 |
Čaroděj seděl u stolu a netrpělivě vyhlížel hostinského. Na jeho rameni poskakoval zelený papoušek.
„Ludvík chce oříšek!“ hlasitě vykřikoval.
Muž sáhl do kapsy a vložil mu ho do napřažené tlapky. Z kuchyně vyšel tlustý trpaslík. V jedné ruce držel tác s pečeným holoubátkem a v druhé chleba s příborem. Byla to taková nepředstavitelná vůně. Křupavá kůrčička politá zlatavou omáčkou. Nic lepšího si nemohl představit.
Hostinský položil jídlo na stůl a popřál mu dobrou chuť. Poté odešel zpátky k výčepu.
„Fuj! Kanibale!“ rozčiloval se papoušek.
Mág vztyčil ukazováček. „Jestli budeš zase zlobit, tak tě nechám uvařit! Vždycky sem chtěl sovu nebo kočku, ale dostal jsem tebe.“
„Kuršopa!“
Čaroděj popadl příbor. Už se špičkou nože dotýkal masa, když v tom ho pečené stehýnko koplo do ruky. Holoubátko zatřepalo křídly a skočilo mu do obličeje. Lekl se a spadl ze židle. Než stačil cokoliv udělat, oběd mu utekl.
Všichni na něj koukali jako na blázna.
„Myslel jsem si, že jenom v pohádkách létají pečený holuby do pusy, ale mýlil sem se.“
Výčepní k němu okamžitě přiběhl. Pravou rukou ho zvedl a druhou mu utíral omáčku z obličeje.
„Moc se vám omlouvám, ale poslední dobou se nám to stává často. Vůbec si nedokážu vysvětlit čím to je.“
„Tohle je případ pro čaroděje.“ Nasadil si špičatý klobouk a odešel bez placení.
Z vousů si vybíral kousíčky špeku, které mu tam uvízly. Venku marně hledal nějaké stopy, ale po jeho obědu nebylo ani vidu.
Napadlo ho, že zkusí štěstí u nedalekého domku. Než stačil zaklepat, ozval se hlasitý ženský křik. Bleskově roztočil hůl nad hlavou a jedním úderem vylomil chatrné dveře.
Naskytl se mu nevídaný pohled. Na stole zběsile skákalo pečené sele a v zádech mělo zabodnutý nůž. Když ho spatřilo dalo se okamžitě na útěk.
„Stůj!“ křičel čaroděj, ale byl příliš pomalý, než aby ho dohonil.
„Ludvíku, za ním!“
„Kuršopa!“ Roztáhl křídla a zmizel.
Mág se mezitím posadil na prázdné vědro, které při honičce rozlil. Netrpělivě vyčkával svého parťáka.
Netrvalo to dlouho a už se vracel. Ve vzduchu udělal dva přemety. Poté elegantně přistál pánovi na rameno.
„Ludvík chce oříšek,“ pohotově hlásil.
Čaroděj zalovil v kapse a okamžitě odměnil svého pomocníka. Ten mu všechno barvitě vylíčil.
Podle jeho popisu sele opustilo vesnici, aby se ukrylo v nedalekém lese, kde stál starý dům.
Mág poděkoval papouškovi a společně vyrazili k obydlí.
Stavení víc připomínalo zříceninu. Okna byla rozbitá a dveře se houpaly na jednom pantu.
Opatrně nakoukl dovnitř. Do obličeje ho praštil nesnesitelný zápach zkaženého masa. Tohle bylo dost i pro jeho žaludek. Chtělo se mu z toho zvracet, ale překonal to.
„Vůbec se mi to nelíbí. Smrdí to tu černou magií, ale nepočítali s tím, že narazí na mě.“
„To víš, že jo,“ odpověděl papoušek.
Z hole vyčaroval světlo a pokračoval ve své cestě. Všude kolem se válely kosti a zbytky masa. Čím víc se blížil ke zdroji, tím zápach rozkladu sílil.
Ze stínu na něj vyběhlo nějaké zvíře. Byl to přesně ten čuník, kterého hledali. Z tlamy mu trčela slanina a spousta drobných zoubků.
Muž pohotově praštil bestii do hlavy. Ozvalo se hlasité prasknutí. Hlava se oddělila od těla a narazila do zdi. Kouzelník byl zklamaný. Očekával nějaký pořádný boj, ale soupeř nevydržel ani jeden úder.
Náhle čaroděje vyrušil hlasitý smích. Otočil se a spatřil muže v černém plášti. V ruce držel hůl jejíž konec byl zakončen lebkou.
„Nekromant,“ zašeptal.
„Za to, že si sem vstoupil a zabil jeden z mých výtvorů, tak zemřeš.“ Ukázal svým svraštělým prstem.
Kolem něj se rozběhla maličkatá tělíčka pečených ptáků. Z břich jim vyrůstala ústa a na konci nohou jim trčely drápy.
Jedno holoubátko na něj skočilo a zakouslo se mu do nohy. Mág sykl bolestí. Z dlaně vyčaroval ohnivou kouli, ale nemělo to žádný účinek. Místo toho, aby ho to spálilo na uhel, tak to spolklo.
Tohle už nebyla legrace. Kouzla na ně neměla žádný účinek. Dokonce mu připadalo, že díky tomu rostou.
Proto odkryl svůj plášť a tasil meč. Ocel se zablýskla vzduchem. Několik mrtvých těl padlo na zem, ale bylo jich příliš mnoho. Pokaždé, když některý z tvorů zemřel, tak ho nekromant oživil.
„Ludvíku uteč!“
„Hodně štěstí Konrade,“ řekl papoušek, poté zatřepetal křídly a byl pryč.
„Připadám si, jako bych házel hrách proti zdi. Zbývá mi síla na poslední kouzlo. Tak doufám, že to vyjde,“ řekl si pro sebe.
Z hole vylétla ohnivá vlna. Na nekromanta to nemělo vůbec žádný vliv, ale jeho mazlíčci po tom nezastavitelně rostli.
Konrad vyčerpáním klesl na zem.
„Tohle je můj konec,“ povzdechl si.
Než obluda stačila zarýt ostré tesáky do mágova těla, tak se zhroutila. Zmítala se ve strašlivých křečích a nekontrolovatelně rostla. Nekromant bolestí vykřikl. Neměl žádnou šanci na přežití. Těla jeho mazlíčků ho rozdrtila a poté všechna praskla jako nateklý vřed.
Muž si z obličeje setřel černý sliz. Cítil se úžasně, připadal si jako kdyby spadl do kanálu s gulášovkou.
Nakonec se mu povedlo vstát a společně s papouškem se vrátil zpátky do hospody. Tam na něj lidi nevěřícně zírali, ale když jim všechno povyprávěl, tak ho odměnili teplou koupelí a čistým oblečením.
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý pondelok jedna až tri.
- Pevne stanovená uzávierka súťaže nie je, príspevky do každého kola prijímame priebežne, kým sa kolo nenaplní.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) a sú oznámené s dostatočným predstihom. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä záverečné verejné hlasovanie, ktoré sa uskutoční po predstavení poslednej poviedky daného kola súťaže.
- Vyhlásenie a odmenenie víťazov sa uskutoční po ukončení hlasovania a vyhodnotenia daného kola, teda 2-krát ročne.
- Viac v pravidlách súťaže.
- Najnovšie aktuality o súťaži Ohnivé pero sa dozviete aj na facebookovskej stránke súťaže.