„Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly; i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly.“
Sbírku balad Kytice Karla Jaromíra Erbena všichni znají, respektive všichni znají dva-tři verše z nejznámějších básní. A pokud se s Polednicí nebo Vodníkem setkali v útlém dětství, tak to většinou bylo jejich první setkání s nefalšovaným hororem, často i dosti traumatizující. A teď je tu možnost set-kat se se svými nočními můrami tváří v tvář v příšeří kinosálu. Nápad zfilmovat Kytici, či spíše výběr z ní, neměl nikdo jiný než šílenec F.A.Brabec, který se spolu s Milošem Macourkem a Deanou Jakubiskovou podílel i na scénáři a pochopitelně seděl za kamerou. Herecké obsazení je pak tuzemsky hvězdné.
U zfilmované sbírky básní se asi nevyhneme hodnocení každé básně zvlášť, koneckonců i filmové vyprávění je jimi rytmizováno. Ze sedmi básní jsou tři dlouhé (Vodník, Svatební košile a Zlatý kolovrat) a čtyři kratší – hned úvodní Kytice je obrazové převyprávění pouhých dvou slok, což ovšem vede k hutnosti a působivosti. Následuje nesporně nejlepší Vodník – pokud máte jen trochu strach z hluboké vody, tak podvědomý pocit tonutí bude vašim věrným průvodcem. Vodní svět je stoprocentně přesvědčivý a drama neúprosně plyne ke krvavému finále. Zde jsou již verše použity jen v přímé řeči, ostatní známé pasáže jsou dovyprávěny obrazem. Je nutno překonat počáteční nezvyk, že postavy mluví ve verších, ovšem není se čeho bát, jde o skutečné expresívní dialogy a ne o vznešeně akademické deklamování. Následující Svatební košile jsou námětově nejhororovější, leč hrůznost neúspěšně zápasí s jistým komičnem. Zatímco u Vodníka skvěle fungovalo přirozené ztvárnění nadpřirozena, při přechodu z vody do povětří už to nefunguje. Až ve finále na hřbitově se hrůza opět ujímá vlády, ale zdaleka ne tak přesvědčivě jako v předchozím případě. Dusný polední žár Polednice je velmi sugestivní, ale dialogy musí bojovat s logickou kulisou – vřískotem dítěte. Nejpůsobivější pasáže tohoto příběhu nejsou v očekávaných pasážích básně, ale v originální autorské nadstavbě (vykládání karet, hra na slepou bábu). Na začátku Zlatého kolovratu je opět na chvíli využit vypravěč, brzy je však příběh vyprávěn přímo obrazem, s verši jako dialogy. Samotná vražda je zobrazena spíše symbolicky a ani závěrečný trest nesklouzne do naturalismu – možná proto výsledek není tak mrazivý jako nepřekonatelný Vodník, své dělá i trochu pohádkový příběh. Dceřina kletba – chladná, krutá a působivá. Mrazivá miniatura. A stejně jako rok i film vrcholí Štědrým dnem – méně pochmurným, přirozeně plynoucím stejně jako lidský život.
Herecké výkony jsou vynikající (i když paradoxně některé známější tváře působí trochu rušivě oproti svým neokoukanějším kolegům) a na jejich přesvědčivosti stoji polovina filmu. Druhou dominantu pak tvoří obraz – velmi výtvarný, s dynamickou a vynalézavou kamerou (takže čekat obligátně „až to dají v televizi“ znamená připravit se o podstatnou část dojmu). Využívá celou šíři filmového plátna i stylizaci jednotlivých básní podle ročních dob – od časného jara do vrcholné zimy. Kromě ročních dob je dalším spojovacím prvkem postava chlapce s píšťalkou, uvádějící svou hrou jednotlivé básně jako symbol osudu. Čistě z hlediska hororového žánru, u nás tak vzácného, by film byl jen zajímavým stylistickým cvičením, dalším dokladem, že u nás moc horory neumíme. Ovšem natočit hororový film nebylo záměrem tvůrců, a tak se nejedná o prohru. Snímek je žánrem sám pro sebe, působivým a moderním převyprávěním známých veršů. Jen zavřete oči a recitujte:
„Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen; v krbu se svítí, stará podřimuje, děvčata předou měkký len.“