Ivana Kuglerová

Interview

Rozhovor s Ivanou Kuglerovou, o fantasy, písaní, šerme, útokoch pod pás a krvavých chodníkoch… Otázky za časopis RAMAX kládli: Roman Paulík, Martin „Piter“ Kučera, Jiří Popiolek, Tunelář, Rastislav Weber

Obvyklá odpověď autorů fantasy na otázku, co je přivedlo k psaní, je, že to byla „fascinace“ tím, co četli. U tebe je tento vztah čtení – psaní doplněný ještě vztahem ke koním (psům) a zbraním. Co vlastně dovedlo k psaní tebe? Knihy, zbraně nebo něco úplně jiného?

Já vlastně vůbec nezačala s fantasy. To spíš fantasy začala se mnou. Já psala básně. Je to dobrý způsob, jak se zbavit depky, jak vykřičet všechno to, co vás zevnitř trhá na kusy. A v rámci těch básní vznikaly i kratičké příběhy, vlastně spíš skicy, zachycení pocitů. Nejdřív jich hodně bylo o zvířatech, přitahoval mě taky Divoký západ, zkrátka hledala jsem něco, co by dalo obsah slovu romantika. A pak jsem si přečetla Tolkiena. Říká se, že na některé drogy si vytvoříte návyk už po prvním tripu. Já upadla fantasy do spárů (a vůbec mi to nevadí!) a teď můžu jenom fascinovaně zírat. A psát.

Když už zde byla zmínka o zbraních, umíš šermovat? Jaká vůbec ovládáš bojová umění? Je pravda, že jsi byla odbornou konzultantkou přes šerm u knihy Věž mlčení Františky Vrbenské?

Tak za prvé: šermovat neumím a žádné bojové umění neovládám! Je pravda, že jsem nějakou dobu dělala judo a asi osm let aikido, ale tvrdit, že něco z toho ovládám, to bych se neodvážila. A se šermem je to stejné. Ne že bych nevěděla, jak se drží v ruce meč, nebo že bych si čas od času neťukla kovovkou, ale ve své podstatě jsem dřevěnkář a na dřevěných bitvách získáte většinou několik vražedných a hlavně sebevražedných reflexů. Takže na kovové bitvy se zbraní nelezu a užívám si vesnický život (šibenice, znásilnění, no znáte to, idylka). Za druhé: pojem odborná konzultantka bych taky nepoužívala. Skutečnost je taková, že když někdo chce slyšet můj názor, ráda mu ho řeknu, a Františka se mě na pár věcí kolem mečů a koní ptala. Já to ostatně dělám taky – když něco nevím, prostě se někoho z kolegů psavců zeptám.

Byla jsi někdy zraněna v bitvách s dřevěnými zbraněmi? Zranila jsi v zápalu boje někoho víc, než jsi chtěla? Nakolik reálná byla scéna z Parconu a „konflikt“ s Michaelem Broncem? Proč se na veřejnosti prezentuješ tak agresivním způsobem?

Co se zranění týče, na dřevěnkách to obvykle moc vážné nebývá. Spousta modřin, často rozsekané prsty, tu a tam nějaký šrám. Já si nejhorší úraz způsobila sama. Na začátku Kadoru jsem si zvrtla kotník tak, že skončil v sádře. Samozřejmě až po bitvě, se sádrou se po lese běhat nedá, zatímco se stahovacím obvazem ano a aspoň pochopíte, co je to berserk, když si na tu nohu šlápnete a udělá se vám rudo před očima. Jinak mě nejhůř sejmul kamarád – omylem mě vzal obouručákem přes nos a já šla do kolen. Ale kosti vydržely, mám je tvrdé. A co se týče vroubků na mé zbrani: na bitvě pěti armád mi při cvičném ťukecu ujela noha, rána vedená na rameno šla výš, já to neubrzdila a skončilo to rozseknutým obočím. Moje chyba. Ale ten kluk si nestěžoval, ani šít si to nenechal, prý že mu jizvy sluší (měl pravdu). Ta scénka z Parconu neměla s agresí nic společného. O tu ránu růží si Michael přímo řekl (a to doslova) a tu ránu pod pás mohl čekat, ostatně jeho chování byla taky pěkná „podpásovka“ (už mě nějakou dobu zná a ví, co nesnáším). Fakt je, že to nebyl reflex, spíš něco jako s tou mísou koblih v Saturninovi, já jsem ten typ, co je po někom začne házet. Takže to byla hodně bržděná rána (i když pohlazení to nebylo, ale nemá si začínat!), rozhodně bych Michaelovi nechtěla ublížit. A tak je to vždycky. Já se nijak neprezentuju. Prostě na rozdíl od ostatních lidí dělám to, co mě zrovna napadne, pokud to zrovna vážně neohrožuje zdraví někoho jiného. Jednou jsem skočila šipku do bazénu bez vody, protože mi to přišlo jako zajímavý pokus. Jsem cvok a nestydím se za to. Když něco považuju za správné, snažím se to udělat (i když ne vždycky to zvládnu), když se mi nějaká pitomost zalíbí, jdu do toho. Miluju černý humor a kanadské žertíky. A jestli někomu připadám agresivní, jeho věc.

Ve tvých povídkách ve sbírkách Drakobijci jsou hlavními kulisami rytíři a draci. Je toto téma tvou srdeční záležitostí, a pokud ano, máš nějaký vzor (spisovatele, historickou osobnost)? Rytířská fantasy totiž není příliš častá, v současné době se k ní sice vrátil G. R. R. Martin, ale on je spíš výjimkou.

Jak už jsem uvedla na začátku, to, co mě nejvíc táhne, je romantika. Rytíři mě fascinují, to dobré i to zlé, co je s nimi spjato, mě neodolatelně přitahuje. A draci k rytířům patří. Ti skuteční i ti uvnitř lidské duše. A když se jich nebojíte, zjistíte, že jsou s vámi na jedné lodi. Zničte jedny a zničíte i druhé. Zničíte sebe.

Znáš knihy Davida Gemmela a čteš je?

Jasně že Gemmelovy knížky znám a miluju je. Já to nepopírám. Stezky krve měly být delší povídka, tak padesát stran, a když mě pár lidí popíchlo, ať zkusím román, nevěděla jsem, jak na to. Tak jsem zkusila využít strukturu, která se mi nejvíc líbila – Gemmelovu. Netušila jsem, že Stezky krve vyjdou. Takže jestli to někdo považuje za zločin, jsem vinna. Na kdy plánujete popravu, ať nepřijdu pozdě? Z celé knížky je moje hlavně Varha, její příběh byl základem. A pak samozřejmě důraz na psy a koně. To ostatní se mísí. Někdy jsem se inspirovala víc, jindy míň, charaktery, které mě fascinovaly v Gemmelovi, se promítly i do mého příběhu, i když úmyslně jsem přebírala jen strukturu a styl popisu bitev. Učím se. A to pro mě často znamená zkoušet napodobovat ty lepší.

Myslíš si, že existuje nějaký rozdíl mezi tzv. „slovanskou“ a „anglosaskou“ fantasy? Narážím tím zejména na fenomén Andrzeje Sapkowského a také na to, že tvoje tvorba je nejvíce srovnávána právě s výše jmenovaným Davidem Gemmelem.

Nemyslím, že by bylo důležité, který mýtický základ si zvolíte, nebo jestli si stvoříte svůj. Ale když už využíváte něco existujícího, chce to určitý cit. Gemmela obdivuju, ale v Rytířích temné pověsti to zpackal. Mytologie snese hodně, ale taková směsice welšských, irských a kontinentálních jmen bez ohledu na původní funkce dotyčných bohů, to už je moc. Sapkowského čtu samozřejmě taky ráda.

Brzy vyjde tvá kniha Conan a páni severu. Jak se ti tento román psal? Nebyla jsi kánonem (nechci použít výraz klišé) Conana omezována? Nebyla tvá fantazie reáliemi a „obludáriem“ Hyborského věku až příliš spoutaná?

Jo, Conan mě ze začátku dost ničil. Scházel mi v něm život, nebylo čeho se chytit. Ale pak jsem našla řešení. Realizovala jsem se ve vedlejších postavách a pak už to šlo samo.

Kdy ses poprvé setkala s barbarem Conanem?

Přesně nevím. Už to bude pár let. Začala jsem Howardem a to bylo mé jediné štěstí, jinak bych se asi taky připojila k odpůrcům conanovek.

Jaký byl popud k vytvoření a ohlas na tvou odbornou práci Barbar Conan v dílech epigonů R. E. H. v našich zemích? Co tě dovedlo k napsání vlastního příběhu s Cimmeřanem?

Různý. Pár lidí si nechalo text poslat emailem, někteří autoři se mnou chtěli bouřlivě diskutovat, ale já na Draconu strašně chraptěla, takže to moc nešlo, no a nakonec jsem napsala vlastního Conana, abych dala postiženým možnost taky mě zkritizovat.

Chystáš pokračování Stezek krve?

Já vím, šlo by to, ale nerada se vracím ke starým postavám a příběhům. Snad někdy…

Čestně se přiznám, že se mi tvé povídky líbí podstatně víc než román Stezky krve. A hlavním důvodem je fakt, že jsi románu nedala hlavního hrdinu. Nestalo se ti to náhodou proto, že jsi vytvořila desítky skvělých postav a nedokázala sis mezi nimi vybrat?

Já si vybrala. Varha je moje a Agha Chána miluju. Já vím, Stezky krve mají hodně mezer, ale je to první pokus. Možná se zlepším, možná ne.

Vytvoříš ve svých dílech někdy aspoň jednoho opravdu kladného hrdinu bez bázně a hany? Co si obecně myslíš o absolutně kladných postavách v románech, které nevycházejí z reálného prostředí (jako např. právě fantasy)?

Pokud někdy vytvořím absolutně kladného hrdinu, tak jen proto, abych dokázala, jak prázdná a ubohá bytost to je. Rytíři a draci se navzájem potřebují. To je, myslím, odpověď.

I když je ti žánr fantasy bližší, neplánuješ v budoucnu napsat něco i ze žánru sci-fi?

Mám pár námětů ze sci-fi, i když technická fantastika to asi nebude. Možná je někdy využiju, možná ne. Psát sci-fi je pro mě těžší. Je blíž tomuhle světu a to víc bolí. Nevím, jestli na to budu mít dost síly.


12. apríla 2001
Rastislav Weber