Ohnivé pero - jar 2020: Příliš dlouhý spánek

Určitě to zná každý. Zdá se vám zajímavý sen a vy se prostě nechcete probudit. A když už se tak stane, často nevíte, kdo jste, kde jste a proč už proboha nedobýváte severní pól s Ozzy Osbournem po boku. Po chvíli se vám však ztracená paměť vrátí a vy můžete začít spěšnou ranní rutinu, abyste stihli autobus do práce. Přesně tohle se teď stalo mně. Akorát s tím rozdílem, že jsem si neuvědomoval, co se děje. Poslední záblesky mých vzpomínek se dotýkaly mé účasti ve zkušebním programu hibernačního střediska. Pamatoval jsem si, jak jsem procházel řadou podivných testů a vyšetření. Byl jsem do programu DrEAM vybrán náhodně, jako zástupce střední vrstvy a jelikož byla celá věc přísně tajná, jediné, co mi řekli, bylo, že až přijde čas, sám se vzbudím. Očividně jsem se vzbudil. Zatím jsem ale měl problémy s pohybem.

Po asi dvou hodinách už jsem byl schopný pohnout rukou, a tak jsem chtěl vyzkoušet, jestli jsem opravdu vzhůru. Nikdy předtím jsem to nezkoušel, ale když se okolí po facce, kterou jsem si sám uštědřil, zdálo stejné, musel jsem si připustit, že už je opravdu čas vstávat.

Pomalu jsem se zvedl ze svého hibernačního lůžka a přitom si dále rozcvičoval ztuhlé údy. Za chvilku už jsem mohl hýbat se všemi. Nebo alespoň se všemi, které jsem teď potřeboval. Okolo sebe jsem rozpoznával místnost, do které mě tehdy uzavřeli. Nejistým krokem jsem došel k východu, který se dal otevřít pouze zevnitř. Cestou jsem si ještě vzal vak s vybavením a trochou jídla. Přiložil jsem palec na kontaktní plochu a dveře se otevřely. Mechanismus fungoval naprosto dokonale, očividně jsem nebyl jediný, kdo nestárl. Když jsem vykročil na chodbu, ovanul mě velmi chladný vzduch. Zřejmě fungovala i klimatizace. Čekalo mě tam ale jedno nemilé překvapení. Nikdo tam nečekal. To nebyla zpráva z nejlepších, systém nás měl probudit všechny naráz. Netuším, jak mohl poznat, že nebezpečí, kvůli kterému nás zahrabali do země, pominulo. Ale pánové z Akademie to asi měli pod kontrolou. Měli. Zrovna teď spíš moc ne. Ostatní sarkofágy nemělo cenu kontrolovat, stejně bych se nedostal dovnitř. První možností bylo, že jsem se vzbudil moc brzy, tou druhou, že už jsou všichni pryč. No co už, uvést se znovu do stavu hibernace bych sám nezvládl. A tak jsem se jako každé ranní ptáče vydal na prohlídku terénu. Další zklamání mě čekalo, když jsem se došoural na konec chodby a zjistil, že nefunguje ani výtah.

Vylézt na povrch výtahovou šachtou pro mě problém nebyl. Horší to bylo, když jsem se rozhlédl po okolí. To, co jsem viděl, mě upřímně překvapilo. Netuším, co se tady událo, ale z Prahy toho moc nezůstalo. Co jsem si pamatoval, vypadala jinak. Například tu byly nějaké domy. Ne tak právě teď. Teď tu byly jen jejich ruiny, jejichž ohlodané zdi zuboženě trčely směrem k obloze. Celá budova nemocnice, v jejímž podzemí byl uložen hibernační systém, byla zdevastována podobně, jako všechny její betonové kolegyně. Všude, kam jen oko dohlédlo, byly ulice a dokonce i domy prorostlé dotírajícím rostlinstvem. Příroda se začínala vracet i na ta místa, která si člověk zabral jen pro sebe. Doufal jsem, že takhle nedopadla všechna města, potažmo lidská obydlí ve světě. Ve svém vaku jsem měl i jakési komunikační zařízení a chtěl jsem zjistit, jestli se někdo ozve na mé nouzové volání. Vešel jsem proto do jednoho ze zachovalejších domů poblíž, který měl na průčelí ceduli Večerka Nguyễn Huy Thiệp. Doufal jsem, že mi pan Nguyễn nebude mít za zlé, když si u něj na chvíli zatelefonuji. Po několika marných pokusech jsem však dospěl k závěru, že mám buď rozbitý přijímač, nebo mě není nikdo ochotný poslouchat. V žádném případě to se mnou nevypadalo nijak růžově. Ale to každý, kdo už někdy četl jakékoli postapokalyptické dílečko, tuší. Tušil jsem to i já, ačkoli jsem zrovna nebyl fanda tohoto stylu. Pomalu jsem si sbalil veškeré své náčiní a měl se k odchodu. Jakmile jsem vykročil ze dveří, či spíše ze zubaté díry ve zdi, spatřil jsem před sebou psa, ležícího na autě. Škoda Oktavia I. generace. Prý nesmrtelné auto. Tohle už ale mělo řeku Styx pár set kilometrů za sebou. Pes se zatím nehýbal, zjevně na něco čekal. V psích plemenech jsem se neorientoval tak dobře, jako v autech, ale vsadil bych na zlatého retrívra. Začal jsem se k němu přibližovat, vypadal docela neškodně a vrtěl ocasem. Když jsem se ocitl tak na dva metry od auta pes se najednou zvedl na všechny čtyři a zaujal obranný postoj. Já se přirozeně zastavil, ale to mu nestačilo. Celkem jednoduše skokem překonal mezeru mezi námi a vrhl se na mě. Chytil jsem ho rukama ještě v letu, ale vyklouzl mi a kousal kolem sebe hlava nehlava. Nevím, co si vědci dávné minulosti mysleli, že mě tu bude čekat, když v mém vaku nebyly žádné zbraně. A ty bych teď docela ocenil. Po chvíli už jsem měl ochablé celé tělo a pár kousanců na rukou a nohou. Nejlepší přítel člověka. To určitě. Zničehonic se ale rozbořenou ulicí ozval podivný svistot a o chvíli později i psí kňučení. Nechápal jsem, co se stalo. Přestože sevření povolilo, cítil jsem bodavou bolest v předloktí. Najednou se mi chtělo strašně spát. Ještě než jsem se znovu ponořil do říše snů, zahlédl jsem nad sebou zarostlý mužský obličej.

Pomalu jsem přicházel k sobě. Slyšel jsem kolem sebe hlasitý hovor a občasný smích. Až teď jsem byl schopen otevřít oči a zjistil, že už padla noc. Okolní temnotu se však srdnatě snažil zahnat velký táborový oheň, který hořel uprostřed velkého kruhu lidí. Už jsem okolo neviděl žádné zbytky budov, zřejmě jsem se dostal dál od města. Mé bdělosti už si všimli i okolo postávající postavy. Říct lidé by bylo zavádějící, protože k tomu měli daleko. Nebo alespoň k člověku, jak ho vnímáme dnes. Ležel jsem na improvizovaném lůžku uprostřed malého hloučku postav oblečených v kůžích a starých hadrech. Moc civilizovaně nevypadali, pravda, ale byli to první spřátelené duše, na které jsem natrefil. Nejspíš mi zachránili život. Nevypadali nepřátelsky a začali mi cosi vysvětlovat posunky, jejich jazyku jsem nerozuměl.

Naše první setkaní nebylo zrovna šťastné, ale tomu, že mě uspávací šipkou poslali k zemi stejně jako zdivočelého psa, který na mě zaútočil, jsme se už mnohokrát společně zasmáli u táboráku. Hledání svých vrstevníků jsem vzdal asi po dvou týdnech. Žádný z ostatních sarkofágů již nevykazoval známky činnosti a to, proč já přežil tak dlouho a co mě vůbec vzbudilo, zůstalo navždy nezodpovězenou otázkou. Bylo mi jedno, jestli byli mrtví. Nikoho z nich jsem neznal. Dle mého deníku to už byl přesně rok, co jsem potkal Ötziho a jeho kmen. Tohle jméno jsem mu dal až později, když jsem zjistil, jak jsou si podobní. Navíc se mu dobře vyslovovalo a to i přes to, že jejich jednoduchý jazyk, který jsem se brzy naučil, neznal přehlasované o. Celou tu dobu jsem prozkoumával okolní krajinu, která vypadala, až na zničená lidská sídla, netknutá. To mě přivedlo na myšlenku, že ta katastrofa, která zjevně nastala, postihla pouze lidské pokolení. Nedokázal jsem si vysvětlit, jak to, že tedy vedle mne sedí jeho příslušník. Že by měl pan Darwin nakonec pravdu?