodné, ale i tak si myslím, že je to jen další pomluva. Vždyť onen stát se pyšní tím, že je kulturním a vzdělaným společenstvím.

Ale pojďme k věci, tak říkajíc k jádru pudla. (To je velmi pěkné úsloví, hlavně když si člověk, fuj, kocour představí, toho čokla drceného krutou realitou.) Sedím v zšeřelé troubě a koukám (pro věčné šťouraly, musím zkonstatovat, že zavřené dveře jemně nedoléhají), že vedle mě se ledabyle válí skleněná ampulka označená lebkou s nápisem KCN-HCl (pro ty, kteří se nesetkali s chemickým názvoslovím, jedná se o kyanid draselný jinak též nazývaný cyankáli ve společnosti kyseliny chlorovodíkové) a vedle ní leží jiná, pro změnu bez viditelného označení ve všeobjímající se jednotě s Geigerovým počítačem částic. Všechny tyto tři věci jsou propojeny s ocelovým závažím takovým způsobem, který mě nenechává na pochybách o tom, že pokud Geiger začne tikat o trochu více, než je radiační pozadí, ampulka s kyanidem a kyselinou bude rozdrcena rafinovaně umístěnou hmotou a já se posléze odeberu do kočičího nebe.

Ten tyran, říkejme mu třeba Erwin, trpěl utkvělou představu, že cosi není v pořádku s kvantovou teorií a snažil se svým pokusem dokázat její nedokonalost. Pokoušel se spojit čistě náhodné jevy mikrokosmu s jevy takříkajíc z naší běžné reality a tudíž neúprosně zákonitými. Proč právě já musím zosobňovat tuhle realitu, jsem nepochopil.

Vteřiny se propadaly do nenávratna a pravděpodobnost rozpadu radioaktivního izotopu v neoznačené ampulce se zvětšovala v přímé úměře s mým vztekem a chutí nakopat Erwina do zadku. Kdybych byl alespoň kocour v botách, potom by uskutečněné přání nabylo patřičné razance a vnitřního uspokojení. Takhle si neustále musím připomínat, že má mysl ještě není mrtvá a každá situace má východisko. I když jejím vyústěním někdy bývá kočičí hřbitov.

Pro vaše ozřejmění, vysvětlím podstatu onoho zvrhlého pokusu slovy, která jsem zaslechl čirou náhodou včera u večeře. Erwin, s fanatickým výrazem ve tváři přesvědčoval jiného, podobně postihnutého dvounožce, že každou věc, ať už je jakákoliv, je možné popsat pomocí vlnové funkce, ale zároveň se tento předmět, než se na něj podíváme, chová jako pevná částice. A tedy tudíž i já, jsa zavřen v troubě, jsem vlnou a zároveň též hmotnou částicí a navíc se vyskytuji ve dvou stavech. Jako živý i jako mrtvý kocour. Což má na svědomí ono rafinované zařízení, o kterém jsem se zmínil výše.

Tohle všechno funguje ovšem jen do té doby, než nějaký až příliš horlivý ochránce zvířat otevře troubu a zjistí, jak si se mnou zahrálo její veličenstvo – kvantová neurčitost. Od toho okamžiku jsem buď mrtvý anebo živý kocour.

Kompletně je to velmi učené a jako mnoho takových věcí, když je prožíváte na vlastní kůži i blbé. Hovořili ještě něco o zhroucení vlnové funkce a podobné nesmysly. To už mě ani za mák nezajímalo.

Teď, když vám to tak vysvětluji, mě náhle osvítila spásonosná myšlenka. Jedná se právě o ta dvířka. Já jsem za nimi, ale zároveň je za dveřmi i výše zmíněný kočičí terminátor. Celé je to pouze otázka relativity. Z toho vyplývá, že i jeho bytí závisí od toho, kdy někdo, v tomto případě já, otevře dveře. Tato myšlenka mne přinutila k zlomyslnému úsměvu, a pokud někdo z vás již viděl usmívajícího se kocoura, ví, že to nevěští nic dobrého.

Bez meškání jsem se odhodlal uvést svou geniálně rafinovanou myšlenku do reality a ovlivnit tím paralelní světy možných událostí. Zacouval jsem k zadní stěně, abych získal co největší rozběh a jako koule vystřelená z dalekonosného děla, vyrazil vpřed. Dveře se rozletěly, mně se zajiskřilo v očích, ale než mi mdloby zastřely vědomí, stačil jsem pohledem způsobit zhroucení vlnové funkce svého tyrana.

Nic zlého netuše, seděl za stolem a uslintaným prstem listoval v knize pojednávající o jedenáctidi­menzionálních prostorech, strunách a podobných nesmyslech. Nutno poznamenat, že nad hlavou měl polici s bytelným a nejméně pět kilo vážícím bronzovým hmoždířem.

Když jsem opustil svoje vězení, příšerně se lekl a vyskočil. Ani nestačil použít své oblíbené zaklínadlo, které obvykle znělo jako „Jedeš, potvoro!“ anebo jiné, stejně mocné. Celkem náhodou se přesně strefil hlavou do police a pětikilová hmota na ní potom, již jen poslušná Newtových gravitačních zákonů, dokončila dílo zkázy.

Teď leží na zemi, krev mu teče z rozbité lebky a jeho stav je jednoznačný. Žádné ani mrtvý ani živý. Pouze jediný – mrtvý.

Dobře vám radím, nezavírejte kočky do trouby. Nikdy nevíte, jak se zachovají zákony kvantové mechaniky. Mňáááu.

  • Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
  • Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
  • Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý týždeň jedna až dve.
  • Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
  • Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) ktoré sú oznámené s dostatočným predstihom. Ku dňu čiastkovej uzávierky sa uskutoční vyhodnotenie poviedok, ktoré boli publikované medzi dvoma čiastkovými uzávierkami. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
  • Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
  • Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
  • Viac v pravidlách súťaže.

6. októbra 2014
Jan A. Braun