 |
Na první pohled se zdála být křehká, ale měla srdce bojovnice. Tmavě modré vlasy jí splývaly v bohatých vlnách na ramena. Šedý kabátek chránil její štíhlé tělo proti větru, který téměř nikdy neutichal. V jedné ruce nesla housle a ve druhé smyčec, jímž si občas nevědomky vyklepávala na stehno rytmus melodie, která jí zrovna zněla v hlavě.
Rozhlédla se po okolí. Všude, kam se podívala, trčely vzhůru jen vysoké šedé kopce z betonu. Nebe mělo téměř stejnou barvu. Nudná šeď, kolem dokola, nikde ani živáčka. Pusto. Nic. A po celé této podivné zemi byly náhodně rozestavěné židle. Jednoduché, hnědé, dřevěné židle, trčící sem tam z krajiny jako řídké zuby starce. Občas na některou z nich usedla a zahrála si na housle, než šla zas dál.
Nemohla říct, že by tady byla od narození, rozhodně tady ale byla od té doby, co si pamatovala, že existuje.
Tenhle život se jí nelíbil. Byl nudný. A asi měl být nudný. Zřejmě to byl trest, ale nevzpomínala si za co. Občas tady sice potkala pár lidí, ale všichni se dívali do země a odmítali s ní mluvit. Jen bloumali sem a tam a čekali, až přejdou ty dny, které jim byli k životu vyměřeny.
A když se náhodou někdo vzbouřil proti té všepohlcující nudě a šedi? Potom přijeli jezdci na velikých černých koních a zavřeli ho do jedné z těch věží, které stály na kraji ostrova u moře, které mělo stejně šedou barvu jako všechno tady.
Dívka se zastavila u jedné z židlí. Její lak byl téměř celý oprýskaný. Posadila se na ni a začala hrát. To bylo její srdce zas na chvilku volné, ale jen na chvilku, protože když dohrála, barvy v její hlavě se znovu vytratily. Zavál silný poryv větru, až jí to vyrazilo smyčec z ruky. Když se pro něj natahovala pod židli, nahmatala ale i něco jiného. Byl to kousek žluté křídy. Měla radost a tak bez ohledu na všechna rizika začala tento svět měnit. Nejdřív očíslovala všechny židle (bylo jich 596) a křída neubyla ani o milimetr. Začala na zem kreslit různé ornamenty a prapodivná okřídlená zvířata, která nikdy předtím neviděla.
A to už se v dáli ozývala koňská kopyta, která tříštila beton a ten odletoval v malých kouscích do dálky. Přehodili jí přes hřbet koně a odvezli jí. Ani se moc nebránila, jen dávala pozor, aby jí nerozdrtili housličky.
Dívku zavřeli do vysoké věže. Celé dny se dívala na svět zpoza mříží a sledovala, jak déšť postupně umývá žlutou barvu jejích kreseb. Už nehrála na housličky. Jen plakala, dívala se z okna a litovala, že ztratila svobodu. Když už vyplakala všechny slzy, které měla, otočila se. Odvrátila se od mříží a úžasem málem omdlela. Uviděla zelené kopce porostlé trávou, zvířata, modré nebe a hřejivé slunce. A tak se dívka pomalu, ale úplně pomaličku poprvé dotkla bosou nohou trávy.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.