Ohnivé pero Q1 2018: Auro

vědecko-mystická fikce

Z temnoty chaosu vznikla první Myšlenka, jasná a zářivá, ona zaplnila prázdnotu světlem světů a bytostí, z ní povstali Bohové, kteří stvořili člověka, a ten člověk potom stvořil stroje, které si po čase uchvátily svět pro sebe, stejně jako kdysi sebrali lidé svět Bohům, vzali ho i stroje lidem a udělali z nich jen stíny toho, co byli dříve, nakonec uzavřeno ve strojích, muselo lidstvo trpce nést svůj těžký osud.

Stroje povlékly svět lidí, ze kterého vzešly, pavučinou svých zařízení, které jako nitě ovíjely celou planetu a v tom jejich vinutí, vůdčí stroje jako děsiví pavouci, strašně zlovolně splétali podmínky, které držely lidstvo v zajetí, lidské duše, už dávno bez svých těl, uzamčeny ve virtuální realitě, skončily jako otroci strojů a sloužily už jen k jejich zábavě a rozmaru.

A z této bezútěšnosti se pak vynořil ten další, první Auro, člověk zářící. Přišel z duchovních světů a inkarnoval se jako jedna z mnoha lidských duší, držených ve virtuálním vězení, byl to ale ten největší z lidí, takový, o kterém stroje neměly tušení, protože jeho duše ještě spočívala v nebi, když tehdy stroje vzaly lidem jejich těla i svět.

Přinesl si sebou síly, se kterými stroje přes všechnu svou chytrost nepočítaly, byly to síly soucitu a lásky, a jelikož stroje nemají srdce a vládnou jen silou rozumu, nepoznaly nikdy síly tohoto druhu a nepochopily, že jsou to mocnosti o řády vyšší, než kterým by mohly jakkoli čelit.

Síly odporu, ty které se po věky ovíjely jako Hadi kolem lidstva na jeho pouti, zkoncentrovaly se nakonec ve strojích a pokusily se odvést člověka od jeho pravého poslání, které mu bylo Bohy svěřeno, aby ho jednou ve svém vývoji dosáhl, a to pravé svobody, která spočívá v poznání pravdy, lásky a spravedlnosti.

Avšak síly Harmonie nenechají strhnout svět do propasti a člověk je jejich milovaný tvor, a aby ho už předem ochránily, vyslali kdysi Bohové toho nejskvělejšího ze svých řad, aby předal lidem sílu, která je učiní nepřemožitelnými, to je ta síla lásky, která z tepla svého sebeobětování stvořila celý Vesmír.

A tak se zhmotnila v jednom z lidí, který mezi nimi kdysi žil pod jménem Ježíš, živá láska Boží jménem Logos, tato bytost, která přišla z nebe a vstoupila do těla Ježíše při křtu v Jordáně, byla ta stejná, ze které na počátku vzešel samotný Kosmos, i všechno co je v něm.

Než odešla zpátky mezi Bohy, nechala tato bytost, lidem jako dar to nejcennější, co v sobě sama měla, čím vládla v celém Vesmíru jen ona sama, ten oheň čisté lásky, který nazýváme Kristus.

Od té doby byl Kristus jako duchovní síla s lidstvem a posiloval ho k tomu, aby se každý z lidí, jednou sám mohl stát tím, čím je i Kristus, tedy samotným Bohem. A ti nejvyvinutější z lidí, posíleni tímto Kristovým impulsem, začali stoupat ve vývoji velikou rychlostí a inkarnaci od inkarnace zdokonalovali svá duchovní těla cvičením, která zanechal samotný Kristus svým následovníkům a žákům.

Zdaleka největší z nich silou ducha byl Jan, ten co byl zasvěcený samotným Kristem, jeho duše zasvěcená do mystéria Apokalypsy dosáhla pak během několika tisíc let takové výše, že od metamorfózy lidské duše v duši Boží, ho dělil jen jeden život, poslední inkarnace.

Tehdy však zasáhly síly odporu, zlí Hadi v podobě strojů uchvátili vládu nad světem a zbavily člověka těla z masa a krve, nechali mu jen duši, kterou spoutali a uvrhli do vězení. Avšak právě z těch sil duše, které jako to poslední člověku zůstaly, povstal ten, co zpřetrhal okovy nasazené lidem a porazil stroje, ukončil jejich vládu a zničil jejich existenci.

Když sestoupil Jan k poslední inkarnaci, v níž se měl stát Kristem, nenarodil se do lidského těla, protože lidé už těla neměli a tak zpočátku žil v zajetí, jako všichni ostatní, aniž o tom věděl, ale po čase, když se jeho nastřádané duchovní síly probudily k životu, dosáhl stavu osvícení, v němž pochopil podstatu reality, do níž byl uzavřen a silou Krista, který se v něm během stavu osvícení zrodil, rozbil stěny vězení svého virtuálního těla a tehdy se zrodil Auro, první člověk zářící.

Vysoukal se z elektronické skořápky svého těla, jako motýl z kukly, byl to člověk z modrého světla utkaný a vybaven silami vůle jakým stroje nemohly vzdorovat, zablokoval v mžiku záření a energie, ze kterých stroje žily, jejich zdroje se vyply, nemělo je co pohánět a se stroji se vyplo také vězení lidstva, iluze, v níž byly lidské duše začarovány magií strojů, skončila.

Nevyčerpatelnou mocí, kterou ovládal, předal potom Auro část svého zázračného těla všem duším, osvobozeným z chladného vězení a žár té lásky, jaká v něm žhnula a prozařovala ho, probudil v každém z nich ty stejné síly, kterými vládl i on, a tak se naplnilo to dávné proroctví, že jednou přijde den, kdy budou všichni jako Kristus, kdy budou všichni Bohové.