 |
Vždycky jsem si dával záležet na tom, aby se moje zelená pokožka oslnivě leskla správně zvoleným druhem slizu. Jedině tak se mohu vyjímat v neurozeném davu, jehož matné odstíny podobných barev svědčily o podřízenosti. Ostatně jsem přece nejmocnějším panovníkem tisícileté vodní říše, a jako takový mám na to nezpochybnitelné právo.
Z vysokého trůnu dvanácti páry očí přehlížím shromážděný dav poddaných. Každý z nich bude určitě něco chtít. Ale přijímat své slizké nevolníky je mojí psí povinností. Děje se tak už celé věky. Je vždy lepší, jim jednou za rok dát zdání náklonnosti, než pocítit jejich vřelou náklonnost k bohatství mé klenotnice.
Obrnil jsem se trpělivostí a svým vznešeným chapadlem vyzval prvního z davu, aby předstoupil, před mojí nesmírnost…
„Můj pane, vznešený, nejjasnější a nejzelenější ze všech v celé říši,“ nesměle zabublal předstoupivší, klopíc pouhý jeden ubohý pár očí k podlaze. „Dovol mi, abych přednesl svou řeč, kterážto je téměř nehodná Tvé nesmírnosti,“ zmlknul a čekal na svolení pokračovat. Celkem se mi zalíbil. Dobře se naučil mravům. Konečně, ať řekne, co chce, když se mi to nebude líbit, kdykoliv ho můžu předhodit svým zubatým katům.
„Dovoluji ti, abys moje sluchové orgány znečistil svými vibracemi. Pokračuj,“ blahosklonně jsem se na něj usmál dvěma ze čtyř ústních otvorů a ležérně přehodil čtvrté chapadlo přes šesté.
„Žiji na hranici tvé…“ zarazil se. Správně pochopil, že mluvit o hranicích mé nekonečné říše je přinejmenším troufalost. Učinil první krok k žaludkům nenasytných vykonavatelů mojí spravedlnosti. Ale dnes jsem byl v dobrém rozmaru a proto dostal druhou šanci.
„Začni znovu a dobře si rozmysli, co řekneš,“ posmělil jsem ho a už se těšil na autodafé a následnou popravu před branami královského paláce. I poddaní občas potřebují jíst.
Hubou vytřel část mramorové podlahy trůnního sálu a s nevídanou statečností se jal pokračovat ve své hře se smrtí.
„Žiji, díky tvé velikosti, ó pane, tam, kde se tvá moc setkává s mocí našich božstev…“ To bylo lepší, ale už mě začínal unavovat. Přece jen asi bude potravou. Statečnou a možná, že i kalorickou. „… v těch končinách se cosi děje. Cosi, o čem by tvoje nesmírnost měla vědět.“ Tím si opět získal mojí pozornost. „Jak bych to nejlépe vyjádřil, aby tvá nekonečná dobrota nebyla zasažena nepříjemným sdělením?“
Už mě začala svrbět kůže z jeho okolků a také můj dobrý rozmar dostával vážné trhliny.
„Konečně se vymáčkni nebo to z tvých útrob vysají slizovci!“ „Tvá říše se zmenšuje,“ hlesl a celý se přikrčil v očekávání náhlého přílivu mojí zuřivosti. Zcela jistě se nemýlil. Zmíněný cholerický záchvat vymrštil mé, skvostným tukem obrostlé tělo, do výšky, a kdyby se bleskurychle neodplazil, rozdrtilo by ho svou hmotností na kaši.
„Cos to řekl?!“ zmítal se v mých chapadlech jako přišlápnutý pudink. Skoro jsem ho procedil skrze přísavky a splnil tak to, čeho se určitě obával. „Zopakuj to! Asi jsem ti špatně rozuměl!“ Chvíli naprázdno zápolil se svým kloakálním otvorem a potom z něho vypustil:
„Říše se… zmen … zmenšuje.“
„Takže ty ses to odvážil zopakovat?! Já tě… Hm, asi to bude pravda,“ hluboce jsem se zamyslel, až hrozilo, že myšlenky prorazí stěny svého vězení. „Každý dobrý skutek musí být potrestán, a proto mi to místo osobně ukážeš! Ale běda ti, pokud budu muset zbytečně opustit svůj oblíbený trůn! Stáhnu z tebe kůži zaživa a dám tě přežvykovat řasožroutům!“
Pustil jsem ho, i když velice nerad. Tryskopodové byli v mžiku zapřažení a já se přelil na sedadlo vzadu. Onen posel špatných správ byl nainstalován do zavazadlového prostoru, aby náhodou neměl ani zlomek myšlenky na útěk. Potom už jen šmouhy mojí říše letěly za okny spřežení.
Musím přiznat, že cesta to byla únavná a dlouhá. Což je nevýhoda nekonečné říše. Navíc vedla stále vzhůru. Možná dvacetkrát jsme byli nuceni zastavit a přepřahat. Také mé těžce zkoušené tělo potřebovalo odpočinek a mnohou stravu. Něco zůstalo i pro mého průvodce. Nevím proč, nějak zhubnul a vůbec nevypadal dobře.
Konečně jsme dorazili k cíli. Nad námi se klenula kopule hladiny. Lámalo se v ní božské světlo.
„Zde se setkává moje nekonečná říše s mocí bohů,“ v úžasu a s posvátnou úctou jsem hleděl do jejich všemocné záře. Úplně zničený vězeň ležel na zemi a chapadlem ukazoval na podivnou čáru, tahající se od obzoru k obzoru.
Těch několik okamžiků, co jsem vstřebával všemocné vibrace jejich přítomnosti, stačilo k tomu, aby klenba nekonečné říše poklesla a přiblížila se nám na dosah.
Potom se prostorem rozlehl dunivý hlas, nerozuměl jsem mu…
„Tati, v té skleničce je nějaká zelená voda.“
„Tak ji vylej a pořádně umyj!“
- Toto je príspevok do súťaže mikropoviedok Ohnivé pero.
- Je publikovaný v pôvodnom stave, neprešiel redakčnou ani jazykovou úpravou.
- Súťažné poviedky sú publikované pravidelne, každý týždeň jedna až dve.
- Uzávierka súťaže nie je, súťaž trvá priebežne, kým prichádzajú príspevky.
- Čiastkové uzávierky sú dvakrát do roka (jarné a jesenné kolo súťaže) ktoré sú oznámené s dostatočným predstihom. Ku dňu čiastkovej uzávierky sa uskutoční vyhodnotenie poviedok, ktoré boli publikované medzi dvoma čiastkovými uzávierkami. Poviedky, ktoré prídu po uzávierke, sú po dohode s autorom presunuté do ďalšieho kola.
- Na hodnotenie poviedky má vplyv jej čítanosť, počet a obsah komentárov a najmä hlasovanie, ktoré sa uskutoční po čiastkovej uzávierke.
- Vyhodnotenie a odmenenie víťazov sa uskutoční priebežne, po ukončení hlasovania, dátum najbližšieho termínu redakcia oznámi s dostatočným predstihom.
- Viac v pravidlách súťaže.