 |
Lucinka se probudila do provoněného letního dne. Chtěla říct mamince dobré ráno a poslat jí pusinku. Obula si sandálky a ještě v pyžamku potichu vyklouzla z bytu. Vyběhla před dům do ranní rosy směrem ke staré telefonní budce na kraji parku.
Telefonovat mamince ji naučil pan Velký Knír. Lucinka mu tak říkala. Když si hrála s ostatními dětmi před domem, každý den ho viděla, jak se ohnutý, s hůlkou, pomalu šourá přes parčík směrem k telefonní budce. Měl velký zakroucený knír a když procházel okolo, Lucinku vždycky probodly jeho šedé oči usazené ve vrásčité tváři. Došoural se k budce, vlezl dovnitř, zvednul neexistující sluchátko a půl hodiny do něj mluvil.
Ostatní děti se mu za zády smály, že je obecní blázen. Do budky sice ještě vedly dráty, ale sluchátko již dávno někdo utrhl. Telefonní automat byl rozbitý a léta mimo provoz. Pan Velký Knír ale pravidelně každý den chodil telefonovat. Lucince ho bylo líto, a tak když se jednou vracel zpět, osmělila se.
„Pane, s kým si v budce povídáte? Vždyť telefon už dávno nefunguje.“
Šedé oči pana Velkého Kníra na ni zaostřily, až ucouvla. „A jakpak to víš, že nefunguje?“ zavlnil se jeho obrovský starodávně zakroucený knír.
„To ví každé dítě. Sluchátko je utržené.“
Velký Knír se usmál a šedé oči změkly. „To je ale kouzelná budka, víš? Můžeš v ní mluvit, s kým chceš. Stačí zvednout kouzelné sluchátko, zavřít oči a myslet na toho, s kým chceš mluvit. Vyzkoušej si to.“
Lucinka se zamyslela. „A s kým každý den telefonujete vy?“
„S mojí ženou. Umřela před pěti lety. Každý den jí říkám, že ji mám pořád strašně moc rád a že mi hrozně chybí. Ona se mě ptá na naše děti a domlouvá mi, že musím žít dál, protože mě vnoučata potřebují.“
Pan Velký Knír se na Lucinku znovu usmál a jeho hůlka pokračovala v pravidelném ťukání v rytmu chůze. Lucinka už ho ale nevnímala. S doširoka otevřenýma očima upřeně hleděla na kouzelnou budku. Pomalu se k ní vydala, otevřela dveře, opatrně vlezla dovnitř a chvějící se rukou zvedla neexistující sluchátko. Zavřela oči.
„Maminko,“ vydechla. „Slyšíš mě, maminko?“
Elektrická skřítice Tefga pozorovala Lucinku celou dobu, co mluvila s panem Velkým Knírem a viděla, jak se blíží k budce. Rychle zapátrala v elmonickém elefonním archivu hlasů, aby zvládla napodobit hlas Lucinčiny mrtvé maminky.
„Lucinko, holčičko moje. Miluju tě, posílám ti pusinku.“
Od té doby měla Tefga druhého stálého zákazníka.
Elmonice Tefga pracovala v elefonním útvaru v prestižním duchařském oddělení Vzpomínání a přehrávala lidem rozhovory s jejich milovanými mrtvými. Původně měla práci v Pohádkovém oddělení a moc ji to bavilo. Dostala vždy přidělené dítko a hrála si s ním. Schovávala se ve vypínačích, dělala baf ze zásuvek, seděla na lampičce a radila s domácími úkoly do školy. Jenže jak děti vyrostly, na Tefgu zapomněly. Blikala lampičkou na pozdrav a volala ke hře. Ale puberťáci nevnímali a byli naštvaní, že špatně svítí světlo. Bylo jí z toho vždycky strašně smutno.
Zachránila ji šéfová. „Dostala jsem místo v oddělení Vzpomínání. Pojď se mnou.“
„Oddělení Vzpomínání?“ odvětila skepticky Tefga. „To myslíš elmoníky duchaře? Žádné hraní, žádné blikání? Jen o samotě čekat, až si nějaký člověk vzpomene na svého mrtvého a bude s ním chtít mluvit? Brr.“
„Podceňuješ to. Lidé jsou šťastní, když mohou mluvit se svými milovanými. Budou s láskou vzpomínat a vděčně se vrátí.“
Tefga chvíli trudomyslně vzdorovala, ale pak si vybavila poslední dítě, které měla v Pohádkovém oddělení na starosti. Klučík na elmoníky nevěřil a vzteky rozbil žárovku o zem, protože blikala. Třeba má šéfová pravdu a vzpomínání na mrtvé bude lepší práce.
Jenže prestižní elmoničtí duchaři se na Tefgu dívali s despektem. Dostala naschvál přidělenou starou rozbitou telefonní budku. Chvíli litovala svého rozhodnutí, ale šéfová ji ujišťovala:
„Máš jednu z posledních příležitostí vyzkoušet si práci postaru, bez internetu. Buď trpělivá, musíš si počkat na prvního zákazníka a pak uvidíš, jak se to rozjede.“
Tefga pochybovala. Téměř každý člověk měl již počítač, internet a alespoň jeden mobil. Telefonní budky se rušily rychlostí světla a na celém světě jich zbývalo už jen pár. Naštěstí se jednou před bouřkou do její staré budky schoval pan Velký Knír. Tefga mu přehrála hlas jeho mrtvé ženy a od té doby měla svého prvního vděčného stálého zákazníka.
Lucinka běžela v ranním chladu přes parčík a těšila se na popovídání se svou mrtvou maminkou. Už z dálky viděla modrou dodávku a dva muže, kteří z ní vyndávali nejrůznější nástroje a obhlíželi kouzelnou budku. Mladší muž se do budky opřel a zkoušel, jak pevně drží v zemi.
„Pane, prosím, ne. To nesmíte,“ udýchaně prosila Lucinka. „Pane, prosím, to je kouzelná budka. Prosím, pane, nechte ji stát.“ Zoufalství jí čišelo z očí.
„Holčičko, budka musí pryč.“ Mladší muž na ni přezíravě shlížel z výšky. „Telefon už dávno nefunguje. Řekni si rodičům, ať ti koupí mobil.“
„Ale to je kouzelná budka. Umí telefonovat s mrtvými. Já volám každý den mamince a starý pan Velký Knír volá svojí mrtvé paní. Naučil mě to. Když věříte, tak můžete telefonovat s kým chcete. Poslechněte si.“ Lucinka vklouzla dovnitř, zvedla neexistující sluchátko a zavřela oči.
„Maminko.“
„Lucinko. Lásko moje. Oni ti nevěří, viď? Ale neboj, uslyšíš mě i bez budky vždycky, když budeš chtít. Stačí, když si vzpomeneš. Miluju tě.“
Mladší muž si založil ruce v bok. Čekal až Lucinka vyleze z budky, aby se mohl pustit do demolice. Starší muž mu položil ruku na rameno.
„Hele, já myslim, že bysme tu budku tady mohli nechat stát. Stejně je to každýmu jedno. V kanceláři řekneme, že sme to vodvezli. Nikdo na to nepříde a kontrolovat to nebudou. Tak jako tak budka nefunguje, tak co by. Ať si tady holka a dědek hrajou na telefonování. Jsou to neškodný blázni.“
Starší muž se na Lucinku usmál. Její zelené oči, hnědé vlasy a růžové pyžamko mu připomněly dceru Kačenku, když byla malá. Vzpomněl si, jak jí nevěřil. Vyprávěla mu o elektrických skřítcích a jak si společně hrají. Hádala se s ním, že elmoníci jsou skuteční, bydlí v elektrické zásuvce a povídají si. Považoval vše tenkrát za nevinnou dětskou fantazii. Znovu se usmál na Lucinku. Děti mají právo na hraní, třeba i ve staré telefonní budce.
Muži se chvíli dohadovali a k velké úlevě Lucinky nakonec starší přesvědčil mladšího a odjeli s prázdnou. Kouzelná budka zůstala.
Lucinka si chvilku šťastně povídala s maminkou a odpoledne pozorovala pana Velkého Kníra, jak mluví se svou ženou. Neviděla už ale, že se večer k budce vrátil starší muž. Tentokrát sám a bez demoličních nástrojů. Zapálil si cigaretu a zamyšleně budku pozoroval. Když dokouřil, pomalu vešel dovnitř a zvedl neexistující sluchátko. Zavřel oči.
„Kačenko…?” zeptal se opatrně.
„…Tatínku…“
Elmonice Tefga získala třetího zákazníka. Byla šťastná.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie o finalistoch, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- O víťazovi daného kola rozhoduje porota.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po vyhodnotení daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Ak sa chcete súťaže zúčastniť, prečítajte si aj zoznam chýb, ktorých sa súťažiaci v Ohnivom pere dopúšťajú najčastejšie.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.