 |
„Nebe na přístavem bylo šedé jako mrtvý kanál televize.“ „… viděl ve spánku matrix, ta jasná vlákna logiky, rozvíjející se bezbarvou prázdnotou.“ „… program Kuang vyběhl ze zkaleného mraku …“ Existuje ještě milovník cyberpunku, který nemá v knihovně Neuromancera? Základní a kultovní knihu tohoto žánru? Pokud ano, měl by to urychleně napravit, protože právě vyšlo třetí vydání tohoto skvostu.
Neuromancer je opravdu přelomovým dílem. Není sice prvním, které bylo zařazeno do škatulky cyberpunk, ale je žánrově nejčistším. Vlastně lze podle této knihy žánr definovat.
Obsahuje všechno, co fanoušek od cyberpunku očekává: Pochmurný svět megakorporací v blízké budoucnosti, hackery přímo vstupující do kyberprostoru, umělou inteligenci, akční scény a samozřejmě jazyk, který tohle vše dokáže vyjádřit.
Velká část cyberpunku je právě o jazyku plném novotvarů a zcela vymyšlených slov, u kterých autor nechává čtenáře tápat a jen pomalu vysvětluje jejich význam. Dalším znakem jazyka cyberpunku jsou technokratické metafory (viz citát), které pro navození atmosféry popisují běžné věci neobvyklými přirovnáními nebo naopak připodobňují nepopsatelné (zrakové vjemy zevnitř kyberprostoru) běžným věcem a dějům.
Román se odehrává ve světě ovládaném megakorporacemi, jak se na žánr patří, a zakládá i tradici východoasijské kultury jako ohniska děje. Svět se příliš nezměnil, jen moc přešla do rukou soukromníků, majetek znamená informace a nesmí chybět drogy všeho druhu.
Nezaměnitelná je také móda a bojová umění, která ovládá každý solidní drsňák. Málo komu vymizel z paměti obraz zrcadlových skel voperovaných před oči místo brýlí.
Akční scény jsou nezbytné a odehrávají se jednak v reálném světě, ale především ve světě virtuálním, kde se může autor opravdu vyřádit na popisech bojů, které nemusí dodržovat žádná pravidla.
Správným hrdinou je hacker s přáteli a nepřáteli v podsvětí, který narazí na neuvěřitelný a děsivý plán některé z megakorporací. Tím je zároveň dáno, že mu půjde i o krk, takový nepřítel se nezastaví před ničím.
A umělá inteligence? Však ona se v nějaké podobě vždycky objeví.
Toto schéma je v každém díle z žánru cyberpunk v podstatě stejné, ale přesto je stále působivé a stále si nachází mnoho čtenářů. Význam Neuromancera je v tom, že jako první shrnul všechny ingredience do jednoho velmi čtivého příběhu. I přes své relativní stáří (kde byly počítače v roce 1984) není na příběhu znát žádný příznak zastaralosti nebo špatného odhadu a tato budoucnost stále ještě může přijít v do puntíku stejné podobě.
Obálka Martina Zhoufa je výborná, byť ji poněkud kazí nápisy.
Kniha se skvěle čte, proto se odvážím pochválit překlad i bez znalosti originálu.
A na závěr ještě zopakuji: Který příznivec cyberpunku Neuromancera ještě nemá, měl by se stydět. Kdo však tento žánr nijak nemiluje, ani tato klasika ho nezaujme.
Pro úhelný kámen jednoho žánru přísluší ocenění alespoň devět z deseti bodů.
William Gibson: Neuromancer, cyberpunk (Laser, orig. Neuromancer, překlad Ondřej Neff, obálka Martin Zhouf (z roku 92), 149 Kč, brožované, 279 stran, ISBN 80–7193–110–1)