 |
Ten den, co jsem zjistil, že mám AIDS, byl rozhodně jeden z nejlepších dnů mého života. Kdybyste mi tohle nechtěli věřit, věřte mi aspoň to, že byl jeden z nejzlomovějších.
Sedím na chodníku a koukám na kolemjdoucí bytosti. Elfové, skřeti, dokonce i víly, prostě všichni už se takhle ráno nechali zase pohltit každodenním shonem. Šedavé ušmudlané oblečení mi na místech, kde jsou díry, začíná každým dnem víc a víc profukovat. Ano, podzim se pomalu blíží. Zajímavá věc, co jsem za ty roky vypozoroval je, že s úbytkem slunečních paprsků ve všech roste jakýsi neklid. Strach z toho, že když opadne poslední listí, nebude se za co schovat. Budou muset čelit každý svým myšlenkám a pocitům, žádné letní divoké párty, kde by se sami před sebou mohli schovat.
Jak jsem řekl, koukám na bytosti. A koukám na ně rád. Nějak se netajím tím, že je to teď hlavní náplň mého života. Jen občas přijde smutek a já najednou lituju, že jsem je takhle nezajímal dřív. Víc se o ně nestaral.
A! Zrovna mi statná trolka hodila do košíku pěkný ranec peněz. Když se skláněla, podíval jsem se na ni a lehce se usmál. Když se naše oči setkaly, rychle zrak sklopila k zemi. Nemám jí to za zlé. Tohle byla ještě docela dobrá reakce. Většina se na lidi mně podobné dívá skrz prsty. Jako na vyvrhel společnosti. Na odpad.
Na městské věži právě začalo odbíjet poledne. To je pro mě takový signál, že se mám pomalu zvednout, vzít košík a nechat vchod do metra za zády. Jako každý den i dnes moje kroky směřují do místního parku, kde už na mě na třetí lavičce čeká Fergus. Vsadil bych se, že tohle není jeho rodné jméno. To pro něj bylo pravděpodobně moc těžké na zapamatování. Abyste si nedělali domněnky, Pepa není postižený, jen si pamatuje věci vlastním způsobem a vlastním způsobem je taky s ostatními sdílí. Jako většina trolů, co znám. Nejvíc se vlastně za tu dobu, co ho znám, naučil od malinkých víl, co si sem do parku chodí hrát. Možná odtud pochytil to jméno.
Přisednul jsem si k němu.
„ Ahoj Františku, už se na tebe moc těšit. Moc, moc, moc,“ hlásil mi ochotně. „Však já na tebe taky.“ Oči mu jen svítily. „Je hehe,“ zasmál se a při tom se nemotorně plácnul rukou přes ucho. „A maminka s tebou? Tady?“ Pokaždé se ptá s takovou nadějí v hlase. „Ne,“ odpověděl jsem, „dneska ne.“ Někomu by se mohlo zdát, že mu dávám plané naděje. Mohli byste si myslet, že když je mu sto pětatřicet a bydlí v parku, jeho máma si pro něj nepřijde. To přece nikdy nemůžete vědět jistě. Schoulil se ke mně a já ho poplácal po vyhublých, mozolovitých zádech. Mám pocit, že snad pokaždé, když zjistí, že mu nevedu jeho mámu, udělá si rodiče ze mě. Nevadí mi to. Vždycky jsem chtěl děti, ale kvůli mé nemoci to samozřejmě nejde. Při objetí mu zase polovina vyžebraných peněz skočila z klobouku do kapsy.
Když jsem zabalený v proděravěné staré dece usínal, nemohl jsem si na protější straně parku nevšimnout statné trolky. Byla mi neskutečně povědomá. Ano! To je ta, která mi dnes ráno vhodila do košíku peníze. Ale to nebylo všechno. Jakoby mi někoho připomínala. Chvíli jsme se navzájem pozorovali a až měla opravdu jistotu, že ji vidím, rychlými kroky odešla pryč do noci.
A tak začalo moje nejmagičtější období života.
Druhý den ráno, když jsem seděl na lavičce a pozoroval Ferguse, jak si v parku hraje s malými vílami, přišla za mnou a posadila se vedle mě. Vyvolalo to ve mně velice příjemný pocit. Možná proto, že nám donesla dvě teplé pletené deky. Chvíli jsme se jen tak dívali na hrající si bytosti, když v tom našla odvahu konečně promluvit. „ Jste šťastný?“ otočila se na mě. Tohle mě popravdě trochu překvapilo. Žádné: jak se dnes máte? nebo: to je ale krásný den, že? Ne, žádné prázdné otázky. Zeptala se napřímo. „Ano, popravdě jsem šťastný.“ „Obdivuhodné vzhledem k vaší situaci. Mnoho bytostí by to bralo jako katastrofu. Jsem přesvědčena, že jen málo z nich by odpovědělo ano a ještě míň s takovou upřímností,“ usmála se.
Tak nenuceně a přirozeně snad ještě do mého světa nikdo nepřišel. Svět jako by byl film, který se začal přehrávat zrychleně. Začala chodit každý den. Občas nám přinesla sladké oříšky, jindy novou šálu. A co Fergus? Doslova si ji zamiloval. Byl schopen hrát si s ní hodiny a hodiny v parku, jeho smích se rozléhal přilehlými ulicemi. Rád jsem se na ně ze své lavičky díval. Bylo mi trochu smutno, protože jsem začal pociťovat, jak si nemoc pomalu přebírá kontrolu nad mým tělem čím dál víc a víc.
Jedno ráno jsem se tak třásl zimou, že mě to až probudilo. Když jsem se posadil, hrozně jsem se rozkašlal. Podíval jsem se do dlaně, kterou jsem si zakrýval ústa, a byla na ní krev. Díky Bohu, že zrovna přicházela Emma. Když mě uviděla, na nic nečekala. Vzbudila Ferguse. Podepřeli mě a vydali jsme se do blízké nemocnice. Tam mi okamžitě dali vypít celou sklenici odporné šťávy a uložili mě do postele. Nevím, jestli to byl lék nebo jed, ale tekutina ve mně nevydržela ani dvě hodiny. Emma i Fergus se od mého lůžka nehnuli ani na vteřinu. Obdivoval jsem ho, protože vidět mě v tomhle stavu asi nebyla pěkná podívaná, ale on to zvládal velice statečně. O smrti jsem mu už dřív vysvětlil, že je to přirozená součást cyklu, takže teď ani neměl potřebu mít nějaké histerické scény. Občas se trochu lehce rozplakal, tak jsem ho na utišení hladil po tváři.
V nemocnici jsme vydrželi celé tři dny. Já o nechutných šťávách a oni sedící na židlích vedle mě. Čtvrtý den ráno jsem se probudil a věděl jsem, že naposledy. Ne věděl, ale cítil. Moje tělo se cítilo lehké, jako chmýří pampelišky, jenom fouknout. Doktoři už mi ani večer nedonesli šťávu. Byl jsem jim vděčný, že moje tělo i můj žaludek můžou odcházet takhle čisté.
Najednou jsem začal lehce kašlat. Chtěl jsem kašlat silně, ale moje tělo už bylo příliš slabé na takové otřesy. Fergus ke mně rychle přistoupil z jedné strany postele a Emma z druhé, každý mě chytili za jednu ruku a pomalu mě položili zpátky na lůžko. Skláněli se nade mnou, drželi mě a já se na ně jen tak díval. Čím déle jsem se díval, tím mi to bylo jasnější. Už vím, koho mi Emma připomíná. Jak to, že jsem si toho nevšimnul dřív? Podle toho, jak se najednou objevila, když mi začalo být hůř. Jak si s ní Fergus rozumí. Jak se o něj dovedla tak rychle postarat.
Když jsem naposledy zavřel oči a můj dech vynesl všechen zbylý kyslík z plic, měl jsem jasno. Přece jen se Fergusova máma našla. A dokonce úplně sama.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.