Ohnivé pero Q1 2014: Honička na oběžné dráze aneb spravedlnost je slepá

(* Pozn.aut.: Viz.: Roswell, Nové Mexiko s odkazem pro nezasvěcené do problematiky UFO na: http://cestovanie.aktuality.sk/…akladna-ufo/)

–

„Vy zplozenci černé díry, vy osminozí tripodi, vy supergalaktičtí idioti, vy symbionti prasete a švába, vy…,“ proud nadávek se zastavil, až když jeho pěti dýchacím orgánům došel metan.

–

Nad Novým Mexikem se přehnaly záhady jak tropická bouře Euálie nad bermudským trojúhelníkem. Ale tahle byla ze všech největší a začala se nechutnými nadávkami ve výšce šesti set kilometrů nad zemským povrchem.

–

„Já vás rozložím na atomy! Ne, zabiju vás! (Což pro tyhle bytosti nebylo totéž.) Nechám vás anihilovat v reaktoru a nebo něco jiného, mnohem strašnějšího… tedy až vás chytím!“ zařval D’otrhan a úděsným tempem se prolnul do nákladního prostoru vesmírného plavidla, které se stále ještě nevzpamatovalo z proudu nadávek a hrozeb, kterého bylo před chvílí svědkem. Díky tomu jeho stěny pulzovaly karmínovou červení a nezachovávaly úplně spolehlivě obvyklé tvary. V jeho nitru byly zřejmě zabudovány velice stydlivé pasáže elektromagnetického vlnění, nezvyklé na šťavnaté kletby zeleného chobotnatého tvora s počtem očí dosahující přesně tucet.

–

Ve skladu nespatřil nic, na čem by si mohl vylít svůj bezmezný vztek, a tak alespoň plivl žíravou slinu na podlahu, což na ní vytvořilo velice odpudivě vypadajících puchýř.

Rozhlédl se, lépe řečeno jeho oči se přemístily na patřičné konce baňatého těla, aby zabraly pohledem celý okolní prostor.

„Zuafgd shjd ffjjkl,“ utrousil si pro sebe.

Těch pár slov mohlo znamenat radostné zkonstatování toho, že kdesi vypátral své dva nepodařené druhy anebo další oplzlou nadávku ve všeobecné řeči planetárního systému W4Q.

Ať už to znamenalo cokoliv, výsledkem bylo to, že se jeho objemná postava teleportovala na opačnou stranu vesmírné lodi, kde překvapil svým nečekaným zhmotněním Kaosrka a Qaerzgra, kteří se snažili ukrýt za rohem chodby mířící k řídící sekci.

„Mám vás!“ vítězoslavný výkřik se rozlehl chodbou. Jeho přehnané nadšení však nebylo dobrým nápadem. Podcenil rychlost, s jakou se mohli pohybovat ti dva. V mžiku po nich zůstal jen oblak nazelenalého puchu. „Stůjte!“ (To byla opravdu trapná výzva.)

Kaosrk a Qaerzgr dobře věděli, čeho se dopustili, když vyslali vejce plné zárodků nového života směrem k mrtvému souputníku modré planety, aby pak po uspěchaném a zcela nekompetentním zásahu D’otrhana skončilo sice na správném místě (rozuměj: Někde v Sibiřské tajze.), ale ve stavu zcela neslučitelném s jakýmkoliv životem.

Z tohoto důvodu sice slyšeli, ale vůbec neměli v úmyslu uposlechnout dobře míněný rozkaz svého slizkého velitele. Honička pokračovala, i když se to zdá jakkoliv neuvěřitelné, celých třicet devět let.

V jednu chvíli se zdálo, že D’otrhan konečně uspěje a dostihne alespoň Kaosrka, který se zamotal svými chapadly do rozvodů biopole. Bohužel, právě v tom samém okamžiku, kdy se jeho majestátní slizkost dostala díky odstředivé síle, která na něj zapůsobila při vybírání ostré zatáčky kolem hlavního motoru, mimo hranice létajícího talíře.

Ne, že by mu to nějak ublížilo. Mráz panující ve volném kosmu mu udělal celkem dobře. Alespoň trochu vychladla jeho zuřivost. Avšak prostředek sloužící jim na přesun mezihvězdným prostorem, tímto utrpěl takový šok, že ztratil schopnost autonomní navigace a přitažlivá síla modré planety s ním začala hrát nepěknou hru. Její pravidla by se dala shrnout do jediné věty: Čím budeš blíž, tím rychleji budeš padat a to dokonce na druhou.

–

Každá sranda má svůj konec. Tím se završila i honička D’otrhana, Kaosrka a Qaerzgra. Ať už měli mezi sebou jakékoliv neshody, v téhle chvíli byli donuceni tragickými okolnostmi a Newtonovými zákony, táhnout za jeden provaz. Tedy vyslat záchranný paprsek a uhnout se z cesty neodvratnému zániku jejich oblíbeného dopravního prostředku…

---

Na planetě Zemi se mezitím psal rok 1947 a léto bylo v plném proudu. Přesněji řečeno tento den vstoupil do dějin jako druhý červenec.

–

„Podívej se! Tam!“ rozlehl se prosluněným vzduchem hlas pana Wilmonta a jeho prst vzrušeně ukazoval k obloze.

Jeho manželka si narovnala záda shrbená při dobývání jednoho obzvlášť zarputile držícího se stvolu jakéhosi plevelu. Zapomněla zavřít pusu, sledujíc nejdřív prst svého manžela a potom i velký, rozžhavený předmět řítící se šílenou rychlostí nad jejich hlavami k severozápadu.

–

Kosmická loď musela mít celkem slušný pud sebezáchovy, když až dva dni po tom, co jí zbaběle opustila její posádka a byla poprvé spatřena pozemšťany, sebou práskla o zem severně od Roswellu v Novém Mexiku.

---

„Předveďte obžalované!“ zahřímal hlas soudkyně galaktického tribunálu v soustavě W4Q.

(Je velmi obtížné určit pohlaví tvora, který má osm párů chapadel, pět různých otvorů, čtrnáct očí a vypadá jako barel na naftu. Ale její povrch měl přece jen o poznání třpytivější odstín, než byla barva těl nešťastníků D’otrhana, Kaosrka a Qaerzgra.)

„Vyslechněte si obžalobu a rozsudek nejvyššího galaktického tribunálu,“ pokračovala, když jmenovaní s trochu zmatenými výrazy a obzvlášť zapáchajícím slizem na pokožce, stanuli před její excelencí.

„Vznáším proti vám žalobu za to, že jste svojí trestuhodnou nedbalostí, neschopností ba neváhám říci přímo blbostí, způsobili smrt dvaceti pěti tisíc osmi set devadesáti čtyř zárodků nejvyšší kvality, které měli kolonizovat třetí planetu červeného trpaslíka číslo 23672/35. Za tento hanebný zločin vás nejvyšší soud, tedy já, odsuzuje…“

Kaosrk popotáhl jedním otvorem, Qaerzgr druhým a D’otrhan na ně vrhl nevraživý pohled sedmi očí. Do poslední chvíle byl přesvědčen, že jeho se celé tohle divadlo zcela určitě netýká. On si přece vzorně plnil své povinnosti vrchního oplozovače planetárních systémů.

„…k šesti stům padesáti letům rozptylu na jmenované planetě a nápravě škod způsobených odhalením vaší mise… Odsouzený D’otrhane, nezírejte mi tak nestoudně na reprodukční orgány, moje rozhodnutí tím nezměníte!“

Až teď mu konečně došlo, že i jeho hodili do jednoho pytle s těmi dvěma nezodpovědnými blbci a ignoranty.

Spravedlnost je slepá. Obzvlášť, když ji aplikuje někdo, kdo má sedm párů očí.

–

Rozhodnuto – vykonáno. Bez možnosti odvolání.

–

Všichni tři se ocitli v Novém Mexiku, kde je našli ležet v schránkách humanoidních bytostí, o kterých si mysleli, že jsou zcela bez života. Tedy až na jednu, u které se úplně nezdařilo maskování. Tento omyl byl v zápětí napraven a tři ubohé mrtvolky pitvány, filmovány, stěhovány z místa na místo, až se posléze úplně ztratily.

Ne snad proto, že by je byl někdo zašantročil, ale proto, že se jejich buňky rozptýlily v ovzduší a každému, kdo s nimi přišel do styku, způsobily záhadnou ztrátu paměti, popřípadě syndrom zuřivého popírání všeho, co kdy viděl a slyšel v Novém Mexiku léta páně 1947 a také další roky potom.

---

Jan A. Braun